Na studentský pochod na podporu prezidenta Beneše během komunistického puče v únoru 1948 jako by se zapomnělo. Jednalo se přitom o nejvýraznější protest proti nastupující komunistické diktatuře. Komunisté ho násilím potlačili.
Studentská hnutí jsou v české, respektive československé, národní paměti výrazně zapsány především v souvislosti s letopočty 1939 a 1989. Někteří by si jistě vzpomněli na studentskou stávku na podzim roku 1968 nebo protesty na podzim roku předchozího známé jako strahovské události.
Na studentské angažmá během komunistického puče v únoru roku 1948 jako by se zapomnělo. Přitom se tehdy jednalo o nejvýraznější protest veřejnosti proti nastupující komunistické diktatuře. Dvě studentské demonstrace se však odehrály v době, kdy veřejnost, a především nekomunistická politická reprezentace, vůli k odporu pozbyla.
Gottwald zakládal akční výbory, studenti plánovali pochod
První pochod, který jeden z jeho účastníků František Suchý nazývá noční, se odehrál dne 23. února večer. Československo se již řadu dní zmítalo ve vleku vážné vnitropolitické krize. Pnutí mezi vítězem voleb z roku 1946 – komunisty – a ostatními stranami tehdejší Národní fronty ve vládě eskalovalo poté, co komunistický ministr vnitra Nosek odmítl revokovat své rozhodnutí o výměnách předních policejních funkcionářů za komunistické kádry, k čemuž ho zavazovalo hlasování vlády z 13. února.
Týden nato ministři za Československou stranu národně sociální (ČSNS), stranu Lidovou a slovenskou Demokratickou stranu složili své vládní funkce v naději, že prezident Edvard Beneš demisi nepřijme. Komunisté naopak vsadili na to, že pokud demisi nepodá většina členů vlády, bude možné ji jen doplnit – a to ministry komunistům zcela loajální.
Komunisté, posíleni podporou nezanedbatelné části veřejnosti, kterou dokázali včas zmobilizovat, byli pro to ochotní udělat cokoliv včetně řady kroků neústavních. Jedním z nich mělo být zřízení Akčních výborů ve všech organizacích, závodech, obcích, ale i v nekomunistických stranách, které měly sdružit „zdravé jádro“ činovníků věrných komunistům, a ty ostatní vyloučit.
Ve Sladkovského sále pražského Obecního domu 23. února zasedal nově se tvořící Akční výbor národní fronty, o patro výš v mansardě se pak setkali členové Klubu akademiků ČSNS. Přítomen byl i Josef Lesák, učitel a tehdy nejmladší československý poslanec. V roce 2009 se nám podařilo zaznamenat jeho svědectví pro Paměť národa.
Vzpomínal, že na blízkém Náměstí Republiky, kde strana měla sídlo, se ten večer shromáždili především studenti a další mladí příznivci národních socialistů a další lidé, kterým nebyl po chuti nástup komunistů. Bylo to v době, kdy bezpečnostní složky jednající už tehdy zcela v intencích KSČ rozjely první zatýkání nekomunistických stranických funkcionářů.
Mladí národní socialisté byli rozpačití z pasivity svých spolustraníků a vydali se podpořit osobnost, která v jejich očích představovala poslední záruku, že demokracie v Československu by mohla být zachována – prezidenta Edvarda Beneše.
Noční pochod na Hrad
Dav šel z Náměstí Republiky ulicí Na Příkopě, dále po Národní třídě, přes Karlův most a Nerudovou ulicí vystoupal k Pražskému hradu. Pochodu se tehdy účastnil i mladý student pražské techniky František Suchý. Uvedl, že o komunistech neměl nikdy iluze, a když viděl, kam situace spěje, nechtěl nečinně zůstat doma.
„Účastnil jsem se nočního pochodu na Hrad. Vím, že vedle mě šli dva mládenci, já jim říkám: ,Vy jste odněkud z Ostravy, že mluvíte jinou řečí?´ Oni, že ne, že jsou z Jugoslávie. Tak já jim říkám: ,To máte blbý.´ Oni říkali: ‘Buď klidnej, budete to mít tady taky tak.´“ Vývoj následujících dnů a týdnů jim dal za pravdu.
Jak už to v podobných případech bývá, údaje o počtu účastníků se liší – uvádějí se čísla od 500 do 10 000 manifestujících. Josef Lesák vyprávěl, že když v čele průvodu došel na Hradčanské náměstí, z rampy, odkud je výhled na centrum Prahy, prý viděl, jak lidé v šestistupu stále ještě pochodují ve světle lamp kolem Národního divadla.
