Prezident SU JUDr. Libor Vávra: Dohody o vině a trestu jsou nesmírně efektivní

V listopadu loňského roku se po 18 letech vrátil do čela Soudcovské unie. Jejím prezidentem byl JUDr. Libor Vávra už na přelomu století, od roku 2006 je navíc jejím čestným prezidentem. Zároveň působí jako soudce u Městského soudu v Praze. S Liborem Vávrou si Advokátní deník povídal jak o roli prezidenta SU, právním státu či novele zákona o soudech a soudcích, tak například i o dohodách o vině a trestu.  

 

Koncem loňského roku jste se po osmnácti letech vrátil do čela Soudcovské unie. Prezidentem Unie jste byl již v letech 1998–2002, pak jste převzal titul „čestný prezident SU“, nikdy jste se tedy od Unie a dění v ní zcela neodpoutal. Co vás vedlo k tomu, abyste opět kandidoval na pozici prezidenta?

Hlavní boj se odehrál uvnitř mě samotného. Jednak jsem měl pocit, že mohu pomoci, a také jsem si uvědomil, že jsem do jisté míry na určitém vrcholu vědomostí a znalostí vnitřního chodu justice. Zdálo se mi – ve chvíli, kdy jsem si ujasnil, že mám chuť do toho jít – rozumné to kolegům nabídnout. Víc za tím nebylo…

Poté, co jste v roce 2002 z pozice prezidenta Unie odešel, hodnotila média Váš přínos v této funkci velmi pozitivně. Podle nich jste díky svému umění mluvit srozumitelně, bez vytáček a také s lehkým vtipem Unii u veřejnosti výrazně zviditelnil a polidštil ji. Nemáte obavy, že jste hned napoprvé nastavil laťku hodně vysoko a Vaše stávající aktivity budou srovnávány s tím, co jste pro Unii už před lety udělal?

Nebude se srovnávat, protože uplynula strašná spousta let a po roce 2002 přibyla celá řada dalších latěk – ať už je nastavili kolegové Jirsa, Lichovník nebo čerstvě Daniela Zemanová. A jakkoliv nechci hodnotit, protože každý jsme úplně jiný, tak v některých oblastech kolegové nepochybně dosáhli mimořádných úspěchů – ve prospěch Soudcovské unie i soudcovského stavu. Myslím si, že jestli se s něčím já sám budu srovnávat, nebo budu porovnáván někým z venčí, tak to bude zejména s Danielou Zemanovou, jejíž odkaz je teď nejčerstvější.

Máte nějaké konkrétní cíle, které jste si dal pro toho funkční období?

Když už jsem vyjmenoval kolegy, tak musím říct, že Soudcovská unie je velmi kontinuální, pokud jde o programové cíle, ať už se jedná o nezávislost justice nebo o určité směry uvnitř justice – výběrová řízení, omezené mandáty soudních funkcionářů… To jsou témata, která držíme už 30 let. To je možná jeden z důvodů, proč jsme – na rozdíl od jiných podobných spolků v Evropě – relativně velcí, dokonce velmi velcí oproti většině Evropy. Vlastně tu nikdy nedošlo z nějakému štěpení. Z hlediska programu nemáme u soudců konkurenci. Neznamená to přirozeně, že s námi všichni soudci souhlasí… Všechno je to tedy o tom navazování na práci předchůdců. Teď jsme třeba v době, kdy se přijímají soudcovské zákony…

Výhoda té zmíněné kontinuity práce Unie je – oproti politice – obrovská. Já jsem seděl při všech jednáních, když Otakar Motejl na konci 90. let představoval justiční reformu. Všechno jsem zažil. Dneska jsme s Markem Bendou z Parlamentu jediní dva, kteří pamatujeme dobu velkých myšlenek a nadějí.

Také asi můžu nabídnout to, co mě možná při volbě zvýhodňovalo před mými konkurenty, to je určité dobré jméno, které jsem získal v tzv. justiční politice.

Mluvil jste o kontinuitě práce… Často slýcháme povzdechy politiků, zvláště těch na komunální úrovni, že čtyři roky, které mají k dispozici, jsou zoufale málo. Tři roky, po které bude trvat Vaše funkční období, je ale ještě méně.

