Nemůžeme jen čekat na plné sály

Máte za sebou rok ve funkci ředitele Komorní filharmonie Pardubice. Jaké to bylo, jaké to je?

Nečekané, současně ale velká škola a zkušenost, za kterou jsem vděčný. Řešili jsme rekonstrukci budovy Domu hudby,připravovali krásné koncerty a turné. Ale jak známo, do toho přišla pandemie a veřejně hrát nemůžeme.

Co tedy řeší ředitel orchestru, který nemůže vystupovat?

Během nouzového stavu platí různá nařízení vlády či ministerstva, což musíme respektovat. Existuje ale i celá řada výjimek jako například, že zaměstnanci stejného zaměstnavatele se setkávat mohou. Potom je potřeba velmi vyvažovat mezi ochranou zdraví (resp. zamezením šíření nákazy) a mezi uměleckou a ekonomickou situací. Někdy ta rovnováha není snadná. Svou roli hraje i jistá diplomacie a jednání s odborovou organizací. Jsem proto velmi rád, že jsme vždy našli kompromis – pokud nebyly možné koncerty pro veřejnost, orchestr si vybíral dovolenou, případně byl na domácím studiu a jakmile to bylo možné, natáčeli jsme CD, rozhlasové snímky či audiovizuální projekty. 

Naši hudebníci také hráli pod okny izolovaných domovů seniorů, audiovizuálně natáčeli edukativní pořady a v létě jsme realizovali krásné nahrávky, abychom měli obsah pro sociální sítě. To se velmi vyplatilo. Zkrátka nelze nic nedělat a čekat na plné sály. 

A kdo filharmonii financuje?

Zřizovatelem je Statutární město Pardubice, za podporu a spolupráci se patří moc poděkovat. Také Pardubický kraj nám drží palce a v současné situaci roste význam podpory ze strany Ministerstva kultury ČR.Do filharmonie jsem šel s ambicí navýšit vícezdrojové financování. Rozjeli jsme také Klub přátel filharmonie jako ambiciózní platformu pro podporovatele a mecenáše, ale pandemie nás opět zbrzdila – navíc horší dobu pro navýšení míry sponzoringu jsme si vybrat nemohli.

Jak vidíte nadcházející měsíce a roky? Lze vůbec plánovat?

Ve filharmonii se plánuje na roky dopředu, jinak bychom špičkové sólisty a dirigenty vůbec nesehnali. Na následující týdny a měsíce však musíme improvizovat a operativně reagovat na aktuální situaci. Máme takový plán B, vlastně C. Všetaké nasvědčuje tomu, že se jako celá společnost nevyhneme úsporám a škrtům, abychom na dluh nežili příliš dlouho. Nebude to jednoduché, ale uděláme maximum, abychom mohli nadále provozovat kvalitní kulturní službu. Ta totiž skrze kreativitu lidí podporuje v důsledku i ekonomiku.

Uděláte si i přes současnou vytíženost čas na varhany, které jste vystudoval na konzervatoři v Pardubicích a na HAMU v Praze?

Sice ne tak intenzivně, ale ano, je to velká radost. Snad všechny své nápady, chcete-li „projekty“, jsem si poskládal během hraní. To není něco mimořádného. Různé vědecké práce a výzkumy dnes potvrzují, že setonotopické mapy v mozku tvoří podle toho, co a jak posloucháme. Jinými slovy poslech kvalitní živé hudby je nenahraditelný. Jde o alikvotní tóny a prožitek, který má nečekaně významný vliv na mozky hráčů i posluchačů.

Na jaký z vašich koncertů, které jste absolvoval po celé ČR, v mnoha zemích Evropy i v zámoří, obzvlášť rád vzpomínáte a proč?

Nejsem schopen vybrat. Samozřejmě v paměti uvíznou ty výjimečně daleko jako třeba Peking, Boston, Bogota. Ale i u nás v Praze, Pardubicích, Přelouči, v Orlických horách nebo kdekoli jinde jsou nádherné a inspirativní prostory. Jaké si to tady uděláme, takové to bude!

Kdo z pedagogů, jejichž „rukama“ jste prošel, měl největší vliv na vaši úspěšnou hudební kariéru?

Určitě Jaroslav Tůma, Leo van Doeselaar, Václav Rabas, Josef Rafajaa řada dalších. Nesmím zapomínat ani na úplné začátky – Základní umělecká škola v Dobrušce, to byl klíčový základ, bez kterého by nebylo nic.