Cestu do hradního areálu přehradil kordon policistů a velitel vyzval studenty k rozchodu. Tady ale mohl Josef Lesák uplatnit svou pozici poslance. Vyjednal s velitelem, že za prezidentem Benešem bude puštěna pětičlenná delegace a ostatní demonstranti na ně na náměstí počkají. Když vcházeli do areálu Pražského hradu, odbíjely prý zvony ve svatovítské katedrále desátou.
Josef Lesák vzpomíná, že delegaci uvítal kancléř Jaromír Smutný s tím, že je hlava státu přijme, apeloval ale na to, aby prezidenta nezdrželi dlouho, byl po dlouhém dni unaven. V útrobách hradu se setkali se starým nemocným mužem. Poté, co si vyslechl stanovisko a vyjádření podpory, Edvard Beneš řekl, že cítí, jak je společnost hluboce rozdělena. Demonstrujícím prý vzkázal:
„Řekněte svým kolegům a všem: Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.“
Delegaci tato slova naplnila optimismem, že snad není ještě vše ztraceno. Z toho ale Josef Lesák vystřízlivěl velmi rychle. Kancléř Smutný si ho poté, co skončila audience u prezidenta, prý vzal stranou s tím, že navrhuje, aby se z této schůzky nečinil zápis, protože by mohl účastníkům delegace uškodit. Patrně již tušil, kam se situace ubírá.
Když se Josef Lesák a členové delegace vrátili mezi čekající demonstranty, nechal se vyzvednout na zídku nad malostranskými střechami a nejsilněji, jak dovedl, vyhlásil, aby se demonstranti vrátili na Náměstí Republiky s tím, že prezidentův vzkaz lidem vyřídí z balkonu sídla Národních socialistů, kde bylo k dispozici i ozvučení. Lidé, bezpochyby posíleni sounáležitostí davu, se opravdu vydali zpět a nejspíš právě tehdy zazněl nápad demonstraci na podporu demokracie a prezidenta Beneše zopakovat.
Za Benešem bočním vchodem
Následující den se nesl ve znamení generální stávky na podporu komunistů, které se zúčastnilo dva a půl milionu lidí, pokračovaly střety a razie v nekomunistických stranách, zatčeni byli i první představitelé studentů – bez ohledu na studentskou manifestaci uplynulé noci, která komunisty a jim podřízený bezpečnostní aparát zaskočila. Ve středu 25. února politická krize vygradovala.
Od rána komunisté plánovali velkou manifestaci na pražském Václavském náměstí s tím, že pokud by nadále prezident otálel s přijetím jejich požadavků, vydají se na Pražský hrad. Mezi nekomunisticky naladěnými studenty se ale nesla jiná zvěst: Sejdeme se na Karlově náměstí u Techniky.
Paměť národa uchovává zhruba desítku svědectví tehdejších studentů, kteří se pochodu 25. února zúčastnili. Jejich vzpomínky se v některých detailech liší, dohromady však – spolu s dalšími prameny – umožňují alespoň přibližně tehdejší dění rekonstruovat.
Sraz byl stanovený na 15. hodinu. Bezpečnostní složky se tentokrát pečlivě připravily a Karlovo náměstí bylo plné uniformovaných policistů, kteří měli zabránit většímu srocení a zamezit možným střetům s prokomunistickými manifestanty, kteří už tou dobou mířili do centra Prahy.
Akademická půda ale ještě protentokrát zůstala nedotknutelná a odhadem kolem tisícovky studentů se vměstnalo na dvůr budovy na Karlově náměstí. Roli vůdce se ujal Antonín Navrátil jako představitel Svazu vysokoškolského studentstva (SVS). Student Vysoké školy hospodářské Antonín Kyncl na průběh shromáždění vzpomínal takto:
„Dohodli jsme se na dvou podmínkách. Zaprvé, že všichni kolegové budou mít smeknuté klobouky. Zadruhé, že nikdo neprovolá za celou dobu vůbec nic, že to bude tichá demonstrace.“
Vícero pamětníků vypráví, že opustit budovy techniky hlavním vchodem na Karlovo náměstí by znamenalo vejít přímo do náruče policistů. Tehdejší student práv a člen Československé strany lidové Jan Decker uvádí: „Šli jsme druhou stranou. Kustodi nám otevřeli bránu, vyšli jsme ven a šli jsme na nábřeží, po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd.“
Jiní účastníci uvádějí, že se průvod vydal na druhý vltavský břeh po Jiráskově mostě. „Cestou se k nám nikdo nepřidal. Naopak jsem si všímal, jak se v domech za záclonou schovávali lidi a jen nenápadně nám mávali. Už v té době byl v lidech strach,“ vystihuje dobovou atmosféru Antonín Kyncl.
