Swallow Doretti (1954-1955): Britský sporťák s italským jménem měl pohnutý osud

Dějiny britských sportovních vozů jsou plné zajímavostí. Zdaleka v něm nefigurovali jen velcí hráči, ale i spousta malých firem. Vzácný Swallow Doretti vypadal trochu jako austin-healey a zepředu připomínal i ferrari. Co měl společného s Jaguarem? A proč ten italský název?

Swallow byla původně karosárna a výrobce sidecarů, tedy motocyklových postranních vozíků. Firmu založil William Lyons. Ano, „otec“ Jaguaru. A když se po druhé světové válce zbavoval zkratky SS ve prospěch jména oné americké divoké kočky, prodal i tuto část firmy. Společnost s plným názvem Swallow Coachbuilding Company (1935) Ltd. koupila Helliwells Limited, dceřinka Tube Investments Group, která stála právě za novým projektem sporťáku. Konglomerát TI tvořila přibližně padesátka firem, hlavně z automobilového průmyslu. Plány na výrobu nového roadsteru se zrodily v roce 1951...

Dílo Franka Rainbowa

Dvoumístný sporťák měl život vskutku jepičí. Navrhl jej takřka celý Frank Rainbow. Skupina TI tohoto muže původně najala jako člověka, který řídil vztahy mezi různými společnostmi skupiny. Vystudovaný inženýr předtím stačil vymyslet a postavit skútr Gadabout pro Helliwells, který ale také nakonec nesl značku Swallow (vlaštovka). Žádné předchozí zkušenosti s navrhováním automobilů ovšem neměl.

Dalšími „hnacími silami“ projektu byli právě šéf Helliwells Ernest Sanders, John Black z koncernu Standard-Triumph a Kaliforňan Arthur Anderson. Rainbow dostal k dispozici pouhé dva pomocníky, ale také šibeniční termín dokončení. Vznikly první výkresy a pak se hned přikročilo ke stavbě prototypu, vše trvalo jen devět měsíců.

Dvoulitr Standard-Triumph

Coby dárce techniky Doretti posloužil Triumph TR2. Poháněl jej kapalinou chlazený řadový čtyřválec. Dvouventilový atmosférický agregát s tyčkovým rozvodem OHV měl objem 1991 cm³ (vrtání 83 a zdvih 92 mm). Díky dvěma karburátorům S.U. dával při kompresi 8,5:1 výkon 67 kW (91 k) při 4800 otáčkách. Motor byl namontován blíže ke středu vozu než u TR2, čtyřstupňovou přímo řazenou převodovkou daroval také známější britský sporťák, na zadní nápravu putovaly násobky 159 Nm/3000 min^-1. Na přání se dodával elektrický planetový rychloběh Laycock-de Normanville,

Rám Reynolds

Základem konstrukce byl rám Rainbowova návrhu, který kombinoval mangan-molybdenové trubky a uhlíkovou ocel, nešlo tedy jen o převlečený triumph. Firma Reynolds, která trubky typu 531 dodávala, představovala další součást TI Group a původně tyto kostry vyráběla pro cyklistiku, což ostatně činí dodnes. Podvozek měl rozvor 2413 mm, o 178 mm větší než v případě vzpomínaného sportovního triumphu. Ten však daroval i přední nápravu s dvojitými příčnými rameny, vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, i když od sebe kola dělilo 1219 mm, vzdálenost narostla o 78 mm. Podobnou měl pozdější TR4.

Dozadu Doretti dostal místo tuhé konstrukce a půleliptických per originálu vlečená ramena, pravé kolo od levého bylo vzdálené 1254 mm. To se zákonitě muselo projevit na mnohem lepší stabilitě vozu. Rozložení hmotnosti na obě nápravy představovalo takřka ideál: 52:48. Karoserie sestávala z vnitřního ocelového pláště a vnějšího hliníkového, vyráběl ji birminghamský Panelcarft Sheet Metal. Zmíněný rychloběh dostala většina vozů, byla s ním schopna dosáhnout rychlosti 100 mil v hodině (161 km/h).

Pro Američany

Swallow Doretti byl určen hlavně Američanům a navíc těm na západním pobřeží. Tamní trh stále a rychle rostl a TI chtěla své schopnosti náležitě propagovat. Britské automobilky koneckonců do USA vyvážely značnou část produkce svých sportovních vozů. Název Doretti byl odvozen od křestního jména krásné dcery Arthura Andersona, majitele kalifornské distribuční společnosti Cal Sales. K Dorothy provdané Deen se ještě v příběhu vrátím...

