Donutil: Vojenské boty z Pelíšků jsem sám dostal. Táta netušil, že chci ty Elvisovy

Tomáš Maca Tomáš Maca
31. 1. 2021 13:17
Lampasák Šebek z komedie Pelíšky, zoufalý advokát z kultovního Dědictví nebo asociální lékař ze seriálu Doktor Martin. To jsou jen některé z proslulých rolí Miroslava Donutila, který začátkem února oslaví 70. narozeniny. V rozhovoru pro Aktuálně.cz herec vzpomíná na své rebelství v době totality, vysvětluje, proč se nestal novinářem a raduje se z toho, že po něm hereckou štafetu převzal jeho syn.
"Tatínek si myslel, že ze mě bude právník. V momentě, kdy jsem před maturitou propadl z francouzštiny, a nebylo jiného zbytí než zkusit přijímačky na JAMU, ale zmlkl," usmívá se Miroslav Donutil.
"Tatínek si myslel, že ze mě bude právník. V momentě, kdy jsem před maturitou propadl z francouzštiny, a nebylo jiného zbytí než zkusit přijímačky na JAMU, ale zmlkl," usmívá se Miroslav Donutil. | Foto: Lukáš Oujeský

Potkáváme se necelé dva týdny před vašimi 70. narozeninami. Podařilo se vám s blížícím se jubileem konečně zvolnit v pracovním tempu, nebo jste pořád stejný workoholik?

V nedávné době jsem velmi polevil, jako ostatně všichni, protože koronavirová krize nic jiného ani neumožňuje. Najednou jsem byl skoro pořád doma, trávil jsem hodně času s rodinou a společně nám bylo dobře. To je v téhle době taky jediné pozitivum, protože mě jako každého herce pochopitelně mrzí, že nemůžu hrát.

Přesto jste loni navzdory pandemii natáčel film s mladým režisérem Olmem Omerzuem, který svou novinku popsal jako "drama ukazující odvrácenou tvář virtuálně propojeného světa". Jakou postavu ve snímku hrajete a co vás na scénáři zaujalo?

Hraju podnikatele, který je úspěšný, ale jen do té doby, než zjistí, že se mu stala křivda. Kdybych vám k tomu řekl víc, prozradil bych už část děje, což nechci. V každém případě jsem film vnímal jako velkou příležitost, protože scénář byl skvěle napsaný a Olmo Omerzu je vynikající režisér, velmi náročný, ale ohromně talentovaný. V budoucnu se z něj podle mě stane velký hrdina českého filmu, a to přesto, že je původem Slovinec. Včera jsme společně absolvovali první soukromou projekci už sestříhaného filmu, po závěrečných titulcích jsme chvíli jen seděli a mlčeli a nakonec jsme si vzájemně pogratulovali s tím, že naše práce měla smysl.

Věříte, že budou po zhlédnutí filmu chvíli mlčet i diváci?

U diváků nikdy nevíte a konečný soud je samozřejmě hlavně na nich. Přesto věřím, že je film dost zasáhne, protože řada věcí, které moje postava, ale i postava mojí herecké partnerky Aleny Mihulové, prožívají, podle mě bude publiku velmi blízká.

Než se kina opět otevřou a vy si od diváků vyslechnete jejich verdikt, budou si lidé moci připomenout celou vaši profesní kariéru v televizním dokumentu Pan herec. Kdy jste si poprvé začal uvědomovat, že vás to k nejisté herecké profesi táhne?

Jsem přesvědčený, že herecké nadání si v sobě člověk nese od narození. Pak na sebe jen neustále nabaluje nové zkušenosti a zážitky a postupně v něm vzniká přetlak, touha vyjádřit to, co zažil, před diváky. Žádná škola vám cit a talent pro hraní nemůže darovat. S tím se člověk rodí a je jen otázkou času, kdy se ta schopnost vyjeví. V mém případě byla tou determinující událostí chvíle, kdy jsem na střední škole propadl z francouzštiny, maturitu jsem skládal na podzim, a nemohl jsem tak dělat přijímačky na školu, kterou jsem si původně vybral.

