Neméně zajímavá jako tvorba Vladimíra Václavka v rámci různých kapel je také jeho bezmála třicetileté působení sólové, počínaje prvním albem Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj (1992). A právě na něj navazuje, přesněji řečeno původně mělo navázat nové album FLY... Tak leť!. První záměr se totiž rozvinul v úzkou spolupráci s několika dalšími osobnostmi v čele s multiinstrumentalistou Pavlem Šmídem, který se v hudebních kruzích proslavil značným podílem ve world music projektu King’N’Doom (2019), pro který se podařilo získat řadu velmi zajímavých muzikantů z celého světa v čele s jednou z největších afrických hvězd, Senegalcem Cheikhem Lô.
Album je nakonec, dá se říct, vlastně debutem nové kapely, neboť Václavek se Šmídem se rozhodli - až to situace dovolí - ve spolupráci pokračovat i koncertně. A není možná vyloučeno, že se v budoucí kapele FLY objeví i někteří další hudebníci, kteří se nahrávání zúčastnili, byť asi bude těžké kvůli jejich vytížení najít společné termíny. Osobnosti jako bubeník Daniel Šoltis, baskytarista Tomáš Liška, trumpetista Oskar Török nebo vokalistka Vladivojna La Chia patří k domácí špičce a mají řadu vlastních projektů včetně autorských.
Zajímavým objevem pro mnohé posluchače jistě bude zapojení Antonína Fajta, syna Ivy Bittové, který se zde objevuje nejen jako výborný pianista, ale v písni 317 také jako skladatel. A není tedy náhoda, že právě v ní si zazpívala členité vokály a nahrála spíše „ruchotvorné“ alikvotní party houslí jeho matka.
Část skladeb alba je jakýmsi volným pokračováním Václavkovy tvorby, jak ji známe z minulých sólových alb, stojících v základu na ostinátních kytarových figurách, které rozvíjejí jiné nástroje. To je případ třeba hned úvodní skladby Spásonoši. Co je ale zrovna zde neobvyklé, je text: místo obvyklého václavkovského niterného lyrismu přinášející vlastně skoro až protestní společenský postoj.
Hned několik písní je pro sólového Václavka netypicky vysloveně rockových. Třeba hutný titulní song Tak leť, který přináší na podkladu riffů zkreslených kytar mimořádně naléhavý vokál, parlandem kladoucí řadu filozofických otázek („A kam tak spěcháme/toužíme snad už zemřít?“)
Třetí typ skladeb je postaven na různobarevných hudebních plochách, v nichž vlivem instrumentace nacházíme etnické prvky, v případě brilantní Törökovy trubky v Písně otisk jazzu.
Album, které z velké části vzniklo „korespondenčně“ v domácích studiích protagonistů, je vlastně jedním z mála pozitivních výsledků epidemické krize.
