Miloš Forman by dnes oslavil devadesátiny. Mezi jeho nejznámější filmy patří Lid versus Larry Flynt, který v době své premiéry vzbudil řadu vyhrocených reakcí. O tom proč se film o jednom z nejkontroverznějších mužů Ameriky dočkal i přes četné výhrady obrovské popularity, si můžete přečíst v následujícím archivním rozhovoru, který k této příležitosti odemykáme.
Byl leden 2006, po deváté večer. Pověstný gurmán MILOŠ FORMAN sjel výtahem z desátého patra budovy DuArt na 55. ulici mezi Broadwayí a Osmou avenue. V této newyorské střižně právě dokončoval svůj poslední film, Goyovy přízraky, který točil ve Španělsku. Dole pod střižnou byla skvělá japonská restaurace, kde vznikl tento rozhovor. Dobrou chuť.
Co tady, v Americe, jíte nejradši?
(Co to je? Játra? Aha. Přinesli nám jedno játro jako prémii.) Jak který den. Třeba tady mi chutná.
Pijete plzeň?
No jistě, dřív byla jenom v dražších hospodách. Teď už se dá koupit všude.
Moc se vám do rozhovoru nechce.
Mně připadá, že místo toho, abych dával energii do střihání filmu, dávám ji do žvanění. Vždyť film ještě neexistuje! Říkat, že to bude úplná sračka, to nemůžu, protože to nevím. Ale co když bude? A vy pak budete mít v Refl exu rozhovor, kde jsem na svůj film pyšnej. To se nedělá.
Ale jste na něj trochu pyšný, ne?
Jsem pyšný, že jsem ho vůbec dotočil.
Dělá vám to velkou starost?
Ne starost, zvědavost, šílenou. Dokud film člověk nedá dohromady, tak neví.
To je důvod, proč tak rád stříháte?
Přesně tak. Příprava, scénář, natáčení, to všechno je taková masturbace, zatímco střižna, to je klimax!
A co když musíte hodně krátit?
Já nemusím nic krátit! Na DVD to nechávám delší, protože DVD může každý zastavit a jít se vyčurat, zatímco když někdo začne v kině říkat: jéé, to je dlouhý, je to průšvih.
U Goyi uvažujete o dvou verzích?
Ježiš, vůbec nevím. Já budu rád, když budu mít jednu.
Co vás pudí odjet z tepla farmy v Connecticutu a vzít na sebe balvan odpovědnosti a natočit film?
(Vepřové kuličky s citrónem? To bych si dal.) Já nevim. Člověk si prostě nechce přiznat, že už nemůže.
Ale vy ještě můžete.
Jenže pokud to nezkusím, tak to nevím.
Když máte svoje delší období, kdy nepracujete, jste už z toho někdy nešťastný?
To tedy ne. On čas rychle utíká. Párkrát se prospím a tři roky v háji.
Ale něco vás musí nutit, abyste vstal a šel do práce.
Vždyť by si o mně rodina myslela, že jsem, jak se říkalo za komunismu, no, kavárenský povaleč.
Na tom není nic špatného, být kavárenský povaleč.
No já bych rád, ale ztratil bych respekt u dětí. Chtějí hračky.
Jaké hračky jste měl v dětství vy?
Já měl spíš sračky než hračky, to bylo za války.
Jaké máte pocity, než jdete na plac?
Hrůzu. Že musím vstávat ráno v šest. A na place musím předstírat spoustu věcí: dobrou náladu a taky srandičky, ty jsou důležité. Aby si štáb a lidi kolem mysleli, že je pohoda. Protože když jsem nudný, tak si myslí, že to je jejich chyba a že film bude kvůli tomu taky nudný.
Od režiséra se čeká, že bude v každém okamžiku vědět, co a proč se při natáčení děje.
No to je taky správné, tak to má být. Já i když to nevím, tak předstírám, že vím. Je absolutně naivní si myslet, že každý ví v každou chvíli všechno.
Jak dlouho trvá váš den, když točíte?
