Nepohodlný Alfred Fuchs

Na jméno Alfreda Fuchse jsem narazil před pár lety, když jsem si zjišťoval literaturu k československé propagandě. Zajímalo mě, jestli existovali domácí autoři, kteří by napsali nějakou obranu čs demokracie proti nacistickým útokům. Nalezl jsem pozoruhodný spisek Alfreda Fuchse Propaganda v demokraciích z roku 1938, v němž razí zásadu, že demokracie propagandu nepotřebuje, protože se propaguje sama svým dobrým dílem. Tuto zásadu naše republika naštěstí nedodržovala a ani sám autor nezůstal němý k útokům od našich německých sousedů. Nutno předeslat, že nebyl jediný.

Přirozeně mě zajímalo, kdo byl tento odvážný autor, zvlášť, když jsem zjistil, že za svůj boj zaplatil cenu nejvyšší. Většina z nás totiž vnímá osudy prvorepublikových demokratů na základě příkladu Edvarda Beneše a dalších, kteří odešli do exilu. Řada autorů, kteří bránili demokracii proti nacismu a riskovali své jméno ve veřejném prostoru, ale zůstala doma a padla do rukou okupantům. To se týká třeba Emila Soboty, Emila Svobody, Jiřího Sedmíka, nebo Kamila Krofty. To nebyli žádní salonní povídálkové. Alfred Fuchs byl jedním z nich. Za první republiky spojil svůj osud s „veřejnoprávními médii“. Pracoval pro ČTK, dělal šéfredaktora oficiálního listu Prager Tagblatt, vyučoval na Svobodné škole politických nauk.

Život a dílo

Nebyl zcela typickým představitelem československé demokracie. Řešení pro potíže republikánských režimů hledal v jistotách katolické církve, v tom se odlišoval od ostře antiklerikálního smýšlení rané republiky. Svým způsobem byl nepohodlný už tenkrát, žertovalo se o něm, že slovo loajalita odvozuje od Ignáce z Loyoly. Ale to, že RČS přisoudila tak důležité místo ve tvorbě veřejného mínění katolíkovi, dokládalo zároveň, že zde tolerance nebyla prázdné slovo.

Když v Německu nastoupil nacismus, zařadil se Fuchs mezi první československé kritiky nové ideologie. Ve skutečnosti třeba archivář Václav Kůrka, filosof Josef Ludvík Fischer, sociální demokrat František Modráček a pravicový novinář František Bauer začali dokonce ještě před Hitlerovým nástupem k moci. Málo se ví, že i stárnoucí T. G. Masaryk napsal do Prager Presse německy vyvrácení Hitlerova Mein Kampfu. Fuchs psal do časopisu Moderní stát sérii článků, v nichž věcně vyvracel různé body nacistické ideologie. Na to navázal propagandistickým využitím pohřbu T. G. Masaryka v září 1937, jež vyložil ve spise Propaganda v demokraciích a diktaturách. Propagandu zde nahlížel jako jakési katolické dědictví, s nímž si totalitní a demokratické režimy nakládají po svém. Demokratické státy jsou v nevýhodě, protože musejí stát na konsenzu, nesmějí ve veřejných projevech lhát a nemohou poroučet tak snadno, jako diktátoři. Srovnával zde také působení propagandy a reklamy.

V kultuře první republiky ho ale musíme řadit i k okruhu přátel Karla Čapka, který ho také zachytil svým fotografickým objektivem. Fuchs pro něj napsal knihu O deseti svatých, která měla podat životopisy civilních světců, kteří se neizolovali od světa. V roce 1938 napsal ještě Kurz křesťanské státovědy.

Jakožto německy píšící novinář a navíc židovského původu byl nacistům zvlášť trnem v oku. Nepohodlný Alfred Fuchs byl po okupaci vyhozen z místa a v říjnu 1940 zatčen. Nejprve byl odvlečen na Pankrác, pak do Terezína a potom do Dachau, kde byl poslán do baráku pro Neárijce s požadavkem, „návrat nežádoucí“. Za mrazivého počasí v únoru 1941 byli neárijci posláni v nedostatečném oblečení odklízet sníh, přičemž si museli vystačit s holýma rukama a vlastním oblečením, které museli použít k odnášení sněhu. Navíc je přitom kopali dozorci. Na následky nachlazení pak Fuchs 16. 2. zemřel. Ačkoliv jeho ctitelé po válce vyjadřovali přesvědčení, že jeho odkaz nikdy nezapadne, zapadl. Ačkoliv byl katolík, nacisti nechali jeho ostatky spálit, urna z popelem byla po válce uložena na břevnovském hřbitově, blízko kláštera, ke kterému měl vztah. Dnes bude jeho památka připomenuta skupinou lidí, kteří chtějí, aby byl jeho hrob obnoven a Fuchsova památka znovu připomenuta.

...i dnes nepohodlný?

Už když jsem psal recenzi na nenávistnou knihu „Zwischen Prag und Nikolsburg“, všiml jsem si, že Fuchs byl vymazán i z této historie židů v českých zemích. Do jejich obrazu první republiky se nehodil. Alarmisté potřebovali vylíčit Židy a republiku jako neslučitelné protiklady. Žid, který se sám aktivně podílel na tvorbě a obraně republiky, jim byl nepohodlný. Přesto Fuchs existoval, jeho hebrejské jméno údajně znělo Meir ben Šelomo ha Levi.

A teď, když sledujeme do krajnosti vybičované vyvolání nenávisti proti konzervativcům v USA, mě napadá, že Fuchs bude nepohodlný i kvůli svým úvahám o novinářské etice. Ve své knize o novinářském povolání vzpomíná na metody německé propagandy za první světové války a varuje před tím, když noviny vznášejí nepravdivá obvinění ze zvěrstev, kterých se měl údajně dopustit nepřítel. Pokud to není pravda, vyjadřuje tím útočící strana, co chce sama udělat. Vytváří si tím ospravedlnění.