Poitalštěn byl z čistě marketingových důvodů, takové jméno prostě lépe znělo a odkazovalo na takřka italské tvary. Při pohledu zepředu vůz skutečně velmi připomínal barchettu 166 MM s emblémem vzpínajícího se koníka a a od čelního skla dozadu zase Austin-Healey 100. Jen 3962 mm dlouhé, 1549 mm široké a 1295 mm vysoké auto vážilo pouhých 864 kg.

Prototyp Doretti okamžitě vyrazil na propagační turné po Spojených státech. Již vzpomínaný Anderson u něj nechal pózovat hollywoodské hvězdy. Takové promo pochopitelně pomohlo, kniha objednávek se velmi rychle zaplnila... Když se prototyp vrátil z Kalifornie, Frank Rainbow se chtěl pustit do řešení zjištěných problémů. Jenže šéfové tlačili a přinutili ho, aby na jaře 1954 pustil do výroby značně nehotové auto s nevychytanými mouchami.

Test The Motor

Britský časopis The Motor otestoval verzi s rychloběhem v roce 1954. Naměřil maximální rychlost 161,3 km/h, ta tedy odpovídala udávané hodnotě, dále pak akceleraci z klidu na 97 km/h za 12,3 s. Takže na naši stovku bylo auto maximálně o dvě desetinky pomalejší. Čtvrt míle (402 m) s pevným startem auto zvládlo za 18,8 s. Spotřeba jen těsně přesáhla desetilitrovou hranici. Základní verze bez rychloběhu stála tenkrát 1.102 liber, testovaná pak 1.158 liber. Výchozí Triumph TR2 byl samozřejmě levnější, přišel na 887 liber. Navýšení ceny oproti „dárci orgánů“ ale nebylo nijak markantní.

Nebyl spartánský

Částka nutná k pořízení byla srovnatelná s Austinem-Healey 100/4 a Allardem Palm Beach. Oproti spartánskému TR2 měl navíc třeba kromě vzpomínané hliníkové karoserie a nerezového rámu (triumph disponoval samonosnou karoserii) komfortní prvky jako kliky dveří, topení a kožené sedačky. Kliky mít musel, protože postrádal vykousnutá dvířka, která se dala otevřít zevnitř. Stál ale výrazně méně než šestiválce AC Ace a Jaguar XK 120.

Za příplatek se dodával i hardtop, tedy pevná odnímatelná střecha. Nenabízel se jen na britském a kalifornském trhu, ale dokonce i v daleké Austrálii. V sezóně 1954 se jich stačilo prodat více než předchůdce Cobry od AC i zmíněných roadsterů Sydneyho Allarda. Komerční úspěch? Bylo na něj zaděláno, ale...

276 plus tři

V letech 1954 a 1955 bylo vyrobeno 276 kusů včetně jednoho prototypu kupé. Stavba probíhala v továrně na letišti ve Walsallu v hrabství Staffordshire, čtrnáct kilometrů severozápadně od Birminghamu. Zrodily se také tři prototypy verze Mk II přezdívané Sabre (šavle), do kterých se Rainbow pustil, aby mohl zrealizovat všechny změny. Měly ještě lepší rozložení hmotnosti a pevnější podvozek, také větší zavazadelník a drobné změny vnějšího designu. Víc se nestihlo, po pouhých deseti měsících produkce přišel konec.

Varování

Mateřská společnost TI Group změnila politiku. Její vedení bylo totiž nařčeno, že výroba součástí ve vlastní režii společnost zvýhodňuje oproti konkurenci, která musí díly a suroviny nakupovat. Mimo jiné také u firem téhle skupiny. Prostě střet zájmů a za vším stál... mimo jiné i Sir William Lyons, majitel Jaguaru. Nového soupeře, který vzešel z jeho bývalé firmy prostě neměl příliš v lásce.

Také ostatní konkurence varovala TI, že pokud bude pokračovat ve výrobě aut, změní dodavatele dílů, které od ní nakupovaly. A kdo by chtěl přijít o zákazníky? Dlouhá léta se psalo o tom, že Doretti jednoduše komerčně propadl, proto přišlo ukvapené rozhodnutí o jeho konci, ale to nebyla pravda. O takřka třicet let později novinář Mike Lawrence v časopise Classic & Sportscar odhalil pravdu a prozradil, že vůz se vlastně stal obětí vlastního úspěchu. A Frank Rainbow? Ten poté pracoval nějakou dobu u Triumphu, načež se vrátil do rodinné firmy.