Možná vás překvapí, že tou školou byla novinářská fakulta. Chtěl jsem být novinářem, ale kvůli opožděné maturitě jsem si nakonec podal přihlášku na JAMU. Tam mě vzali a já jsem se stal posluchačem herectví. Skutečnost, že jsem vždycky chtěl být hercem a táhlo se to se mnou už od narození, jsem si ale definitivně potvrdil, až když jsem po absolutoriu nastoupil do angažmá v brněnském divadle Husa na provázku. Tam jsem se pod vedením tří geniálních režisérů, kteří už mezi námi bohužel nejsou, začal všechno učit znova, od začátku.

Divadlo Husa na provázku bylo v době normalizace takovým ostrůvkem svobody a režiséři Peter Scherhaufer, Eva Tálská a Zdeněk Pospíšil od souboru například nevyžadovali jen klasické herectví, ale i akrobacii, žonglování nebo mluvu v cizích jazycích. Jak na první roky na brněnské scéně vzpomínáte?

S odstupem času na ně už vzpomínám s láskou, protože jsme se naučili spoustu věcí, díky kterým herec získá přidanou hodnotu. Tenkrát jsme ale na všechny ty kousky, které po nás zejména Peter Scherhaufer chtěl, pohlíželi spíš s jistou dávkou naštvaní, nerudnosti a nervozity. Pochopitelně to bylo náročné a ne všichni, kteří Scherhauferovým peklem prošli, v Huse na provázku vydrželi. Pro každého z nás ale tohle období bylo významnou zkušeností, která nás naučila chápat herectví z jiné perspektivy. Scherhaufer, Tálská i Pospíšil po nás chtěli autorské herectví. Nestačilo nám jen naučit se text a sžít se se svou postavou. Museli jsme do svých rolí vkládat vlastní životní postoje a pocity, které je obohacovaly.

Patříte ke generaci, která dospívala na konci 60. let, a formovala ji turbulentní doba pražského jara. Jak jste tehdejší společenské uvolnění a následnou okupaci prožíval?

Pražské jaro pro mě bylo spíš brněnským jarem a jako sedmnáctiletý mladík v rozkvětu jsem ho prožíval velmi intenzivně. Dopouštěl jsem se neuvěřitelných věcí. S kamarády z mého ročníku na gymplu jsme vyráželi do města, stavěli se proti sovětským tankům a vysvětlovali těm blbům, že mají jít domů. V domnění, že přispějeme k odvážnému postupu vůči sovětským vojskům, jsme se vystavovali velkému nebezpečí, a kdyby se o tom tenkrát dověděli moji rodiče, mělo by to pro mě zřejmě vážné důsledky.

Byl jsem rebel, což mi pak vydrželo i v divadle Husa na provázku. Jeho tehdejší dramaturg a pozdější poradce prezidenta Havla Petr Oslzlý vždycky říkal, že jsme guerilla probíjející se nepřátelským územím, a to nám bylo vlastní. Měli jsme trochu výhodu v tom, že naše scéna byla daleko od Prahy, a přestože i k nám jezdily schvalovací komise, my jsme si stejně dělali, co jsme uznali za vhodné. V době normalizace jsme si razili vlastní cestu, což přispělo k tomu, že se divadlo stalo tak slavným. Když jsme pak z Brna jezdili do Prahy a hráli tam týdenní přehled našeho repertoáru, venku se tísnily stovky lidí, kteří se už dovnitř nedostali.

"Pražské jaro pro mě bylo spíš brněnským jarem. S kamarády z gymplu jsme se stavěli proti sovětským tankům a vysvětlovali těm blbům, že mají jít domů."
"Pražské jaro pro mě bylo spíš brněnským jarem. S kamarády z gymplu jsme se stavěli proti sovětským tankům a vysvětlovali těm blbům, že mají jít domů." | Foto: Lukáš Oujeský

Herecký talent jste mohl zdědit i po rodičích. Oba byli ochotníci, pokud se nepletu.

Ono to s tím ochotničením mých rodičů bylo trochu sporné. Maminka v ochotnickém divadle opravdu nějakou dobu působila, nejdřív jako malá holčička a později jako mladá žena. Tatínek, který se do ní zamiloval, ji chtěl mít nablízku a aby mu v tom nikdo nepřekážel, přihlásil se k ochotníkům taky. Neznamenalo to ale, že by v divadle sám nějak aktivně působil, bral ho spíš jako příležitostnou záležitost, díky které si udrží milovanou ženu.

