Ale popořádku: do Ugandy se Volf poprvé podíval na podzim 2013, kdy přijal zmíněnou facebookovou pozvánku.
„Tři měsíce nato jsem už seděl v letadle a poprvé v životě letěl do Afriky. Měl jsem prostě pocit, že to může být životní zlom,“ krčí rameny třiatřicetiletý chlapík. „Člověk, který mě pozval, mě ubytoval ve svém baráku, kde bydlelo dalších třináct lidí a netekla teplá voda. Trochu šok, ale druhý den jsem se šel podívat na turnaj a když jsem viděl, jak ti kluci válí, věděl jsem, že se jednou vrátím.“
Kdyby jen jednou! V Kampale, hlavním městě Ugandy, časem založil akademii, kterou navštěvuje čtyřicet dětí. Najal trenéry, kteří dohlíží na jejich rozvoj, sám přiletí na obhlídku dvakrát do roka.
Většinu času tráví ve Vancouveru, kam přesídlil před téměř deseti lety. Tehdy udělal zásadní rozhodnutí: zabalil hráčskou kariéru, během které to dotáhl do národního týmu sedmnáctiletých, kde nastupoval třeba s Martinem Feninem nebo Ondřejem Kúdelou.
Na rozdíl od nich nikdy nehrál v Česku nejvyšší soutěž, byť se mihl v áčku Sigmy Olomouc. Nejvýš to dotáhl do třetí španělské ligy, pak zvolil odchod do Kanady, kde začal jako dělník na stavbě.
Postupně se ale k fotbalu začal vracet jako trenér: nejdřív pro zábavu koučoval pár dětí v parku, později založil akademii, která dnes sdružuje přes 500 chlapců a dívek.
Základnu má ve Vancouveru, pobočky přibývají postupně i v Česku. Ale Volfův největší sen je spojený s Ugandou, kde cítí obrovský potenciál.
„U dětí tam vidíte neskutečný talent, ale i lásku k fotbalu,“ vypráví a jiskří mu oči. „Ti kluci si váží i toho, že můžou kopat se starým vyřazeným balonem - jinak si je vyrábí třeba z banánových listů. Vracím se vždycky domů úplně sedřený, protože devadesát procent času strávím s nimi na hřišti. Ale neskutečně mě to baví.“
Když se český blonďák do Ugandy vypraví, nikdy neletí s prázdnou. Přes řadu fotbalových kamarádů v Česku i jinde v Evropě dokáže získat vyřazené kopačky a jiné fotbalové propriety.
„Každý rok jim předám zhruba tisíc kopaček. Naposledy mi hodně pomohl kamarád z Dortmundu, syn bývalého rumunského reprezentanta Marcela Raducana: sehnal mi jich asi 400,“ líčí Volf. „Ale rád bych v budoucnu pomohl i jinak.“
Proto mu v hlavě utkvěla odvážná myšlenka: postavit v Kampale areál, jehož součástí kromě fotbalového zázemí bude i škola.
 |
„Chceme ji vybudovat, aby talentovaní kluci a holky měli prvotřídní nejen fotbalové, ale i vzdělávací zázemí. To je můj hlavní sen: aby sportovali, zlepšovali si, ale zároveň se vzdělávali,“ plánuje Volf.
Uvědomuje si přitom, že v Africe může narazit, jako mnozí před ním. Proto chce nejdřív celý projekt do detailu promyslet, aby nehrozily komplikace.
„Vím, že africká nátura je často komplikovaná, lidé tam trochu čekají, že jim někdo pomůže,“ tuší Volf. „My je chceme pošťouchnout k tomu, aby se začali starat sami o sebe. Proto bych chtěl, aby k areálu patřilo třeba třeba i pole, na kterém si budou místní pěstovat potraviny. Obrazně řečeno, chci postavit koleje, po kterých pak oni pojedou - a dohlížet na to, aby nedělali chyby.“
Jak na to? Volf už byl obhlížet pozemky, kde by akademie mohla vyrůst. Radil se s nizozemským kolegou, který podobný areál vybudoval mimo Kampalu. Náklady pak vyčíslil na 350 tisíc dolarů, tedy přibližně sedm a půl milionu korun.
„V Kanadě se bavím s investory, bohatými lidmi. Některým z nich trénujeme děti, takže vědí, jací jsme lidé a že ty peníze neprošustrujeme. Vypadá to nadějně,“ prozrazuje. „Mám velké plány a dobré kontakty, dokázal bych do akademie dostat špičkové mládežnické trenéry z celého světa. Ale taky jsem obezřetný a vím, že na všechno musí dohlížet ředitel, který bude hlídat, aby se neplýtvalo a aby škola fungovala, jak má.“
Aby získal pro africkou misi ještě větší podporu, rozjel na začátku roku projekt Run for Uganda, prostřednictvím kterého může přispět kdokoli: za každý kilometr, který uběhne, ujde, uplave, ujede na kole nebo na kolečkových bruslích, pošle korunu přes portál Go Fund Me.
„Z vybraných peněz nakoupíme batohy, branky, švihadla a podobné sportovní věci,“ vyjmenovává. „Ale pokud by se nám povedlo získat větší částku, rádi bychom už dali část peněz právě na podporu gramotnosti.“
Proč to všechno? Volf má jednoduché vysvětlení: Uganda ho okouzlila.
„Je to fakt úžasná země,“ přesvědčuje. „Vyjedete hodinu za Kampalu a dostanete se do tak nádherných míst, že vám spadne brada. Vidím tam samozřejmě potenciál, šanci posunout naši akademii na nový level, ale zároveň chci místním pomoct, dát dětem šanci něco se naučit a žít lepší život.“
