- Inzerce -

Hermovo ucho – Tenkrát na Coney Islandu

Setkání Sun Ra a Johna Cage na jednom pódiu nemělo charakter společného muzicírování, žádná jam session se nekonala.

Letos v červnu tomu bude pětatřicet let, co došlo na newyorském Coney Islandu k bizarnímu setkání dvou legend moderní hudby. Setkání, jaké zcela jistě nikdo neočekával. Na jednom podiu se sešli John Cage a Sun Ra. Byly to tak rozdílné světy, že ani koncepty Cageova indeterminismu a intergalaktické hudby Sun Ra nepředpokládaly, že by někdy mohlo dojít k jejich kolizi. Ty dva světy se navíc potkaly na pro ně zcela nepředstavitelném místě – v plážovém centru pokleslé lunaparkové zábavy Sideshow by the Seashore, jež dodnes hostí představení cirkusu, burlesky a vaudevillu.

Shodou historických okolností jsem o měsíc později, tj. v červenci 1986, viděl Johna Cage poprvé naživo v západomaďarském Szombathelyi, kde tamější Savaria Symphony Orchestra pod vedením Pétera Eötvöse a dalších pět dirigentů nahrával jeho Třicet kusů pro pět orchestrů (1981). O akci na Coney Islandu jsem samozřejmě tehdy vůbec netušil a nevěděl jsem o ní ani o rok později, když jsem na Bratislavských jazzových dnech poprvé a naposled viděl hrát Sun Ra Arkestra. Náhoda zkrátka chtěla, že mé maličkosti bylo dopřáno, aby během necelého roku a půl potkala tady za železnou oponou dva své tehdejší idoly, které se neplánovaně setkaly poprvé (a zřejmě i naposled) v životě zrovna v tom samém čase. Takové věci se prostě dějí, i když si často uvědomíte jejich důsledky a okolnosti, za jakých k nim došlo, až mnohem později, jestli vůbec.

Akce „John Cage meets Sun Ra“ ale náhoda nebyla. Za výstředný dramaturgický exces může producent a vydavatel Rick Russo, jemuž se povedlo dát oba nekonvenční velikány dohromady a jejich společný koncert (původně zamýšlený jako veřejné povídání) uvedl. Vyprodané vystoupení zorganizoval jako propagační akci pro svůj začínající, ne příliš úspěšný label experimentální hudby Meltdown Records, a právě na něm o rok později editovaný záznam koncertu vyšel jako vinylová deska. Z ní se stal časem raritní sběratelský artefakt, jež se mi na začátku 90. let povedlo vyměnit s jedním japonským sběratelem za několik jazzových vinylů československé a maďarské provenience a dodnes jej opatruji jako vzácnou relikvii. Před pěti lety, u příležitosti třicátého výročí neobvyklé události, vyšel na značce Modern Harmonic nezkrácený záznam John Cage meets Sun Ra – The Complete Concert, June 8, 1986, Coney Island, NY ve třech formátech – coby vinylový dvojalbum, CD i DVD. Nové vydání se od původního vinylu liší nezkrácenou stopáží – obsahuje až devět čísel navíc + úvodní slovo pořadatele – a zejména dosud nepublikovaným kompletním videozáznamem, jež ze zdařilé akce pořídil John Polizzi.

Těžko říct kdo byl tehdy pro pořadatele i publikum „headlinerem“ akce, nicméně, prodalo se všech 150 vstupenek a množství lidí navíc sledovalo koncert z plážové promenády v sousedství přes otevřená okna a vchod. Oba aktéry uvedla na scénu elektronická fanfára, jež na dechovém syntezátoru EWI vyloudil dlouholetý spoluhráč Sun Ra Marshall Allen. Z vystoupení si pro sebe víc ukradl exhibicionistický Sun Ra. Do svého rádoby sólového recitálu na Yamaze DX7 zaangažoval zpěvačku June Tyson a dva mužské performery, všech samozřejmě v patřičně extravagantních kostýmech. Skromný Cage, sedící neformálně v džínech a šedé košili na kraji pódia, působil spíš dojmem hosta než hlavní hvězdy. Pokorně poslouchal svého spoluúčinkujícího, k němuž byl celý čas pootočen, a když na něj přišla řada, nezainteresovaně přednesl výběr ze svých Empty Words s dlouhými pauzami mezi jednotlivými vokalizacemi. Ti dva byli protikladní snad ve všem – poetice, estetice, expresi, gestech, vzhledu; jediné, co je jakžtakž mohlo spojit, byla vzájemná úcta, respekt k jinakosti a tvořivosti obecně a sklony k vizionářství. Na rozdíl od Cage, který jazz příliš nikdy nemusel, a poté, co jednou slyšel Coltraneovo album A Love Supreme, o něj ztratil zájem úplně, Sun Ra se prý snažil Cage několikrát neúspěšně kontaktovat a vyzvat k spolupráci poté, co četl jeho Silence. Přestože se nakonec potkali, nebylo to zásluhou kolaboračního potenciálu excentrického jazzmana, ani snahou solitérského avantgardisty vyzkoušet si něco nového. Jejich setkání na scéně nemělo charakter společného muzicírování, žádná jam session se nekonala; byly to samostatné recitály dvou autonomních jedinců s naprosto nesourodými světonázory, poetikami a temperamenty.

Zatímco Sun Ra předvedl celkem deset čísel, Cage pouze šest (čtyři přednesy a dvě mlčení), a tato disproporce se týkala též délky jejich vystoupení. Nakonec ale došlo i na dueta. Dvakrát spolu mlčeli a jednou Sun Ra doprovázel Cageův přednes. Obě sdílená ticha pohotově vyplnil živě manipulovaným šumem, generovaném na svém syntezátoru, čím vhodně manifestoval neexistenci zvukoprázdna a neaktivity. Navzdory zmíněné nesourodosti, podivnému geniu loci a neobvyklé odpolední hodině bylo publikum překvapivě trpělivé a projevilo až empatický postoj k nevšední estetice a dramaturgii akce, jež přiblížila málo známou, fluxovsky úsměvnou kapitolku v dějinách avantgardní hudby. Hezký příklad toho, jak se v předinternetové době mohly potkávat naprosto odlišné umělecké přístupy a projevy i životní styly na scéně, kde by nikdo takováto setkání neočekával ani náhodou.