To je úplně něco jiného. Já si například myslím – jakkoli jsem vždycky prosazoval omezené mandáty předsedů soudů, a to bez možnosti opakovat je za sebou, že 7 let je málo. Funkční období by mělo být 10leté, aby se instituce, třeba tak veliká jako je Městský soud v Praze, dala navést takovým směrem, s jehož představou člověk do funkce vstupuje.

Je úplně něco jiného stanout v čele dobrovolného spolku, který je „držen“ idejemi, nápady a cíli, měnícími se jen minimálně podle toho, jak se vyvíjí život. Hlavní vůle vychází z každoročních sněmů Unie – vloni jsme ho poprvé neměli. Navíc tu máme republikovou radu, což je vlastně faktická programová hlava mezi volebními obdobími, která má více než 30 lidí. S nimi tam ještě přicházejí čestní prezidenti, předsedové odborných kolegií…

Prezident Unie je sice navenek nápadná figura, ale fakticky jeho vliv není tak zásadní, respektive těžko by mohl „otočit kormidlem“, protože nemá rozhodovací pravomoci.

Soudcovská unie má již desetiletí ve svém programu prosazení Nejvyšší rady soudnictví. Myslíte si, že se jí dočkáme, nebo to po těch letech marného úsilí hodnotíte jako nerealizovatelný projekt?

Ne, to není nerealizovatelný projekt. Samozřejmě musíme respektovat politickou realitu. Česká republika je ideově – a v právní oblasti snad ještě víc než jinde – velmi uvízlá mezi Rakouskem a Německem. A to i historicky. Je zajímavé, že vlastně Rakousko a Německo jsou jediné historicky demokratické země, myslím od 2. světové války, které nemají tento typ správy justice. Přitom většina tradičních demokracií se snažila zásadním způsobem Ministerstvo spravedlnosti z rozhodovacích procesů vytlačit. My jsme v jistém obklíčení Německem a Rakouskem, a navíc jsme potomky Rakouska-Uherska, významná část českých právníků hledí na německou právní kulturu s velkým respektem. Právem. Myslím si ale, že správa německé justice není vzorem skoro pro nikoho v Evropě, právě pro tu zastaralost. Ale to my nevidíme, protože nevidíme přes Německo do zbytku Evropy. To je podle mého jediný důvod, proč jsme se pro Radu nerozhodli včas, třeba v dobách Otakara Motejla.

Mezitím také proběhly některé smutné historky z blízkého příhraničí, kde se to prostě nepovedlo. Tím narážím třeba na situaci na Slovensku nebo na problematický vývoj v Maďarsku a podobně. Což lidem, kteří říkají: pozor, máme tady nějaký funkční systém, proč to měnit, dává další argumenty. Ale já si myslím, že o to se snažit musíme, protože ministerský model je model, který využily všechny totality, které jsme tu měli. Ani nacisti nic nezměnili, ani komunisti nic nezměnili. Protože pak stačí jen vyměnit špičkové soudce na těch nejvyšších soudech, změnit judikaturu… Většinu trestů smrti vynášeli v 50. letech soudci, kteří byli jmenováni Masarykem nebo Benešem, protože prostě byli zvyklí poslouchat. Nikdy to nebyli soudci jmenovaní totalitní vládou.

V současné době sdružuje Soudcovská unie více než polovinu českých soudců. Předpokládám, že cílem představenstva Unie je toto číslo navýšit. Máte připravenu nějakou strategii?

Navýšit počet soudců v Unii, to je nekonečný cíl. Já si myslím, že existuje určitá, a nedokážu odhadnout jaká, přirozená hranice, přes kterou nejde jít. Jednak proto, že soudci – stejně jako advokáti – jsou poměrně individualisticky založení lidé. Na rozdíl od advokátů soudci ani nejsou nuceni se nějak sdružovat. Advokáti třeba z ekonomických důvodů založí společnou kancelář, nebo vytvoří nějakou ekonomickou jednotku… Nic z toho soudce netlačí. To znamená, že určitě existují lidi, na které naším programem, apelem a tak dále nikdy nedosáhneme.

A pak je tu část lidí, kteří z principu odmítají sdružování jako takové, a to skoro všude. Významně to třeba platí pro některé starší kolegy, kteří si sdružováním zadali v dobách minulých. Logicky k tomu teď mají určitou alergii. No a pak je řada dalších důvodů.

