„Nechce být spasitelka, za klima máme zodpovědnost všichni,“ říká režisér filmu Greta

Když začal režisér Nathan Grossman sledovat Gretu Thunberg, stávkovala před stockholmským parlamentem sama. Jak se z ní stala ikona současného ekologického hnutí, ukazuje dokument Greta.

Gretu Thunberg jste začal natáčet už v době, kdy ji ještě nikdo neznal. Jak jste se o ní dozvěděl?

Dostal jsem tip od jednoho kamaráda scenáristy, který znal její rodinu, protože pracoval na scénáři o klimatické krizi a dával jim ho k posouzení. Řekli mu, že Greta se chystá před volbami protestovat před parlamentem proti nedostatečné ekologické politice vlády. A jeho napadlo, že by mohla zajímat nějakého filmaře – a tak mi zavolal. Jako dokumentarista jsem zvyklý, že nejdřív jenom zkoušíte, jestli nějaký projekt vyjde, že s někým natáčíte proto, abyste poznali, jestli je vůbec zajímavý. Tak jsem se rozhodl Gretu den dva sledovat. Nejdřív jsem ji nemohl před parlamentem ani najít. Když jsem jí dával mikrofon, radši jsem ji upozornil, že nevím, jestli z toho něco bude. Jenže docela brzo poté se u ní začali zastavovat lidi a diskutovat s ní, pak přišli další novináři. Ekologie patřila mezi volební témata a Greta o ní mluvila velmi živě a poučeně. Tak jsem ji natáčel dál.

Čekal jste, že se z ní stane taková celebrita?

To tedy ne a myslím, že ani ona úplně nechápe, jak k tomu došlo. Náš film ukazuje, jak rychle se všechno seběhlo. Asi v tom hrál roli tehdejší zájem o ekologii a také Gretina schopnost mluvit o tak složitém problému srozumitelně a upřímně. Někdy jí závidím, jak umí být konkrétní.

Film ukazuje, že Greta Thunberg i přes svůj věk dobře chápe, jakou s ní politici hrají hru.

Greta je mediálně velmi zdatná. Ne proto, že se tak rozhodla, prostě dokáže mluvit. Komunikuje s médii lépe než například já, říká to, co chce, i když mluví s politiky. Je upřímná a věcná, což se velké části médií líbí, protože to je výjimečné. I veřejnost potřebovala, aby někdo konečně řekl: přestaňte tlachat a začnete pořádně debatovat o konkrétních číslech ze zprávy Mezivládního panelu o klimatické změně.

Váš dokument se dívá i do Gretina soukromí. Rozhodoval jste se, jak ukázat Aspergerův syndrom, který má?

Nechtěl jsem její osobnost zúžit jen na tuto diagnózu. Samozřejmě ale dost ovlivňuje způsob, jakým vidí svět. Asperger tvoří velkou část její identity – na Twitteru sama sebe popisuje jako „environmentální aktivistku s Aspergerem“. Ale snažil jsem se, abych ji představil komplexně. Taky jsem rychle pochopil, že bych měl kameru posunout na úroveň jejích očí. Že potřebujeme ukázat její vlastní pohled na její osud. To je podle mě ten nejetičtější způsob, jak natočit něčí portrét. Proto jsme do filmu zařadili i její vlastní voiceover, pořízený během mnoha našich rozhovorů.

Je upřímná a věcná, což se velké části médií líbí, protože to je výjimečné.

Když jsme mluvili o něčem, na co už si moc nevzpomínala, podívala se do svého deníku a připomněla si své tehdejší pocity. Zároveň jsem chtěl natočit férový portrét. Každý z nás má lepší a horší dny a reaguje různě v různých situacích. Někdy se smějete, někdy brečíte, někdy máte pocit, že se nic neděje, a někdy, že se valí všechno najednou. Greta není výjimkou a já chtěl všechno tohle zachytit, všechny ty pocity. Včetně toho, jak sama vnímá svou diagnózu, včetně jejích problematičtějších stránek, třeba její potřeby puntičkářské kontroly každého detailu, každého slova ve svých projevech.

Jak se podle vás Greta Thunberg vyrovnává s tím, že ji část veřejnosti vnímá jako mesiášku a část se k ní chová blahosklonně jako k malé holce nebo jí rovnou posílá nenávistné vzkazy na sociálních sítích?