Když jste doma oznámil, že jdete na JAMU, měli rodiče radost, že se na dráhu profesionální herce vydáváte, nebo pro vás měli vysněnou jinou budoucnost?

Tatínek si myslel, že ze mě bude právník. Sám byl totiž soudce. Maminka nejdřív podporovala moji myšlenku stát se novinářem, jenom neměla radost, když jsem ji příliš hlasitě ventiloval. V momentě, kdy jsem dostal tu pětku z francouzštiny, a nebylo jiného zbytí než zkusit přijímačky na JAMU, už ale i tatínek zmlkl a pochopil, že pro mě divadelní škola může být určitým východiskem. Jenom si tehdy nepředstavoval, že po absolutoriu skončím v experimentálním divadle, které bylo ostře nasměrované proti tehdejšímu politickému režimu.

Na představení, která jsme hráli v Huse na provázku, se tatínek ostatně nikdy nepřišel podívat. Teprve až jsem na začátku 90. let nastoupil do angažmá v Národním divadle, začal být prodchnutý pýchou. Za svých studií v Praze Národní divadlo s posvátnou úctou navštěvoval, a když viděl, že to jeho syn dotáhl až mezi herce, jako byli pan Hrušínský, pan Kemr, pan Lukavský a další, řekl si, že to se mnou přece jenom nedopadlo až tak špatně.

Do Národního divadla vás přizval tehdejší nový šéf činohry Ivan Rajmont, který se místní scénu snažil po sametové revoluci trochu omladit. Jak jste se na začátku mezi všemi těmi slavnými hereckými ikonami cítil?

Zpočátku to vůbec nebylo jednoduché, protože starší herci, kteří už ve Zlaté kapličce byli, se s námi, nově příchozími, těžko smiřovali. Říkalo se, že Ivan Rajmont do Národního divadla bere herce ze sklepů, a i on sám se jednou někde nešťastně vyjádřil, že by nejraději strhal ze zdí všechny ty zlaté andělíčky. Byla to samozřejmě nadsázka, ale někteří starší členové souboru to vzali vážně, takže jsme my mladší zpočátku neměli na růžích ustláno. Postupně se ale všechno dostalo do normálních kolejí. Poté co z Národního divadla odešli všichni, kteří tam v časech nových pořádků už být nechtěli, se nakonec vykrystalizoval soubor, který toho za těch 20 let, co jsem v něm působil, hodně dokázal.

"Spousta komických momentů v Pelíšcích vznikla tak, že jsme si četli text a vstupovali do něj vlastními zážitky. Každý z herců něco přinesl," vzpomíná Donutil.
"Spousta komických momentů v Pelíšcích vznikla tak, že jsme si četli text a vstupovali do něj vlastními zážitky. Každý z herců něco přinesl," vzpomíná Donutil. | Foto: Stanislav Peška

Vedle slavných inscenací v Národním divadle jste ale v 90. letech zazářil i v řadě legendárních filmů. Začalo to rolemi poněkud natvrdlých důstojníků v Tankovém praporu a Černých baronech a pokračovalo majorem Šebkem v Pelíšcích. Tušíte, proč vás režiséři tak rádi obsazovali právě do rolí vojáků?

Byla to náhoda. Do Tankového praporu jsem se dostal tak, že jsem na Národní třídě potkal producenta Jiřího Ježka. Když zjistil, že už nejsem v Brně, ale v Praze, prozradil mi, že s Vítem Olmerem právě připravují Tankový prapor a že tam mají ještě jednu neobsazenou roli, takového svérázného nadporučíka. Naznačil jsem mu, že by ta postava mohla mluvit ostravským dialektem, že ostravštinu umím, a tak se zrodil nadporučík Růžička.

Ve stejné době mě ale oslovil i Zdeněk Sirový, který chystal Černé barony. Kritická reflexe temných dob na vojně, ať už z pera Josefa Škvoreckého nebo Miloslava Švandrlíka, byla po revoluci něčím vzrušujícím, něčím, co se do té doby v kinematografii vůbec nesmělo objevit. Postava poručíka Troníka v Černých baronech měla v románové předloze jen pár slov, ale postupně se začala rozrůstat. Na rozdíl od svých kamarádů jsem sice na vojně nebyl, ale znal jsem od nich spoustu historek, které jsem do scénáře přidal.