Od šesti ráno do půl deváté večer. Pak jdem na večeřičku, do postele se dostanu tak ve dvanáct a modlím se, abych do dvou usnul. Ve dvě se modlím, abych usnul do čtyř, a mezitím usnu. Když teď střihám, spím do jedné odpoledne, pak střihám do noci a taky jdu na večeři. Pak jdu domů a zase zkouším spát.
Na co myslíte, když nemůžete usnout?
Zpravidla na nic. Lidi, když nespí, tak si většinou dělají o něco starosti. Já si taky dělám starosti.
O co?
Abych usnul.
O film ne?
Ne. Co je natočeno, je natočeno, co můžu víc dělat.
To je nějaká nemoc, že máte takový strach ze vstávání?
To je z blbosti. Prostě jako mladej jsem nechtěl přijít ani o minutu života a chodil spát později a později. Pak se mi to nevyplatilo. To je jak s alkoholem. Člověk začíná a myslí si, že je v pohodě, a najednou zjistí, že je alkoholik.
Možná je to taky tím, že jste slavný, a můžete si tudíž dělat, co chcete.
To nemá se žádnou slávou co dělat. Já jsem si dělal vždycky, co jsem chtěl.
Abyste se zbytečně neobviňoval: doneslo se ke mně, že na konci natáčení Goyových duchů byl prý unavený i váš řidič, kterému je dvacet šest.
Asi jo, mně to neřekl. Byl to ale prima řidič, právník, vyštudovanej, už začal někde pracovat, jenže ho to šíleně nudilo, a naopak ho vždycky bavily filmy, tak se rozhodl začít od píky - jako můj šofér.
Ještě vám pan Robby Lantz, váš více než devadesátiletý agent, dělal všechny smlouvy?
No jo, to víš, že jo. Zvládnul to sám.
A co až on nebude pracovat?
Tak už taky nebudu pracovat.
Kolik má vaše smlouva stránek?
Moc nevím, nečtu ji, já tomu nerozumím. Ale je jich dost. Asi takových dvacet stran.
A on vám aspoň vysvětlí, co podepisujete, nebo už se ho ani neptáte?
Ne, já se neptám.
Jaká byla vaše nejmenší časová pauza mezi dvěma filmy?
Mezi Konkursem a Černým Petrem, ty jsem točil zároveň. Od pondělí do pátku jsme dělali Černého Petra, v sobotu a v neděli Konkurs.
To už asi dneska nestihnete.
Ani se o to nebudu pokoušet.
Jak se připravujete na natáčení? Víte, že se v muzeích vystavují počmárané režijní knihy slavných režisérů?
To já nedělám. O žádný poznámky nejde. Scénář je scénář, na papíře něco napsanýho, musí se to obsadit, najít lokace, na to zas nepotřebuju poznámky, seznam lokací udělá location manager, dostane scénář a je to. Příprava pro mě není zas tak složitá. Mám casting directora, ví, o co jde.
Z čeho pak máte tu starost, když to není složité?
Mám starost, aby mi neutekla žena a děti nebyly na drogách.
Patříte k režisérům, kteří často odstupují z plánovaných projektů. Jaké bývají důvody?
(Už je to tady, už nám to nesou, ochutnejte lososový kuličky, jsou strašně dobrý. Á, omáčka ze syrovejch žloutků.) Různé. Musel jsem třeba zastavit projekt sedm dní před natáčením. Film se měl točit napůl v Americe, napůl v Japonsku. Japonská organizace, jejíž spolupráci jsem potřeboval, si ale na poslední chvíli vyžádala takové změny ve scénáři, že jsem je nemohl přijmout.
To musí být dost strašné.
Ne. Je to úleva. Víte, co prožívám před každým filmem?
Vážně to není frustrující? Stojíte na startovní čáře a pak vás nepustí na závod.
Aspoň neprohraju.
Nevím, jestli tohle není póza.
(Dáme si červený kaviár, nebo chobotnici?) No a co má být. Samozřejmě že je to póza. Člověk si libuje v pózách, ulehčují mu život.
