Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Život synů a dcer tzv. kulaků byl za minulého totalitního režimu těžký. Museli se vystěhovat ze svého bydliště, nemohli studovat na školách a část společnosti se jich štítila.
Jejich jediným „prohřeškem“ však bylo, že jejich rodiče nechtěli přijít o půdu, a proto odmítali vstoupit do Jednotných zemědělských družstev (JZD), v nichž se hospodařilo kolektivisticky.

Své o tom ví Marta Zápotočná, která žije v Jihlavě. V letošním roce jí bude 80 let. Z její kulaté tváře vyzařuje dobrota, inteligence, porozumění, ale i bolest při vzpomínce na osud jejích rodičů.

Mnozí z nás si ji můžeme pamatovat jako sestřičku na Domě zdraví v Jihlavě, kde pracovala většinu svého života. Například na rentgenu nebo na očním oddělení.
Marta Zápotočná pochází z obce Klatovec na Jihlavsku. Její rodiče Josef a Marta Schramlovi měli v obci největší hospodářství a to se jim stalo osudným.

„Maminku sebrali v říjnu. Otce týden po ní. Chtěli zlikvidovat soukromé zemědělce, které označili za kulaky. Uměle z nich vytvořili protistátní skupinu a odsoudili je v politickém procesu,“ vzpomíná na těžké chvíle svého dětství.

Zatímco její matka Marta byla po několikaměsíční vazbě amnestovaná, tatínek dopadl špatně.

Sama jako malé dítě byla v soudní síni svědkem procesu se svým otcem. Vzpomínky na to nemá vůbec dobré.

„Bylo to hrozné, hrozné, hrozné, když chudák dostal trest smrti. Psali jsme odvolání a on byl tři měsíce v cele smrti,“ popisuje.

Nakonec docílili toho, že byl Josefu Schramlovi změněn trest na doživotí. Umístěn byl do uranového dolu Bytíz u Příbrami, kde v květnu 1955 zahynul. Bylo mu teprve 42 let.   
„Přišel úmrtní list na jeho rodnou obec. Policista nám pak přišel říci, že zemřel na vnitřní vykrvácení. Maminka pobírala rok vdovský důchod, který jí potom odebrali s tím, že měl otec moc vysoký trest,“ pokračuje paní Zápotočná.

Přibližuje, že její otec byl vojákem z povolání, který dosáhl hodnosti kapitána. Po okupaci Československa nacistickým Německem se zapojil do odporu vůči okupantům.  
Působil ve vojenské odbojové organizaci Obrana národa a pomáhal také partyzánům na Podjavořicku. Po osvobození působil ve funkci velitele výcvikového střediska v Českém Krumlově.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 musel armádu opustit. Poté dělal řadového dělníka u Pozemních staveb České Budějovice.

Za své nespravedlivé odsouzení se dočkal plné rehabilitace až posmrtně po listopadu 1989.

Nemohla na školu

Marta Zápotočná měla ještě dva sourozence. V době, kdy byla jejich maminka s otcem ve vězení, starali se o ně prarodiče, aby nemuseli do dětského domova.
Po návratu z vězení si je vzala k sobě matka. Kvůli nálepce „nepřítele státu“ sháněla těžko zaměstnání.

„Často ji propustili po týdnu či měsíci. Když řekla, že má tři děti a musí jim dát jíst, tak jí soudruzi řekli, že je nemusela mít. Měla velice těžký život,“ poukazuje na tvrdý osud své matky.

Naopak, co se týkalo řadových občanů, hodnotí, že většina z nich se k její rodině chovala slušně.

Marta a její sourozenci se i přes své nadání neměli šanci dostat na klasickou střední školu. Martě nakonec pomohl ředitel střední zdravotní školy v Jihlavě Kadlec, který ji přijal jako studentku. Sourozenci dopadli hůře. 

„Bratr se mohl „s velkou milostí“ vyučit automechanikem, sestra dopadla nejhůře, pracovala v Králově Poli s tělesně postiženými místo školy. Při tom se učila dámskou krejčovou,“ přibližuje.

Říká, že oba její sourozenci si nakonec doplnili středoškolské vzdělání při večerním studiu. 

Paní Martě se před 20 lety naskytla zajímavá životní zkušenost. Jako zdravotnice se tři měsíce jako sociální pracovnice starala o slavného česko-německého vynálezce Adolfa Linku v obci Betzweiler-Wälde ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko.

Právě zde vynálezce žil. Adolfa Linku asi nejvíce proslavil vynález principu trvalého magnetu pro kruhové tkací stroje.

Po komunistickém převratu v roce 1948 strávil Linka několik let v komunistických věznicích. Do tehdejší Německé spolkové republiky emigroval v roce 1966.
K práci v Německu se dostala přes jednu známou evangeličku. Na Linku ani po dvou desítkách let nedá dopustit.

„O pana Linku jsem pečovala, ale byl velice šikovný. Jezdili jsme spolu na kole, dokázal řídit také auto. Byl to hodný pán,“ shrnula.

Vůči lidem, kteří zavinili krutý osud její rodiny, žádnou zlobu či nenávist po letech necítí. „Vím, že to, co jsme zažili, se tehdy stalo mnoha rodinám,“ dodává. 

Diskuze k článku