Sám jste působil jako pedagog na několika školách. Jak jste hodnotil nastupující generaci varhaníků a jaká to byla zkušenost?

Měl jsem řadu šikovných studentů a žáků, zdá se, že některé dokonce čeká profesionální kariéra. Nečeká je lehká cesta, ale obrovská radost z hudby a tvůrčího procesu. Za zkušenost jsem rád, obávám se však, že celý systém čeká velký úkol ve zvýšení úrovně, vybavení a financování škol. Spousta věcí se zlepšuje, ale abychom mohli konkurovat jiným zemím, nemůže vše stát na extrémní aktivitě jednotlivců. Potřebujeme systémově motivovat a podporovat mimořádné talenty ve všech oborech.

Vedle těchto činností jste navíc v roce 2016 inicioval vznik spolku PROVARHANY a s ním záchranu několika varhan v kraji pod Orlickými horami. Cítil jste jako „povinnost“ zachraňovat často opomíjené vzácné nástroje?

Určitě je to velké téma, ale bohužel nejde zachránit vše, s tím už jsem se smířil. Je dobré si uvědomit, že varhany jsou památkou nejen hudební, ale také výtvarnou a technickou. Opravy tedy nejsou zrovna levné. Přesto se v okolí Dobrušky podařilo obnovit krásné nástroje v Přepychách, Deštném v Orlických horách, nyní se opravují varhany v klášterním kostele v Opočně.

Osobně jste (např. koncertem v Rudolfinu) podpořil i projekt Svatovítské varhany. Těšíte se na nástroj z dílny uznávaného stavitele Gerharda Grenzinga, který rozezní katedrálu sv. Víta?

Velmi! Nechci přehánět, ale pokud to dobře dopadne, půjde o senzaci v celosvětovém měřítku. Vždyť takřka všechny katedrály v zahraničí již reprezentativní varhany mají. Jedná se tedy o jedinečné dílo, které by mělo vydržet po staletí.

Když zajdeme ještě více do minulosti, tak jste před deseti lety založil úspěšný hudební projekt Festival F. L. Věka. Prozradíte důvody, proč jste začal pořádat festival právě v Dobrušce? 

V Dobrušce jsem vyrůstal, chodil do školy i do „hudebky“. Když jsem se později vracel na víkendy k rodičům, pozoroval jsem, že se to s kulturou ve městě zrovna nepřehání. Tak jsme s partou nadšených lidí pořádali jen tak koncerty za vstupné dobrovolné. Překvapil nás zájem lidí,uzrálo to a založili jsme projekt, který je snad již tradiční. Festival F. L. Věka má dnes svého výkonného ředitele Ladislava Horčičku a nadšený tým lidí, kterým moc děkuji, že se o festival starají.

Jak složité je „přimět“ hvězdy české i zahraniční klasiky, aby přijaly pozvání k vystoupení v malé horské či podhorské obci?

Je to z části o osobních kontaktech, navíc po deseti letech je snad festival znám i mezi hudebníky. Takže s tímnikdy nebyl problém.

Na jaké okamžiky svých začátků v Dobrušce rád vzpomínáte?

Určitě na paní učitelky Danielu Štěpánovou, Radku Zdvihalovou a na řadu dalších lidí, klíčová byla jistě podpora rodičů. Jinak ZUŠky jsou stále nedoceněnou záležitostí, je to naše národní stříbro a zaslouží si určitě větší podporu. V zahraničí takový systém vzdělávání v umění opravdu nenajdete.Jsem rád za aktivitu Magdaleny Kožené a projektu ZUŠ Open, který podporuje a pomáhá medializacinašeho hudebního školství.

Čím vás v dětství upoutaly právě varhany?

Snad to byla majestátnost, krása, monumentalita. A také Bach, který k nim zkrátka patří. To je pro mě něco dokonalého.

Co si nejvíce přejete v letošním roce?

Samozřejmě zdraví a energii k práci i v nestandardních podmínkách. Snad ještě - ať už do nás média nehrnou jen koronavirus. Nepopírám, že pro rizikové skupiny i zdravotní systém je to velmi nebezpečné. Existuje ale tolik důležitých témat, o kterých by se mělo mluvit a psát. Přejme si, aby se to během tohoto rokuskutečně vyřešilo a abychom kromě zdraví neztratili to cenné, co jsme dosud měli – svobodu. Pochopitelně s malým „s“.