Kliknutím zvětšíteŽďár tím velice získal, dodnes tu místní i návštěvníci mohou obdivovat sochy, plastiky i mozaiky těch, jejichž jméno bylo nejen v odborných kruzích dobře známé. Bohumír Matal, Mikuláš Medek nebo Marie Uchytilová, která byla mimo jiné autorkou československé jednokorunové mince – ti všichni jsou dodnes spjati s kulturním projevem Žďáru nad Sázavou. „Některé sochy mi nepřipadají jako umělecká díla. Spíš budovatelská. Úplně to z nich čiší. Třeba Plameny před Komerční bankou. Hrůza,“ nechal se slyšet Pavel Sobotka ze Žďáru nad Sázavou.
Zmíněná skulptura je dílem akademického sochaře Arnošta Košíka. Vznikla v osmdesátých letech minulého století. Ne každý ji ale vnímá jako budovatelské dílo. „Někomu tak Plameny připadají, ale jsme ve Žďáře. Ve městě, které má plameny v názvu. Tak proč ne plameny,“ poznamenal žďárský muzejník Stanislav Mikule.
Minulý režim uměleckým dílům doslova nahrával. „Tehdy platilo, že když se něco stavělo, tak pět až sedm procent z ceny stavby se dávalo na umělecké dílo. Staveb bylo hodně, takže řada umělců, kteří se režimu znelíbili, má svá díla ve veřejném prostoru,“ připomenul starosta Žďáru nad Sázavou Martin Mrkos.
Umělci, kteří nebyli s režimem ztotožněni, do výstavních síní prostě nemohli. Zato vystavit své dílo očím široké veřejnosti venku jim nikdo nezakazoval. „Je to paradox té doby. Mnohé autory, kteří mají sochy nebo mozaiky ve Žďáře, rozhodně nemůžeme označit jako prorežimní,“ konstatoval Stanislav Mikule.
Slovem prorežimní nelze rozhodně označit ani tvorbu Marie Uchytilové, jejíž Smuteční plastika stojí v urnovém háji u žďárského kostela Nejsvětější Trojice. Marie Uchytilová je autorkou vítězného návrhu na československou jednokorunovou minci. Je na ní mladá žena sázející v pokleku lípu. Mince zpodobňuje politickou vězeňkyni Bedřišku Synkovou. Ta byla v březnu roku 1955 odsouzena k osmiletému trestu vězení. A její prohřešek? Vedení skautského oddílu.
Ve žďárském, veřejném prostoru lze najít i zajímavé mozaiky. Jedna z nich, nazvaná Slunce, byla v roce 1974 vytvořena pro Základní školu Švermova. Autorem mozaiky je Mikuláš Medek. Ani on nevykazoval tehdejšímu režimu právě známky poslušnosti. Svobodně proto mohl tvořit jen v krátkém mezidobí v šedesátých letech a za svého života měl v Praze pouhopouhé dvě autorské výstavy.
Další umělecky významné dílo se nachází na budově žďárského nádraží. Jde taktéž o mozaiku, tentokrát z dílny Bohumíra Matala, který byl v padesátých letech spoluzakladatelem skupiny Brno 57. „Jde o mozaiku s námětem mořského života. Žďárští obyvatelé ji dobře uznají. Ale zajímavé je, že uvnitř nádražní budovy jsou další dvě mozaiky. Je na nich také mořský svět. Je ovšem možné, že nejde přímo o dílo Bohumíra Matala, ale jeho manželky. Je to ale jen domněnka,“ podotkl žďárský muzejník.
Žďár zdobí i mnoho dalších uměleckých děl významných umělců té doby. „Nesmíme opomenout Julia Pelikána, který v závěru svého života vytvořil pro Žďár různé plastiky. Jako například Dívku s holubicí nebo Děvčátko z Vysočiny,“ zdůraznil Stanislav Mikule.
Dalším významným autorem uměleckých děl ve veřejném prostoru Žďáru nad Sázavou je Arnošt Košík. Akademický sochař, rodák z nedalekého Nového Města na Moravě. „Jeho dílem je mimo jiné i plastika nazvaná Vysočina před budovou žďárského kina. A taky již zmíněné Plameny před Komerční bankou. Umělci také zpracovávali díla, která bychom uměleckými díly možná vůbec nenazvali. Třeba ve žďárském atriu je pamětní deska akce Zet. I jejím autorem je Arnošt Košík,“ informoval Mikule.
Na stejném místě jako pamětní deska je i socha Vysočina Jiřího Marka a Jaroslava Zeleného. Postava ležící dívky s rozpuštěnými vlasy není ale místními přijímána právě nejlépe. „Někteří tvrdí, že má vražedný pohled,“ usmál se Stanislav Mikule.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