Pohled na ni je hodně polarizovaný, stejně jako je dnes polarizovaný pohled lidí na politiku a asi na celý svět. Myslím, že ona i řada dalších lidí jen těžko chápe, jak jsme se do tohoto bodu dostali. Ani já úplně nevím, proč lidi tak provokuje, nebo naopak fascinuje. Já ji neberu jako ikonu, ale jako člověka, který se ocitl uprostřed toho všeho. Ve filmu připomínám, že ona sama volá po tom, abychom poslouchali různé hlasy, protože existuje dost dalších inteligentních lidí, kteří o ekologii dokážou mluvit. Greta nechce, aby z ní lidi dělali spasitelku. Za klima máme zodpovědnost všichni. Film taky ukazuje, jak Greta dokáže negativní komentáře ignorovat, jak se jim dokáže zasmát, protože jsou často dost absurdní. Takže si myslím, že má nějaké techniky, jak se s adorací i nenávistí vyrovnat.

Nathan Grossman. Foto Giorgio Zucchiatti / La Biennale di Venezia

 

Měl jste někdy pocit, že něco je už moc intimní a že byste ji neměl natáčet? Ve filmu vidíme i její malé záchvaty vzteku…

Podle mě mají být dokumentaristi natolik etičtí, že když jim protagonista – a je jedno, jestli jde o dítě nebo politika – řekne, aby přestali natáčet, tak přestanou. To jsem zdůraznil i Gretě a jejímu otci. Nikdy mě o to ale nepožádali.

V létě 2019 jste se spolu s Gretou Thunberg vydal na summit OSN přes oceán na závodní plachetnici. Jaké to bylo?

Já sice mám doma ve Švédsku malou plachetnici, ale námořník opravdu nejsem. Když mi o tomhle plánu řekla, dost jsem se vyděsil. Věděl jsem, že to bude drsné, a překvapilo mě, jak byla Greta v klidu. Během cesty do přístavu v Plymouthu, odkud jsme vyráželi, jsem se tak bál, že jsem se skoro nemohl hýbat. Posádka i Greta a její otec mě utěšovali, všichni to zvládali lépe než já. Uklidnil jsem se teprve během plavby, když jsem si zvykl na její rutinu. Snad díky filmu lidé lépe pochopí, jak náročná ta cesta byla. Ta loď nebyla ani vymalovaná, protože to by její váze přidalo dvě kila. A my na ní strávila přes dva týdny. Plavba sice nebyla tak kodrcavá, jak naznačuje dokument, ale pro všechny byla těžká. I Gretu to nakonec rozrušilo, ve filmu na kameru říká, jak jí chybí máma. I když se pak rychle dokázala zase oklepat – má takový dar, že z ní všechno negativní brzo spadne. Dokáže žít v přítomném okamžiku, což se od ní můžeme všichni učit.

Greta pro mnoho lidí reprezentuje naději, že mladým není budoucnost planety lhostejná. Myslíte si, že se vaše generace domůže změny?

Moc rád bych na to dokázal odpovědět. Ale těžko říct. Já jsem o něco starší než ti protestující školáci, je mi skoro třicet, ale chápu jejich frustraci a obavy z úrovně znečištění atmosféry, přestože ho koronakrize o něco snížila. Čím déle budeme čekat, tím těžší změna bude. Možná jsem naivní, ale mám dojem, že pandemie nám ukázala, že pokud k něčemu přistoupíme jako ke krizi, dokážeme s tím něco dělat. Třeba uspořádat s rouškami a odstupy premiéru filmu na festivalu v Benátkách. Proto bychom konečně měli pochopit, že klimatická krize je skutečná krize, a chovat se podle toho. Pak tu určitá naděje bude.

Jaká bude podle vás Gretina budoucnost?

To nedokážu říct. V září začala zase chodit do školy, po roce volna, a to je teď její priorita. Vždycky říkala, že má školu ráda – ona ani ostatní děti nestávkují proto, že by se nechtěly učit. Stejně tak jí nikdy nešlo o slávu, je jasně vidět, že vše dělá, protože má pocit, že musí, že to je naléhavé. Rozhodně si ale myslím, že bude ve svém aktivismu dál pokračovat, že se bude stále zajímat o změnu klimatu. Na tiskové konferenci v Benátkách řekla něco, co jsem od ní ještě neslyšel – že by se chtěla stát vědkyní specializovanou na klima. Myslím, že se může vydat mnoha směry. Určitě své znalosti o ekologii zužitkuje.

Čtěte dále