Vydáno 14.02.2021 | autor: Hana Bukáčková
Koncerty se v roce 2020 staly téměř ohroženým živočišným druhem. Zeptali jsme se českých hudebníků, zda dokážou jmenovat koncert, na který si budou vždy pamatovat, na zážitek, který jim změnil život. Vystoupení, po kterém se sice vrátili v pět ráno domů, i přesto si ale řekli, že má hraní i přes všechna úskalí cenu. Ve třetím díle ankety odpovídali Martin Harich, Dan Dukovský z Like-It, Bára Zmeková, Ondřej Brejška z Poetiky, Tonda Rauer z Harlej, Jacob ze Skyline, Jakub König ze Zvíře jménem Podzim a Kittchen a Jan Kunze z Kofe-in a Munroe.
ANKETA: Koncert, na který nikdy nezapomenu. Bára Zmeková vyznala ve Stodolní lásku Jamiemu Cullumovi a Martin Harich vzpomíná na Coldplay a Katarínu Knechtovou
Pro mě byl absolutní psychedelií koncert Coldplay v rámci Mylo Xyloto Tour. A vím, že určitě nejsem jediný. Celou dobu jsem měl husí kůži a slzy v očích. Koncerty si dávkuju, pokud tedy není korona, pravidelně, ale takový pocit jsem od té doby ještě na žádném neměl.
Martin Harich v muzikálu Chyť mě, jestli na to máš: Pohled ze zákulisí plzeňského představení
Koncert, po kterém jsem se rozhodl, že se stanu muzikantem? Pamatujete si na skupinu Peha? Začínala v ní Katka Knechtová. Bylo mi deset, když hráli u nás v klubu v Liptovském Mikuláši. Celou dobu jsem stál přímo u repráku a po koncertě jsem se s Katkou Knechtovou vyfotil. Pamatuji si, že jsem se strašně styděl. Uteklo pár let a teď se spolu potkáváme na festivalech. Nedávno jsem jí naši první společnou fotku ukázal. Téměř po 15 letech. Bylo to vážně milé.
Tím, že hrajeme v Česku i na Slovensku, jsou dlouhé přejezdy samozřejmostí. A kvůli tomu, že jsem volant naší dodávky ještě nikomu nikdy nesvěřil, si někdy připadám víc jako kamionista než muzikant. Cestování je ale mojí drogou a zároveň inspirací. Vždycky, když se vrátím nad ránem domů, si řeknu: "I po těch letech mě to stále prostě baví”. Teď, když je pandemie, mi to opravdu chybí.
Zdá se, že na koncerty se štěstí neusměje ani letos. Chybí mi festivaly a chybí mi ta energie, kterou při vystoupení ze sebe vydáte a obratem ji dostanete zpátky. Chybí mi lidi. To vám streamy nedají, byť jsou formou interakce, díky které koncerty jako živočišný druh ještě nevyhynuly. Za to jsem vděčný, ale doufám, že se nám brzy podaří vrátit zpátky na pódia.
Pro mě bylo životním zážitkem turné s kapelou Chinaski – Brno, 7500 lidí a my. Tím si člověk snadno potvrdí, že tohle je ono, tohle chci. Poprvé mě to ale napadlo na koncertě Radima Hladíka, bylo mi asi 12 a stál jsem v první řadě – na pódium tak blízko, ale vlastně daleko. Přál jsem si jednou stát tam, kde on, a hrát pro někoho v první řadě. Kdo ví, možná, že už taky někdo z našeho koncertu odešel s pocitem, že tohle je ono, tohle chci taky. V tom je to krásný. A jestli jsme se někdy dostali po našem vystoupení domů v pět ráno? Dostali. Jsme z Třebíče. Všude daleko, ale vlastně blízko.
Vzpomínám na léto 2009. S kamarádkou jsme se poprvé vypravily na festival Colours of Ostrava, kde vystupoval náš tehdejší idol Jamie Cullum. Po koncertě jsme se vydaly do tehdy ještě živé Stodolní ulice. Ten večer jsme se stihly opít, potkat a vyfotit se na Stodolní s Jamiem Cullumem, říct mu u toho „I love you“ a „já taky píšu svoje písničky“, pít ještě trochu víc a do sedmi do rána třískat do piana a cítit se jako Jamie sám. Tam se v mojí mysli začal rodit sen o tom, že sama můžu hrát a zpívat, a Colours se pro mě na dalších deset let staly jednou z Mekk mých hudebních zážitků.