A co se stalo špatného s vaším projektem Špatné zprávy?
Zase studio sehrálo jakousi podivnou roli.
I lidem, jako jste vy, diktují studia velmi tvrdé podmínky?
Víc než komu jinému. Chtějí si dokázat, že jsou bossové. Ale já s nimi moc nedělám. Obvykle jen přijdu za producentem Zaentzem a řeknu mu: tohle bych chtěl dělat. A když se mu scénář líbí, začne se starat, jak na to.
Bylo obtížné zař nancovat Goyu?
To teda bylo. Kdybych ho udělal za sto korun, tak ne. Ale když to člověk chce udělat pořádně, stojí to pěkný prachy. Dobový film, o malíři, s kostýmy, to už je pálka.
Kolik?
Já nevím, já to neplatil.
Jen víte, že víc než stovku.
To určitě. Nejmíň sto pade.
Jaké kompromisy musí režisér vašeho formátu dělat kvůli rozpočtu?
Právě že se Saulem Zaentzem nemusí. Proto s ním dělám.
Kdy přijde moment, kdy si řeknete: jdu do toho?
(To jsem toho objednal tolik?) Když je scénář v podobě, že by se dal točit, dám ho na stůl Saulovi a modlím se, aby se mu nelíbil. Protože jakmile on řekne: jdem do toho, jéžišmarjá, už vím, co mě čeká. Už nemám žádnou výmluvu.
A už někdy řekl, že se mu váš projekt nelíbí?
Ne.
Až budou Goyovy přízraky zcela dokončeny, na jaký film ještě máte chuť?
Jeden bych rád dělal, podle maďarského románu Sándora Máraiho Svíce dohořívají. Ten příběh se mi moc líbí. Do začátku natáčení tehdy zbývalo šest týdnů, měl jsem celé obsazení, všechny lokace, v Praze k dispozici tři nádherné zámky. Ale producent naštval Seana Conneryho, Connery odstoupil, tím pádem se naštvali investoři, odstoupili z projektu a celé se to rozpadlo.
Čím producent naštval Conneryho?
Dostal jinou smlouvu, než měl slíbenou. A tak se naštval. On tenhle film chtěl dělat, měl hrát jednu ze dvou hlavních rolí. Ale bohužel.
Takže hollywoodský film je domeček z karet a jeho stabilitu režisér v podstatě nemůže ovlivnit.
(Aha, syrový kuřecí sašimi, pro odvážné.) Nemůže. Co já vím, co ten producent udělá?
Bez Conneryho by to nešlo?
No, já bych to zvládl, ale na film už nebyly ř nance. Ale scénář je hotov a já mám do něj chuť.
Co se vám na příběhu Svíce dohořívají tak líbí?
Těžko říct. Je to lidský. A napínavý. Pro mě dvě hlavní ingredience. Aby se divák nenudil a aby našel pravdu.
Z vašich filmů máte pořád nejraději Vlasy?
Já nemám nejradši Vlasy.
Máte, říkal jste to v knížce Co já vím?
To jsem asi myslel Martininy vlasy. Nejradši mám filmy, kterým bylo ublíženo, tedy Hoří, má panenko a Lid versus Larry Flynt. Hoří, má panenko byl dvacet let zakázán a Lid versus Larry Flynt rozcupovaly feministky tak, že mě třikrát napadly v New York Timesech. Prý propaguji pornografii, tak se do toho Gloria Steinemová obula.
Na scénáři ke Goyovým přízrakům jste spolupracoval s JeanemClaudem Carrirem. Proč?
Zná dobře Španělsko, napsal několik filmů s Buňuelem, zná historii, která je pro můj film důležitá. I proto dělala kostýmy anglická výtvarnice, která už léta pracuje ve Španělsku a má za sebou spoustu dobových španělských filmů. A JeanClaude je výborný, vzdělaný člověk, se kterým se mi dobře dělá.