Věřte mi, že se ptám kolegů, se kterými se potkám a zjistím, že nejsou členy Soudcovské unie, na důvod a přesvědčuji je, že je rozumné, aby byli. Ale nakonec – ono se to ukázalo minimálně v těch posledních 20 letech, že tím, že nemáme žádnou oponenturu uvnitř justice, respektive ta oponentura se odehraje uvnitř Soudcovské unie, když se o něčem dohadujeme, že to není třeba. Protože málokdy se ozve nějaký hlas, který by například razantním způsobem odmítl programový cíl Soudcovské unie. To, že se neshodneme na konkrétní věci, je logické…

V loňském roce vydala Unie v Nakladatelství Leges publikaci „Soudcovská unie České republiky 1990-2020“. Myslíte si, že právě vydávání zajímavých publikací by mohlo být vhodným způsobem, jak SU ještě více přiblížit jak vašim kolegům-soudcům, které jste teď zmínil a kteří v Unii ještě nejsou, tak laické veřejnosti?

Tak určitě ano. Bohužel je ta kniha neprodejná ve smyslu otevřeného trhu. Já jsem u toho projektu nebyl, takže – a to říkám neutrálně – nedokážu vysvětlit, proč je to tak. Možná z ekonomických důvodů, opravdu netuším… Nicméně myslím si, že se opravdu povedla.

Máme také časopis Unie, kde je každý měsíc publikována celá řada dokumentů a který od nás dostává každý soudce darem. Takže se tímto způsobem snažíme rozšiřovat myšlenky Unie a budeme to zkoušet dál. Ale to je nekonečný boj.

Před časem se Soudcovská unie ČR připojila k otevřenému dopisu evropských soudců a státních zástupců adresovanému Komisi EU a poukazujícímu na „neprávní situaci“ v některých členských státech EU. Jaká je podle vás situace v České republice?

Já si myslím, že zažíváme báječné časy. Opravdu. Už jsem to říkal několikrát – nejsme pod nějakým systematickým tlakem, zejména politickým. To, že občas některý z politiků pronese třeba i nehorázný výrok, to je všude ve světě. Myslím si, že zažíváme skvělou dobu, opravdu. O to víc mě mrazí, protože je evidentní, že to nemusí trvat dlouho. A my nemáme moc záchranných mechanismů, kromě slušnosti nebo cti jednotlivých lidí, jak zabránit tomu, aby přišel nějaký opravdový sekáč a řekl si, že to všechno bude jinak. Protože jsme zůstali v tom totalitním systému.

Pokud jde o Polsko nebo Maďarsko, které se v souvislosti s právním státem zmiňují, docela nerad komentuji politickou situaci za hranicemi. Vždycky ale argumentuji tím, že se soudci musejí starat o vnější – soudcovský – svět kolem sebe. I proto, že dnes je spolupráce mezi justičními orgány přímá. Musím mít jistotu, že kolega, který vykonává část důkazů, jež pak přijmu ve svém rozhodnutí, je v obdobné kvalitě a osobnostním postavení jako já. Nebo kdokoliv další. Protože jedině tak můžu důvěřovat soudnímu procesu. Na to se zapomíná, že tady nejde jen o politiku, politika je někde jinde. Vlastně bychom ji ani neměli moc komentovat, a to ani tuzemskou, ani zahraniční. Jde především o to, aby soudce věděl, že na druhé straně videokonference, telefonní linky nebo čehokoli jiného je opět nezávislý soudce se stejnou motivací a se stejnou svobodou jako on…

Sněmovna před pár dny schválila novelu zákona o soudech a soudcích. Vím, že jste nebyl přímo u procesu jejího zrodu, ale i tak se nabízí otázka – má z Vašeho pohledu tato novela nějaké slabiny?

Má stále ty samé, o nichž jsme mluvili. Je to systém správy justice v České republice. Přináší, tedy pokud se to povede, jednu obrovskou novinu, a tou je jednotný vstup do justice ve všech soudních krajích. To je podle mě opravdu velké vítězství všech, kteří se na té remíze, neboť je to jistá remíza, podíleli – od ministerstva přes Soudcovskou unii a předsedy krajských soudů až po představitele nejvyšších soudů. Díky společným diskusím vzniklo něco, co je jednoznačné, všude stejné a po mém soudu opravdu transparentní. To je opravdu výborná věc.