Od té doby pozoruji, co všechno může muzika posluchači dát. Převratných koncertů jsem zažila spoustu. Camille O´Sullivan jsem věřila každé slovo, Victoria Hannah mě ukolébala, Ane Brun mě v Akropoli vzala přesně tam, kam bych si přála vzít své posluchače, Lenka Dusilová mi ukázala prostor, kam se sama bojím, ZAZ lehkost, Nick Cave syrovost až na dřeň, Omar Sosa & Seckou Keita mě rozesmáli k slzám a Florence + the Machine mě rozplakala jako Rusalka. Jestli jen zčásti můžu zprostředkovat někomu dalšímu podobný pocit, pak zůstat u muziky dává smysl.
Musím se přiznat, že většina těch našich koncertů mi splývá, ale je jich i celá řada, které si naopak pamatuju do detailů. Ten nejsilnější pro mě byl na festivalu Benátská!, kde jsme hráli v tom velkém stanu a náš koncert se křížil časově s Chinaski a Benem Cristovaem, takže jsme nečekali nějak natřískáno. A když jsme tam vyběhli hrát, tak jsme zjistili, že ten obrovský stan praská ve švech. Lidi byli neskutečně živí a snad každej z nich zpíval s náma.
Příběh českého hitu: Poetika - Elegie
O tom, že chci jednou stát na pódiu, mě přesvědčil koncert Perfect Square s R.E.M.. Sice ze záznamu, ale Michael Stipe je prostě bůh. A jestli jsme někdy přijeli domů v pět ráno a já si řekl, že má tohle všechno cenu? Mně tyhle noční přejezdy a ranní příjezdy problém nedělají, protože naštěstí neřídím. Mám superschopnost "teleportace", jak tomu kluci v kapele říkají. Usnu ve Varech a proberu se v Brně. Pocitově dvouminutová záležitost.
Nezapomenutelných koncertů mám strašně moc. Když jsem byl malej, byl jsem totálně odvařenej z koncertů Vaška Neckáře, Olympicu a Petry Janů, na které jsem chodíval většinou do Lucerny. 28. června 1984 jsem v Lucerně poprvé viděl Vitacit a na místě jsem si uvědomil, že chci taky stát na jevišti a hrát. Všechno se mi v tu chvíli změnilo. Dokonce z toho koncertu existuje fotka, na který jsem vidět, jak stojím a všechno to sleduji.
Neplánovaný konec výročního turné. Harlej zastavil v Českých Budějovicích
Dalším mým obrovským zážitkem byl koncert Metallicy, který se konal 11. června 1988 na stadionu v Budapešti. Neskutečná vzpomínka. Miloval jsem koncerty, který jsem si myslel, že už nikdy neuvidím. Například Pink Floyd na Strahově, živě The Wall s Rogerem Watersem, Genesis v Praze, teď před nedávnem navrátivšího se Phila Collinse, Metallicu, když živě hrála celý Master of Puppets, Blink 182 po reunionu v New Yorku a tak podobně, byl by to dlouhej seznam.
To, že mám obrovské štěstí, že můžu stát na pódiu, si uvědomuju po každým koncertu. Pro mě je čas strávenej na pódiu neuvěřitelně krásnej, miluju to a hrozně rád si tu jízdu po společný vlně s fandama užívám. Jsou ale samozřejmě koncerty, který vám za nehty zůstanou o něco víc, a jedním z nich je pro mě třeba první vyprodaná Lucerna Harleje na našich dvacetinách. Sál, atmosféra a celej koncert, to všechno bylo tak kouzelné. Člověk zapomene na veškerý problémy a scvrkne se do malý šťastný kuličky.
Při otázce na nezapomenutelný koncert do mě vjela směsice vzpomínek za posledních 20 let, kdy se motám po hudební scéně. A to jak od prvních parties s Bassbeast, czechtekku po Sziget, Rock for People, Love planet, a strašně moc klubů a fesťáků.