Tentokrát budete v titulcích podepsáni oba. Ovšem není to jediný případ, kdy scénář k filmu píšete i vy.
Jenže Jean-Claude Carrire už nepotřebuje, aby měl film, pod kterým bude podepsaný sám. Zatímco lidem, se kterými jsem spolupracoval dřív, to pomohlo. Já nepotřebuji uznání za scénář.
Spíš jsem si říkal: třeba s těmi lidmi budu ještě někdy točit, tak ať mě mají rádi. Já jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel, mně šlo o to, udělat dobrej film.
Už se vám stalo, že jste odmítl scénář, ze kterého se později stal úspěšný film?
(Ještě mám tohle, no nazdar.) To se ví, ale líto mně to není, moje rozhodnutí je moje rozhodnutí. Taky nemůžete dělat všechno. Existují scénáře, který se mi sice strašně líbí, ale neuměl bych je udělat.
Třeba?
Už se nepamatuju.
Co vás na place dokáže rozčilit?
Rozčiluje mě, když někdo něco udělá jinak, než chci. Nejdřív mu to vysvětlím, a on to zase udělá špatně! Herec, asistent, kostýmní výtvarník, kdokoliv. Když ho na chybu upozorním jednou, je samozřejmě všechno v pořádku, všichni chybujeme, ale když to říkám třikrát za sebou, tak to mě rozčilí. Ale jinak se nerozčiluju. Jakmile cítím, že ten člověk dělá, co může, tak i když něco udělá blbě, vůbec mi to nevadí. Ovšem když svou práci dělá blbě, protože je línej, to mě nebaví.
A co vaše hvězdy, třeba Jack Nicholson, Woody Harrelson nebo teď nejnověji Natalie Portmanová: dovolí si s vámi nesouhlasit?
Třeba s Nicholsonem jsem měl jediný konfl ikt. S Woodym Harrelsonem jeden, s Courtney Love jeden, netrvaly víc než hodinu. S Nicholsonem, když jsme točili Přelet, řekl jsem u jednoho záběru: dobrý, jedeme dál, bylo to perfektní. Ale on řekl: ne, já chci ten záběr opakovat. Ale protože mi utíkalo světlo a nechtěl jsem přijít o čas, tak jsem mu řekl: Jacku, věř mi, bylo to výborný. Tak se urazil a já nevím co všechno. Ale jenom na chvilku.
A Harrelson?
Už nevím, jak to začalo s Woodym. Měl přijít zarostlý, ale věděl, že záběr bude za jeho hlavou, tak si nechal oholit celou půlku tváře, o které si myslel, že nebude v záběru vidět. Jenže se spletl a oholil si přesně opačnou část tváře!
V takových případech křičíte?
Ne, zmlknu, zesmutním a odejdu.
Což je horší, než kdybyste křičel.
Jo. Pak za mnou přiběhne někdo z produkce a já: prosím tě, podívej se, vždyť je voholenej! Vynadám jemu, ne Woodymu.
A s Courtney Love?
Točili jsme scénu, kdy jde za svým manželem, Larrym Flyntem, do vězení. Prohledává ji dozorkyně, jestli nemá zbraň. Natáčeli jsme ve skutečné věznici pro největší vrahy, ta paní nebyla herečka a normálně dělala svou práci. A Courtney se k ní otočila a řekla: vy jste lesbička? Dozorkyně zrudla a odešla. A my jsme měli povolení točit jen na jeden den, nenatočit tenhle záběr by byla katastrofa. Tak se Courtney musela omluvit. Ale pochopila to, udělala, co měla, a dozorkyně se zas vrátila a všechno bylo v pohodě.
Myslíte si, že každý herec vyžaduje od režiséra zvláštní zacházení?
Ne, to nepřipustím.
Jak jste našel Stellana Skarsgrda, představitele Goyi?
To máš těžký. Od začátku mi producenti říkali, že ideální Goya je Javier Bardem. Jenže to každý, hlavně ve Španělsku, kde je Javier absolutní hvězda, čeká. Proto Bardem hraje mnicha Lorenza, tu druhou hlavní postavu, která je vlastně ještě důležitější než Goya, velice kontroverzní.