A jestli se máme bavit o detailech, které se mně osobně nelíbí – jsou tak marginální, že je ani nebudu jmenovat, protože nechci, aby debaty o nich případně vedly k nepřijetí zákona, ať už Senátem, nebo třeba panem prezidentem.

Myslím si, že to, o čem jsem mluvil, je tak důležité, že o tom zbytku je třeba říct: Ano, je to remíza, která byla domluvená. Asi nikdo úplně nejásá, ale domnívám se, že je rozumná.   

Novela trestního řádu upravuje tzv. dohody o vině a trestu. Podle nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana v loňském roce počet dohod vzrostl a v příštích letech se dá očekávat další růst. Jaký je Váš názor na dohody u závažné trestné činnosti?

Já jsem jednoznačně pro. Už jsem je prosazoval kdysi, tehdy ale z politických důvodů neprošly. Byla tu obava, že si ty tzv. bílé límečky budou spravedlnost kupovat.

Myslím si, že málokde se vyplatí dohoda o vině a trestu tak, jako u organizovaného zločinu nebo u ekonomických trestných činů. Jednak proto, že jejich vyšetřování je většinou nesmírně finančně nákladné, a pak i proto, že většinou vyšetřování stejně závisí na stanovisku jednotlivých lidí, kteří jsou obviněni. Pokud se podaří rozumnou dohodou někoho získat, tak tím stát získává jistou ekonomickou výhodu.

Podle mého názoru nemá být cílem řádného trestního stíhání, když pominu mnohanásobné vraždy a podobně, nějaké brutální potrestání pachatele. Vždycky nám jde především o to, aby se trestná činnost odhalila a pokud možno neopakovala. A k tomu ta dohoda slouží taky. Je to nesmírně efektivní. Doufám, že k tomu státní zástupci přikročí aktivně. Zatím se zdá, že se to krajově liší.

Myslím, že je trochu chyba, že dohody nedoprovázelo nějaké zvýhodnění advokátního tarifu v tom směru, aby to pro advokáta bylo motivující. Aby – pokud uvidí, že je to v zájmu jeho klienta – na dohodě aktivně pracoval. Ne aby jen čekal na holé stanovisko svého klienta. Aby advokát sám usoudil: Já na tom neprodělám a je to přece pro mého klienta dobré. Myslím si, že ta pobídka měla – v rámci paušálu, který by to zohlednil – přijít.

Jsou země, kde končí drtivá většina případů dohodou, a nikoliv soudním rozsudkem. Takže proč bychom se měli lišit. Myslím si, že jsme dobří vyjednavači.

Doktor Jaromír Jirsa uvedl ve svém závěrečném slovu k příručce pro začínající soudce a advokáty nazvané Klíč k soudní síni, jejímž jste byl spoluautorem: „Soudci, advokáti, justiční čekatelé, koncipienti i další členové rozvětvené justiční rodiny jsou především služebníky práva a spravedlnost…“ Je to i Váš názor?

Nepochybně. To byl ostatně důvod – a už je to hodně let, kdy jsme napsali první verzi, která už je opravdu vousatá – proč jsme se tehdy sešli, dva soudci, já a kolega Jirsa, a dva advokáti, kolega Meduna a kolega Janek, a řekli si, že něco takového zkusíme. Zlobilo nás tehdy, že někdy (v 90. letech, kdy vznikaly stavy a lidé se různě přesouvali) panovala občas nevraživost, která neměla vůbec nic společného s konkrétní kauzou.  To je špatně. Myslím si, že bychom si to stále měli uvědomovat, a to i v jednací síni, kdy jsme na sebe někdy nepříjemní.

Výkon spravedlnosti je soutěživá záležitost. Je jen málo povolání, která jsou tak soutěživá jako povolání advokáta, státního zástupce nebo soudce v procesním průběhu. Protože se snažíte rychleji přijít na řešení, použít kvalitnější argument, případně kvalitnější právní řešení než ti ostatní. A pokud zvítězíte, tak to zatraceně chcete dát najevo. Ale to neznamená, že bychom měli ztratit ze zřetele ten konečný cíl, který Miro Jirsa pak pěkně popsal…


Děkujeme za rozhovor.


Redakce AD
Foto: archiv Soudcovské unie/Miloš Vatrt

 

 

 

 

 

Go to TOP