Roselyne, Dark Horse – Osobní ztráty a nálezy v nových tanečních filmech

Roselyne (Cécile Da Costa). Foto: Aleš Král.

Dva monology vnitřního vědomí člověka balancujícího na hraně podivné propasti mezi mlhavou prázdnotou a zapomenutou touhou. Jsou o naslouchání i umíněnosti, odvaze i zoufalství, o ztrátách i nálezech. Zajímavé dramaturgické spojení nejenže v této prapodivné době zprostředkovalo fanouškům současného tance zajímavý umělecký zážitek i u obrazovek, ale rovněž trochu ukázalo stav českého tanečního prostředí, které je i přes skoro roční lockdown stále velmi mezinárodní.

V neposlední řadě tento stream přinesl i další inspiraci všem, kteří hledají novou motivaci a cestu dalšího přístupu k taneční tvorbě. Ta se totiž pomalu, ale jistě, v reakci na současnou dobu a její trendy, ve všech směrech proměňuje.

Roselyne je velmi osobní a tematicky nadčasové autorské dílo kombinující estetický, stylizovaný pohybový projev se slovem a zpěvem. Cécile Da Costa v něm odhaluje pocity ženy, samotné a bloudící v roztroušených myšlenkách, marně si vzpomínající na život, který možná kdysi žila, anebo možná ne. Hledá jistoty, jež by jí poskytly alespoň zdánlivou oporu ve světě existujícím mimo ni, v němž sama sebe nepoznává. Nevyzpytatelnost nemoci stáří je smutný a zároveň děsivý pocit, ve kterém strach neživí obava o život, ale prázdnota čekajícího nekonečna.

Filmová Roselyne je oproti té divadelní formálně daleko otevřenější, a i když se hrdinka stále ptá, kdo je a jak se vlastně jmenuje, dramaturgicky je snímek více „při věci“. Režie Terezy Vejvodové pomohla zkratkami překlenout lehkou zdlouhavost původní divadelní inscenace (zkráceno cca na 20 min.) a dějově ujasnit, respektive zjednodušit autorské sdělení. Zatímco v divadelní verzi hrála důležitou roli scénografie, ve filmovém zpracování se naopak do popředí dostává právě fyzičnost těla, jeho možnosti i schopnosti využít filmový interiér i exteriér na maximum.

Zelená květina formující podobu původní jevištní akce ztrácí svou dominanci a do popředí se dostává samotná performerka. Především pak její odhalená záda odmítající vnější svět, ale i další periferie jejího těla, které nedovolí zahlédnout její obličej. Blízký pohled kamery využívá detail jako divadelní symboliku, slova ztrácí svou průvodní funkci, už jen spíše dotváří atmosféru a spolu se zpěvem performerky i v looping úpravě určují rytmus filmového dění. To se z prostoru divadelního blackboxu přesouvá do exteriéru částečně zimního vřesového lesa.

Metafora tohoto obrazu je možná daleko výmluvnější než všechno, co se do té doby na plátně odehrálo, a to je vlastně ona výjimečná devíza filmu oproti divadlu. Na konci lesa je mlha bránící pokračovat v nekonečně bezbřehé cestě. Střih a návrat do původního interiéru je už jen otázka osobního postoje k možná nadbytečnému sdělení, že jméno postavy je Roselyne. Ale někdy je potřeba vyřknout i to, co je jasné, aby zmizely nejasné otázky.

I Dark Horse prošel díky filmové úpravě zkrácením asi na polovinu. Režie Tomáše Poláka vsadila pouze na scény v exteriéru, což přineslo tomuto tanečnímu filmu zcela oprávněnou diváckou atraktivitu a jeho původnímu dějovému obsahu novou energii. Ve spojení s hudbou Ivana Achera a skvělým tanečním i výrazovým projevem Fanny Barrouquère dokáže Dark Horse diváky hned v začátku zcela pohltit.

Taneční pohyby vyjadřují touhu vzlétnout, jejich dynamika určuje emoce a metafora konkrétního prostředí otevírá intuici k hledání. Písčitý břeh přehrady střídá podzimní les a ten zase stěny odsvěcené synagogy. Kam až člověka může jeho přání zavést? Lze najít sílu a překonat tu padlou zoufalost, která zůstává po nenaplněném snu? Jde se vrátit zase zpět, anebo je už možné o tom jenom snít? Symboličnost černého pruhu látky, dominující druhé polovině choreografie jako osud, umocňují filmové efekty jako například dvou-projekce. A tanečnice Fanny Barrouquère svým charismatem nedovolí od promítání odtrhnout oči.

Celý taneční film skoro až tendenčně útočí na divácké city, ovšem to samé je příznačné i pro choreografie Lenky Vagnerové, takže to nelze vnímat jako nějaké nečekané překvapení. Jen filmové zpracování oproti divadlu více akcentuje dramatičnost výrazové akce a ta pak chvílemi zatlačuje původní poetickou impresi do pozadí. Ale to zřejmě v takto odměřených dávkách k české taneční tvorbě patří a je jedno, jestli ve filmu nebo na divadle. Žánr českého tanečního filmu začíná mít opravdu dobře a osobitě nakročeno. Tak jen nesejít z cesty.

Jak uvedl v rozhovoru pro Taneční aktuality mentor Festivalu tanečních filmů, britský producent žánru dance for camera a spolupracovník DV8 Physical Theatre David Hinton: „Ta největší mistrovská díla v tomto žánru na svou příležitost ještě čekají.“

Takže se zřejmě máme dál na co těšit.

Psáno z internetové premiéry 11. února 2021. 

Roselyn
Námět, koncept, choreografie, performance: Cécile Da Costa
Filmová režie: Tereza Vejvodová
Režijní spolupráce na inscenaci: Dominika Špalková
Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská
Light design: Jiří Šmirk
Premiéra divadelní verze: 29. 10. 2019, Studio Alta Praha

Dark Horse
Choreografie: Lenka Vagnerová
Filmová režie: Tomáš Polák
Hudba: Ivan Acher
Tančí: Fanny Barrouquère
Design kostýmu: Jasminda Asplund Blanco
Premiéra divadelní verze: 16. 9. 2012, Murberget Länsmuseet Västernorrland, Härnösand