Sloupek Kateřiny Lhotské: Jistě, pane premiére aneb krabice sira Humphreyho

Pojednává o dění na fiktivním Ministerstvu pro administrativní záležitosti, na kterém se neustále názorově střetává ministr Jim Hacker se stálým tajemníkem ministerstva sirem Humphrey Applebym. Hacker motivovaný udržením se v křesle ministra za každou cenu naráží na zájmy cynického Applebyho, jehož jediným cílem je koncentrace moci v rukou státní správy a vyšachování ministra z politiky ministerstva.

Třetím do „party“ je Hackerův osobní tajemník Bernard Woolley, který je sice vůči svému šéfovi vázán loajalitou, ale jako člen státní správy musí hájit její činnost společně s Humphreym. Později se Jim Hacker stává shodou okolností britským premiérem (protože tak nějak „zbyl“), sir Humphrey tajemníkem vlády a Bernard Woolley osobním tajemníkem premiéra. Jejich přetahovaná tak pokračuje i v „čísle 10“.

A co že to vlastně jsou ony „červené krabice sira Humphreyho“. Obyčejné papírové škatule obsahující stohy dokumentů, které dostává ministr každý večer domů k prostudování a vyřízení. Ovšem ty nejdůležitější dokumenty obsahující závažné informace jsou jako náhodou uloženy vždy až v té poslední krabici úplně vespod. Sir Humphrey se tak kryje před nařčením, že ministrovi nedává všechny podklady, ale zároveň mu brání v tom, aby se mohl něco podstatného dozvědět. Prostě alibismus dovedený k dokonalosti. Jenomže jednou se Jim Hacker na dno té krabice podíval…

A proč o tom vlastně píšu? Protože i dnes na podobné „zprávy ze dna červené krabice“ narážíme. Doba ovšem pokročila a papírové dokumenty nahrazují maily. Informace, které mají být „předány, ale nesděleny“, se tak vkládají do nich. Podle čeho se však takový alibistický mail pozná? Má tyto tři základní znaky:

• Adresátů je jako Číňanů – pokračovatel sira Humphreyho totiž kalkuluje s tím, že takovým mailům lidé moc pozornosti nevěnují. Obvykle totiž neobsahují nic moc zajímavého, a pokud přeci jen, tak se k nim příslušná informace dostane zaručeně i jinou cestou. Někdy i dřív, než by si ji stihli přečíst. Například to, že v kuchyni závodní jídelny řádí salmonela.
• Je dlouhý – odesílatel počítá s tím, že dlouhé maily nemá nikdo čas číst. A pokud by se přeci jen někdo našel, je text formulován tak, aby ho svojí nezáživností dokonale odradil už po několika větách. Tedy mnohem dřív, než by mohl dojít do místa, kde se dočte něco podstatného. Odrazující délky textu lze přitom dosáhnout i rozsáhle naformulovaným disclaimerem na konci zprávy. To je ta pasáž, ve které se sáhodlouze vysvětluje, že nic, co je v mailu uvedeno, není myšleno tak, jak je to napsáno.
• Obsahuje nesmysly – to je sice důležité kritérium, ovšem je třeba si uvědomit, že samo o sobě nestačí. Nesmysly totiž obsahuje většina mailů. Takže jako „zprávu ze dna červené krabice“ lze označit pouze tu, která kromě tohoto kritéria splňuje i obě předchozí.

Pokud už vám něco takového přistane ve schránce, položíte si samozřejmě otázku, co si s tím počít, aby vám nezůstal v ruce Černý Petr toho, kdo byl sice „informován“, ale nereagoval. Takže ignorovat se to úplně nedá. Je tedy třeba „vrátit míč zpět na druhou stranu hřiště“. Ale jak na to?

Jednou z možností je začíst číst text od konce a pokusit se najít sdělení, které mělo zůstat utajeno. Tím se ovšem vystavujete nebezpečí, že objevíte problém, který budete muset skutečně řešit. Nebo se ukáže, že to byla ztráta času, protože na žádnou závažnou informaci nenarazíte. Byl to prostě jen výtvor člověka trpícího chronickou psavostí a postrádající ovšem schopnost naplnit takto vzniklý text i nějakým obsahem. Čtení mailu od konce je tedy evidentně strategie jednak nebezpečná a jednak neefektivní.

Proto je vhodnější zvolit postup odlišný. Mail vůbec nečíst a rovnou na něj odpovědět takto: „To, co píšete je zajímavé. Můžete mi poskytnout nějaké bližší detaily?“ A poslat to samozřejmě na všechny adresáty původní zprávy. Tím totiž jeho autora dokonale zaskočíte. A pokud by se náhodou stalo, že ze sebe nějaké „detaily“ vypotí, dá se v této hře pokračovat a žádat o další zpřesnění a doplnění opakovaně. Novodobý sir Humphrey tak bude trávit čas vymýšlením nových a nových sáhodlouhých odpovědí, zatímco vám reakce na ně zabere jen pár vteřin. Kdo myslíte, že bude kapitulovat jako první?

A kdyby se náhodu stalo, že Černý Petr nakonec přeci jen skončí u vás a ocitnete se v průšvihu, tak si pusťte seriál Jistě pane ministře. Určitě vám zvedne náladu…

Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft. 

Kateřina Lhotská
vedoucí odděle ní analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná Blogerka roku 2019 serveru iDNES