RECENZE: Ostřelovaní a nepochopení? Špinar s Hilarem bojují Za krásu

Vybrat lze dvě promluvy: „Dvacet let čekám na Macbethku a režíruje to Karel“ a případně: „Co se vám na divadle líbilo nejlépe? táže se kdosi básníka. Ten odpovídá: Divadelní lustr.“

Právě obrovský, do sedadel zřícený divadelní lustr je symbolem představení Za krásu, které Národní divadlo ve specifické derniéře uvádí jako film zdarma na svých stránkách. Režisérem i autorem téměř dva roky starého kusu, který se stal prvním filmem série Divadlo mimo divadlo, je současný umělecký šéf zdejší činohry Daniel Špinar.

9 fotografií

V představení Za krásu se vyrovnal se svým vzorem a předchůdcem Karlem Hugem Hilarem, výraznou divadelní osobností, která ve 20. a 30. letech určovala směr první scény, modernizovala ji a dala prostor takovým jménům jako je Zdeněk Štěpánek, Hugo Haas či Ladislav Pešek.

Překrvená bytost

V činoherním kusu, který se celý odehrává v hledišti Nové scény, představuje Špinar Hilara současnému publiku. A to dvěma pohledy.

V tom prvním nechává divadelníka promlouvat skrze jeho spisy. „Moje překrvená bytost nedokáže jít střední cestou,“ zazní třeba z úst Aleny Štréblové. V roli režisérského bouřliváka se Štréblová střídá s Martinou Preissovou, Kateřinou Císařovou, Janou Strykovou a početným ženským sborem. Všechny jsou unifikovaně oblečené, se stejnými klobouky i parukami.

Za krásu 75 % Národní divadlo premiéra filmové verze 4. února 2021 režie: Daniel Špinar hrají: Kateřina Císařová, Martina Preissová, Jana Stryková, Alena Štréblová

Zmíněná Stryková je ústřední postavou druhé části večera, kde předvádí Hilara režírujícího osudného Macbetha, tedy kus, během jehož příprav režisér zemřel. Ve skvělém výkonu zde herečka svého hrdinu pojímá jako umanutého nerváka bojujícího s nepochopením veřejnosti i svého ansámblu. Vtipná část představení ve druhém dechu ukazuje těžkosti moderní režie, kde zdánlivě nesmyslné malichernosti ve finále zapadnou do překvapivě poutavého celku.

Filmová forma a řeč projektu Za krásu sluší. Více kamer, detailní záběry a střih dodávají Špinarovu kusu další dynamiku. Zvláště v první části večera, která může v divadle působit staticky. Z představení mimoděk (nebo cíleně?) vyplývá, že se režisér cítí být ve stejné pozici jako jeho slavný předchůdce. Ostřelovaný, nepochopený, vyčerpaný. Zda je to pravda, posoudí budoucnost, filmové i divadelní dílo však z toho pocitu vzniklo zajímavé.