ROZHOVOR | Skyline: Taneční hudba byla punkem naší generace
Je skoro nemožný tvrdit, že jeden byl zásadní. Celých těch 20 let je vlastně obří zážitek. Poslední roky si uvědomuji, jak jsou pro mě hudba s kapelou, která je vlastně mojí druhou rodinou, důležité. Je totiž zvláštní, kolik toho můžete za jeden život stihnout, a co vám to může všechno dát! Za tohle děkuju našim a svým fanouškům, protože bez nich by to nikdy nešlo.
Já to mám s přelomovým koncertem snadný. 14. února 2021 hráli v pražským Paláci Akropolis islandští Sigur Rós. Jejich druhé album Agaetys Byrjun mě pár měsíců před tím úplně uhranulo. Tehdy se o nich ještě tolik nemluvilo, takže Akropolis sice byla docela plná, ale určitě ne vyprodaná, a tak jsem se postupně probojoval až pod pódium.
RECENZE: Zvíře jménem Podzim vydali asi nejlepší českou desku roku 2019
A nic silnějšího ani zásadnějšího jsem od tý doby nezažil. Nikdy jsem nikoho neslyšel tak zpívat, nikdy jsem neviděl kapelu, která se zrovna stávala mezinárodní hvězdou, z takový blízkosti. Nikdy dřív a ani potom se mě žádnej živej koncert nedotkl hluboko, jako tenkrát tahle islandská parta. Něco důležitýho se tehdy ve mně změnilo. Dotkl jsem se emocí, který jsem od tý doby začal hledat v hudbě ostatních, i v hudbě vlastní.
Že bych to rád zkusil na pódiu, jsem si uvědomil po zhlédnutí filmu The Doors na začátku 90. let. Naprosto mě fascinoval a chtěl jsem to všechno taky zažít. Těch zásadních koncertů, které si budu pamatovat do konce života, bylo hodně. Ať už to byli Pearl Jam, The Cure, Nine Inch Nails, Robert Plant, Iggy Pop, Nick Cave nebo ty, na které mě dříve brával táta, Santana, John Mayall či Jethro Tull. Z českých kapel mě formovali především koncerty Psích vojáků, Priessnitz nebo Sunshine. Z těch vlastních třeba, když jsme s KOFE-IN hráli na Votvíráku nebo na Colours of Ostrava. Tak obrovské publikum klubová kapela zažije jen na letních festivalech, je to neskutečná energie. Ale navždy si zapamatuji i některé klubové koncerty. I méně lidí je někdy schopno vytvořit tak úžasnou atmosféru, že z toho jdeš do kolen a vrací se ti to týdny či měsíce.
Určitě si budu navždycky pamatovat školní besídku v roce 2011, kdy mi bylo 13 a poprvé jsem před celou školou zazpíval svoji vlastní písničku. Byl to totální křest ohněm, protože na tý škole jsem měl coby na osmiletým gymnáziu ještě pět let bejt a člověk se nechce zapsat jako „ten Klus z Lidlu.“ Klepal jsem se jak blázen, ale naštěstí to tehdy dopadlo suprově a od tý doby jsem vlastně začal aktivně psát.
Michal Horák interview: Na nic si nehraju a tím pádem jsem na pódiu tak trochu za blbečka
Někdy kolem mých 12 let jsem objevil na YouTube americkýho zpěváka Davida Ippolita, který písničkou o Facebooku totálně rozložil smíchy celej sál. Pamatuju si, že to mě tehdy dost oslovilo, a chtěl jsem od tý doby bavit lidi vtipnejma písničkama.
A jestli jsem se domů dostal po koncertu v pět ráno a řekl si, že to má fakt cenu? Je pravda, že jsme si nedávno sedli s houslistou Adamem Černíkem, se kterým na koncertech hraju, a vzpomínali, jak nás ještě nedávno štvaly přejezdy, nedostatky spánku a benzínový bagety. A teď bychom se toho nejspíš nemohli nabažit. Tahle doba má jednu nespornou výhodu - člověk si po ní bude mnohem víc vážit toho, co měl. Za to jsem vlastně vděčnej.
Zpracovala: Hana Bukáčková, foto: promo interpretů, Kateřina Horníková
Témata: Martin Harich, Like-It, Bára Zmeková, Poetika, Harlej, Skyline, Zvíře jménem Podzim, Kittchen, Kofe-in, Munroe