Všichni pamětníci se shodují na vzpomínce, kdy se bezpečnostní složky pokusily cestu průvodu zatarasit. U dnešního Muzea hudby, tedy v místech, kde se Karmelitská ulice vedoucí z Újezdu na Malostranské náměstí zužuje, policisté cestu přehradili dvěma kuka vozy, jak se tenkrát říkalo popelářským autům. Tato bariéra ale zafungovala jen částečně.
Někteří demonstranti šli oklikou a na Hrad mířili přes petřínské zahrady, Strahov a Pohořelec, jádro průvodu pokračovalo na Malostranské náměstí a potom se vydali strmě stoupající a poměrně úzkou Nerudovou ulicí směrem k Pražskému hradu.
Někdy tou dobou, tedy mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední, přijal prezident Beneš na Pražském hradě předsedu vlády Gottwalda a sdělil mu, že přistupuje na veškeré komunistické požadavky. Gottwald následně zamířil mezi své příznivce shromážděné na Václavském náměstí, aby tam mohl pronést své legendární: „Právě se vracím z hradu...“
Jediný výstřel „vítězného února“
Čelo studentského průvodu pak došlo Nerudovou ulicí až do míst, kde serpentinou odbočuje rampa k Hradčanskému náměstí. Tam už čekali připravení policisté s automatickými zbraněmi. A protože bezpečnostní složky uzavřely průvod i z druhé strany, situace se vyhrotila.
Studenti opět požadovali vyslání delegace k prezidentovi. To se prý podařilo, ale žádné čekání, až se v pořádku vrátí, se nekonalo. Pozoruhodné detaily z dění v Nerudově ulici přináší teprve nedávno zaznamenané a dosud na Paměti národa nezpracované svědectví tehdejšího studenta techniky Miroslava Houšťka:
„Chtěli jsme jít Nerudovkou nahoru, ale tam už stála řada esenbáků s nabitýma puškama, tak nás na chvíli zarazili a najednou se ozval praskot dřeva, nevěděl jsem, co se děje. Nás tam tak natlačili, že kluci zlomili dopravní značku, která byla na nějakým dřevěným sloupku.“
Dále vzpomíná, jak v Nerudově ulici míjeli kasárna. „Tam byli v oknech vojáci a řvali na nás, kam jdeme, ať neblázníme. A že když tak půjdou s náma.“ Vojáci ale nikam nemohli, zůstali v kasárnách zavření „A když už vrcholila ta hrozná tlačenice, tak se ozval výstřel. A my jsme zpanikařili, mysleli jsme, že střílejí do nás. Takže se to otočilo a hnali jsme to zase dolů na Malostranské náměstí.“
Tento jediný výstřel „vítězného února“ vyletěl pravděpodobně ze samopalu policisty strážníka Mana, kterého vypátral v roce 1968 novinář Jiří Ruml. Patrně se jednalo o náhodu, vyplývající z nepřehledné situace, povel ke střelbě od velitelů podle všeho nezazněl.
Náboj zasáhl kotník studenta lesnictví Josefa Řehounka. Ten musel vyhledat lékařské ošetření a jako by nestačilo, že ho následky úrazu trápily po zbytek života, ještě v roce 1948 ho ze školy vyhodili a v padesátých letech si odseděl pět let v komunistických kriminálech.
Kromě dění v Nerudově ulici bylo živo i na Hradčanském náměstí, kam postupně pronikali demonstranti, kteří se oddělili u zátarasu v Karmelitské a na místo dorazili oklikou (a bezpochyby se k nim přidali i další). Byl mezi nimi i tehdejší student práv Zdeněk Boháč. Líčí, že se mnoho studentů na Hradčanské náměstí dostalo i přes kordony policistů.
V Archivu bezpečnostních složek je uložený záznam, ze kterého vyplývá určitý chaos v konání policistů. Měli totiž původně instrukci, že na hrad možná zamíří příznivci KSČ. A jelikož někteří z protestujících nekomunistických studentů měli pořadatelské pásky, povedlo se jim tak policisty nevědomky oklamat. „Tak se stalo, že demonstrujícím se podařilo protrhnout uzávěru SNB v Praze 3 na Újezdě, v Praze 4 na Pohořelci a konečně u Toskánského paláce, “ stojí v hlášení z 26. února.
Pokyn uhájit Pražský hrad se ale policistům splnit podařilo. Podle svědectví Zdeňka Boháče se další příslušníci pohotovostního pluku vyřítili z míst mezi Arcibiskupským palácem a Pražským hradem. I na Hradčanské náměstí byl slyšet výstřel z Nerudovy ulice. Zdeněk si vybavuje, jak prý někdo volal „zastřelili kolegyni“. Pro řadu lidí to znamenalo povel k ústupu.