Číslo 1208

Swallow Doretti jsou vzhledem k počtu vyrobených kusů poměrně vzácnou položkou při aukcích. Navíc jich do současnosti i přes použití vysoce kvalitních materiálů přežila jen polovina, odhaduje se 140 zbylých exemplářů. Aktuálně mají RM v nabídce černý vůz výrobního čísla 1208 z roku 1954. Jedná se o v pořadí 208. vyrobený exemplář, který se vydraží 22. května 2021 v Amelia Islandu. Krasavec má pravostranné řízení, prvním majitelem byl Skot z Torrance, malé vesnice nedaleko Glasgowa. Pak se roadster objevil ve východní Kanadě a postupně měnil majitele a putoval západním směrem. V roce 1999 byl zakoupen od sběratele ve Vancouveru.

Následně prošel znovuvzkříšením, o renovaci se postaral specialista Lynn Martin z Forever Healeys ve městě Post Falls (stát Idaho). Na konci roku 2008 opět změnil vlastníka, od té doby byl vystavován na prestižních zámořských soutěžích elegance historických vozidel a posbíral zde několik cen. Čalounění kombinuje opět černou s tmavě červenou. Zajímavá je britská registrační značka OGD 316. K vozu patří i sada nářadí, kompletní dokumentace včetně časopisů, kde byl představen, odznaků, pohárů a diplomů a dokonce i malý modýlek. Nabídka aukční síně pro dražbu v Amelia Islandu 22. května 2021 je bez stanoveného rozmezí.

Číslo 1110

Světle zelený Doretti výrobního čísla 1110 se prodal na konci srpna 2018 v Auburnu za 90.200 dolarů (v té době odpovídaly sumě těsně nad dva miliony korun), pocházel z The Duffy Grove Collection. Roadster z druhého roku výroby (1955) je vybaven rychloběhem. V březnu 2020 se objevil v položkách aukce v Amelia Islandu a opět si našel nového ochránce, tentokrát za 84 tisíc dolarů (2,02 milionu korun dle tehdejšího kurzu).

V historii tohoto konkrétního auta jsou bílá místa, původního vlastníka se nepodařilo dohledat. Druhý majitel z Boise ve státě Idaho jej koupil v roce 1974, ale pak jej coby zdatného opraváře čekala válečná mise ve Vietnamu, ze které se bohužel nevrátil. Doretti byl prodán rodinnému příteli, který s ním pravidelně jezdil – na rozdíl od dalšího vlastníka, ten jej prostě postavil do své garáže. V polovině 80. let se stěhoval k Bobu Carpenterovi do Caldwellu (Idaho). Ten se pustil do obnovy a čile si psal s Dorothy Deen. Veškerá korespondence je samozřejmě zachována...

Střechu má tenhle kus červenou, stejně jako části interiéru, jinak pokrytého černou. Rudé jsou třeba i brzdové bubny! Chromovaná drátová kola prostě k ostrovnímu sporťáku patří.. Liší se i motor, pořád jde o takřka dvoulitr, ale výkonnější z pozdějšího Triumphu TR3A (1957), původně měly tyto pohonné jednotky 71 kW (96 koní), pak dokonce 74,5 kW (101 k). A nepostrádá ani rychloběh, takže pojede určitě víc než stošedesátkou. Palubní přístroje nesou značku Jaeger.

Číslo 1014

Třetí exemplář výrobního čísla 1014 z roku 1954 se dražil na konci března 2019 ve Fort Lauerdale, ale za značných 140-180 tisíc dolarů (3,18-4,09 mil. Kč) jej nikdo nechtěl. Červený klenot má pro změnu světle hnědý kokpit. Samozřejmě ani jemu nechybí dokumentace včetně původních dokladů i historických fotografií. Zajímavé na něm je to, že na renovaci čekal plných 48 let.

Číslo 1055

Podvozek číslo 1055 byl dodán na americké západní pobřeží. V roce 1955 s ním jel Harvey M. Mayer silniční závod v Pebble Beach. Později jej získal Leo Welch, ale vůz zmizel na tři dekády v jeho garáži. Tam jej objevil nový zájemce, koupil a podrobil úplné rekonstrukce, kterou dokončil v roce 2008. Pochopitelně i tento exemplář neunikl výstavám, nakonec byl ale v srpnu 2015 prodán v aukci společnosti Fantasy Junction. Auto krémové barvy je uvnitř laděné do hnědých a béžových odstínů.

Současnost

Ochrannou známku Doretti si v září 2013 nechal zaregistrovat Kanaďan Peter Schömer. Ten stavěl v Londýně retro sporťák Doretti TR250 Corsa Veloce s použitím podvozků a motorů Ferrari 250 Testa Rossa. Údajně originálů ročníku 1957... Proboha proč?

Zdroje: Wikipedia, RM Sotheby's, Ultimatecarpage.com, Intelectual Property Office, archiv veteran.auto.cz, MotorCities, onlinebicyclemuseum.co.uk

Foto: RM Sotheby's (Nathan Deremer, Gábor Mayer, David Li)