Stellan Skarsgrd je Švéd, moc španělsky nevypadá.
Co je španělský, prosím vás? Vždyť mně chodili na casting dokonalí blonďáci s modrýma očima, Španělé jak poleno! Nechtěl jsem známou tvář a kdosi mi doporučil, ať se podívám na nějaký film, ve kterým Stellan hrál. Byla to náhoda, jinak se na filmy moc nedívám, radši zvu herce na pohovor a čtu s nimi scény z filmu.
A už jste se někdy spletl a obsadil herce, který byl výborný při zkouškách, ale hrozný při natáčení?
Ano. Jednou. Když jsem s tím hercem četl scénu, byl výborný. Já totiž když je zkouším, vždycky jim dělám partnera, ať je to ženská, nebo chlap, protože mají svobodnější pocit, že je nikdo nepozoruje, že s nimi spolupracuju. Takže ten herec byl tenkrát výborný, jenže když jsme začali točit, hrůza! Protože on byl homosexuál! Se mnou se cítil normálně, a jakmile došlo na ženskou, byl strašně nervózní.
To je vaše specialita, že s herci sám čtete kusy scénáře?
Já už nevím. Ale dělám to už od českých filmů.
Zmáhá vás natáčení víc než dřív?
To víš, že jo. Všecko mě zmáhá víc.
Fyzicky, nebo psychicky?
Obojí. Naštěstí dneska už je všechno na videu, takže co není v hlavě, je v technologii.
Stalo se při natáčení Goyi něco, co jste nečekal?
Ve filmu uvidíte pět obrazů z galerie Prado v Madridu. Jsou to tři Goyové, jeden Bosch a jeden Veláz-quez. Půjčili nám je, my zaplatili, všechno v pohodě, a najednou přišla otázka: kolik máte na ten film? Já říkám: čtyřicet miliónů dolarů. A oni se jen tak usmáli a řekli: to by vám nestačilo ani na pojištění. Pojistit tyhle obrazy na pár dní stojí víc než čtyřicet miliónů dolarů!
Jak jste to vyřešil?
Natočil jsem je přímo v Pradu, aniž bych se jich dotknul. Ale abych tu historku uvedl do správných souvislostí: Španělé byli jinak ohromně vstřícní, nechali štáb pracovat na fantastických zámcích, točili jsme dokonce i v místnosti, kde generál Franco podepisoval rozsudky smrti.
Je i pro držitele Oscarů těžké udržet se na vrcholu?
Dlouhodobě Oscar -z hlediska byznysu - vůbec nic neznamená. Důležitý je ř nanční úspěch posledního filmu. Podle toho vás berou v Hollywoodu.
Takže z tohoto pohledu byl váš film Muž na Měsíci „O. K.“?
(Tak zaplatíme, ne?) Tak. O. K. Not bad, not too good. Ani dobrý, ani špatný.
Kolik byste měl vydělat teď, aby se o vás mluvilo v superlativech?
Musíte prostě vydělat. Nejmíň osmdesát miliónů. Čtyřicet Goya stál, dalších čtyřicet si vezmou kina.
Ale jsou filmy, které tolik nevydělají, a stejně je mají lidi rádi.
Jenže já mluvím o byznysu. Lidi, to je jiná věc. Od lidí dostávám nějaké dopisy pořád.
Co vám píšou?
Že viděli ten a ten film několikrát.
Takže vám teď jde o hodně?
Nejde mi o nic. Na živobytí, to mám, nic jiného nepotřebuju. Goyu jsem točil pro vlastní radost.
A ješitnost?
(Jéžiš, samozřejmě že jsem se přejedí. To jsem věděl od začátku.) Ne ješitnost, radost. Já chci být sám se sebou spokojen, s tím, co jsem udělal. Třeba Ragtime neměl vůbec žádnej ř nanční obrat, ale já jsem strašně rád, že jsem ho dělal.