Demonstranti byli násilím rozháněni, často údery pažbou, tekla krev, řada lidí si ze zákroku odnesla zranění, více než 70 účastníků bylo pozatýkáno, zadržení dostali tresty v řádu dnů. Studentská delegace se nakonec dostala do pracoven Pražského hradu, prezident už je ale nepřijal, pro komunistickou stranu se tak stal únor definitivně vítězným.
Klec padá zase
Miroslav Houštěk vzpomíná, že po vytlačení z Nerudovy ulice zůstal na Malostranském náměstí. Na schodišti kostela svatého Mikuláše se tam prý zformovala skupinka, odhodlaná pokračovat v protestu.
Vydali se směrem na Václavské náměstí, ale cestou jich postupně ubývalo. Studenti už museli vědět, že prezident Beneš se podvolil komunistickému nátlaku a naděje do něj vkládali marně.
„Došli jsme na Národní třídu, ale už nás bylo málo, tam už se to rozpustilo, už jsme nevydrželi,“ bilancuje Miroslav Houštěk.
Jiný pamětník František Lhotský vypráví, jak se z nezdařené demonstrace vracel po Karlově mostě: „To už se ale soudruzi vraceli z toho shromáždění z Václaváku, kam přišel Kléma. Tam jsme na sebe pokřikovali, my jsme byli plní vzteku a oni se nám vysmívali.“
Student historie Zdeněk Dittrich pak vzpomíná, jak se utrmácený z demonstrace vrátil na Smíchov k tetě, kde bydlel. Sešla se tam celá rodina, sesedli se u radia a poslouchali vysílání BBC: „Za války jsme ten Londýn poslouchali. Člověk cítil, že ta klec padala zase. Já jsem šel do své komůrky a šel jsem si balit své věci. Dalšího dne jsem sedl na vlak do Plzně a dál...“
Čtyři dny po studentském pochodu na Hrad Zdeněk Dittrich překročil poblíž České Kubice hranice a zařadil se tak mezi tisíce poúnorových exulantů.“
Fáma o mrtvém studentovi i v roce 1948
František Suchý se „denního“ pochodu na Hrad 25. února nezúčastnil, prý to propásl. Následujícího dne ale už nechyběl na jedné ze studentských schůzí, která se konala v budově VŠCHT v Dejvicích:
„Když jsme schůzovali, tak se objevilo ve dveřích několik chlapíků a řekli: Všichni, co jste tady, jste zatčení, protože děláte ilegální schůzi. My jsme členové Akčního výboru komunistické strany. Načež my jsme je rozrazili a odešli jsme pryč,“ vzpomíná na to, jak se protentokrát ještě komunistům ubránili.
Vzpomíná, že na schůzi se hlavně řešilo, „kde jsou ti mrtví“, protože se rozšířila fáma, že bylo stříleno do toho denního průvodu, a hlavně se diskutovalo, kam se tato těla poděla. Stovky, možná tisíce lidí slyšelo výstřel z Nerudovy ulice, což fámu jen přiživilo.
I v záznamech bezpečnostních složek, mluvilo se o tom, že Josef Řehounek zraněním podlehl a má mít pohřeb 28. února. „Studenti se snaží za každou cenu najíti nějakou oběť zákroku SNB a uspořádati demonstrativní pohřeb jako svého času studentu Janu Opletalovi,“ čteme v dobových policejních záznamech.
Skvrna na pověsti českého studenta, hřímal Nejedlý v rozhlase
Čerstvě jmenovaný ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý v rozhlasovém projevu z 26. února 1948 s protestujícími studenty zúčtoval nemilosrdně a zároveň si neodpustil zkreslení a manipulace tak typické pro podobné projevy soudruhů po následujících dlouhých čtyřicet let. Krom jiného řekl:
„Ve dnech, kdy celý národ jásal, objevil se na pražských ulicích hlouček středoškolských studentů provolávajících slávu jednomu z oněch zrádců, proti jednosvornému hlasu všeho národa. (...) Ta věc mě nestojí za řeč, proti milionům českého lidu tu protestovalo asi 200 středoškoláků. Už tím se ti demonstranti odsuzují. Neboť nic není v politice ani ve všem jiném ubožejší, než je hloupost. A že to byla hloupost, na kvadrát. Lidem také nestálo ani za to ohlédnout se po tomto hloučku chlapců a děvčat. Ne proto, také o tom mluvím, že by to mělo nějaký politický význam, ale je to skvrna na pověsti českého studenta. A to mě bolí.“