Které lidi rád vidíte, když jste v Evropě?
No, hlavně Čechy. A pak Francouze a pak Španěly. Rád navštěvuju Milana Kunderu v Paříži, Honzu Brychtu v Londýně, v Praze samozřejmě nejradši vidím Mirka Ondříčka, v Los Angeles Passera a Planera a Třísku, Zdendu Mahlera vidím v Praze taky rád.
Proč jste přijal nabídku režírovat v pražském Národním divadle Dobře placenou procházku?
(Sake? - Pro mne také!) Za prvé Semafor je kus mýho života. Za druhé mám strašně rád Šlitrovu hudbu a Suchého texty. A hlavně že budu pracovat s Petrem a s Matějem. A v neposlední řadě, že Národní je Národní, dyť to je kaplička, mně to lichotí. Jsem pyšný, že budu dělat v Národním.
Jenže divadlo jste nedělal tak dlouho, že už si na to ani nikdo nepamatuje.
Ale kluci ho dělali! Petr s Matějem! Oni všechno voddřou za mě!
Vy budete takový supervisor?
To bych si zas nedovolil. Kluci by se mnou ani nenechali řídit. Budou dělat scénu a všecko ostatní se mnou. Už jsme spolu strávili několik dní, mluvili jsme i s dirigentem Liborem Peškem.
A bude v Procházce hrát pan Suchý?
Bude hrát Pošťáka. Představte si, že jsem ho znal ještě před Semaforem, chodil jsem za ním do Reduty, když Suchý začínal, ještě před Šlitrem. Nezapomeň, že jsem chtěl jít původně na divadelní režii.
Ale nevzali vás.
Protože jedna část zkoušky byla, že ti dají úkol. Třeba: narežírujte mi, jak jde slepej člověk v lese. Z adeptů herectví jste si mohl vybrat a narežírovat si člověka, kterej jde slepej v lese. No a u mých přijímaček byl jistý režisér Frejka z Národního divadla, který mi řekl: Narežírujte mi tady boj za mír. A já jsem tak stál a čuměl na něho asi tři minuty, pak mě vyhodili. On Jiří Frejka dělal politickou kariéru. Tenkrát se museli všichni, i ti nejslavnější, modlit k pánbíčkovi komunistické strany. Hodně našich velikánů komunistický režim zprznil. Třeba Nezvala nebo E. F. Buriana - legendy, co byly za komunistů jak spráskaný psi.
Přátelství s Jiřím Suchým vám přetrvalo celá ta léta?
No jo. Já ho šíleně obdivuju. Myslím si, že je to největší žijící český básník. Za mého mládí jsme ho vnímali jako zjevení. A ještě když jeho písničky posloucháte dnes, žasnete, co dovede s češtinou udělat! Já ho můžu poslouchat pořád. Nejdřív jsem v Americe měl semaforácký desky nahrané na magnetofonovém pásku, dneska mám na CD všechna představení.
Ta Procházka vypadá jako projekt vašich snů.
Jestli se uskuteční, bude to neuvěřitelné. Protože třeba s Liborem Peškem jsme spolu začínali v show-businessu. Mně bylo sedmnáct, jemu šestnáct a spolu jsme tenkrát dělali amatérskou Baladu z hadrů. On dirigoval, já režíroval. Hrávali jsme každé pondělí v Divadle E. F. Buriana, normálně tam chodilo na představení třináct čtrnáct lidí. E. F. Buriana tenkrát ještě komunisti štvali, zrovna mu dali nějaký zákaz, tak když jsem za ním přišel, jestli by nás tam nenechal hrát, řekl: jo jo, najust vám to podepíšu. Hráli jsme u něj v divadle asi padesátkrát, každé pondělí. To by byl úplný sen, kdybychom teď s Peškem dělali Dobře placenou procházku! Vždyť kdy byla ta naše Balada z hadrů? Skoro před šedesáti lety? No jo, ve čtyřicátým devátým.