O pár let později jsem si zahrál ještě jednu důstojnickou postavu ve filmu Pevnost režisérky Drahomíry Vihanové, na který sice v Česku diváci tolik nechodili, ale na zahraničních festivalech sklidil spoustu ocenění. Svou vojenskou kariéru ve filmu jsem pak definitivně uzavřel majorem Šebkem v Pelíšcích. Tehdy jsem v televizi řekl, že už vojáky nikdy hrát nechci, což mě potom trochu mrzelo. Režisér Karel Kachyňa mi totiž nabídl ještě jednu roli oblečenou do uniformy, a i když jsem si ho nesmírně vážil, musel jsem odmítnout.

Zůstaňme chvíli u Pelíšků. V Mladé frontě Dnes jsem si nedávno přečetl, že vojenské boty, které major Šebek ve známé scéně daruje svému synovi pod stromeček, jste od svého tatínka dostal k Vánocům i vy sám.

Ano, táta si myslel, že mi věnuje něco, po čem toužím. Věděl, že si přeju vysoké boty, ale netušil, že tím nemyslím barexáky s kožíškem, ale ty, které nosil Elvis Presley. I věta "ty jsou, co?", která ve filmu zazní, je tatínkova. Spousta komických momentů v Pelíšcích vznikla tak, že jsme si my, herci s režisérem Honzou Hřebejkem a scenáristou Petrem Jarchovským četli text a vstupovali do něj svými vlastními zážitky. Ať už to byla Simona Stašová, Bolek Polívka nebo Jirka Kodet, každý z nás něco přinesl.

Čím dalším jste ještě přispěl vy?

Když jsem byl s divadelním souborem v Estonsku, vedoucí našeho zájezdu se tam nějakého děduly, který se zrovna s holí procházel po náměstí, rusky zeptal, kde najdeme divadlo. Větu ale ani nestihl dokončit. Dědek totiž ruštinu nesnášel a srazil ho holí k zemi. Při natáčení Pelíšků jsem si na tuhle příhodu vzpomněl a říkal jsem si, že by bylo hezké, kdyby takhle Jirka Kodet sejmul Jaroslava Duška, když ho osloví "soudruhu". Duškovi jsme nic neřekli, takže tu ránu holí vůbec nečekal, ale protože je čipera, tak hned vstal a pokračoval dál.

Bolek Polívka zase využil svoji historku, kdy byl s vizovickým ochotnickým divadlem na festivalu Jiráskův Hronov, opil se tam s divadelní skupinou ze Sovětského svazu a lákal v náladě její členy, aby přijeli do Vizovic na slivovici. Řekl jim: "To jste ještě nepili, ptejte sa po tatovi, každý ho zná." Když doma druhý den ráno vyspával kocovinu, přišla za ním maminka a volala: "Bolino, jsou tady Rusáci!" Bolek mávl rukou a povídal: "Ať ty svině počkajů." Myslel si, že za ním dorazili ti divadelníci z festivalu, ale oni to byli vojáci v tancích, kteří nás 21. srpna 1968 přijeli okupovat.

S Bolkem Polívkou jste si zahrál taky v kultovním Dědictví, kde jste mu sekundoval v roli advokáta. Neměl jste při sledování jeho buranské krasojízdy občas problém zachovat vážnou tvář?

S Bolkem jsem ještě za komunismu strávil 20 let v divadle. Hráli jsme spolu v řadě představení a projezdili jsme společně v autobuse tisíce kilometrů po celé Evropě. Jsme na sebe natolik zvyklí, že stačí mrknout a Simona Stašová má najednou prskavku v drdolu. Proto pro mě ani nebylo obtížné vydržet všechno, co říkal nebo dělal v Dědictví. V případě scény, kdy Bolek vysloví tu slavnou větu "vaši p… jsem taky neviděl a věřím, že ji máte" a já se ušklíbnu směrem ke své filmové manželce, si třeba mnoho lidí myslelo, že už jsem to nevydržel a musel se zasmát. Tak to ale nebylo, ten úšklebek jsme si předem domluvili. Podobně se mě lidi často ptají, jestli byl Bolek ve filmu skutečně opilý. Nebyl. Střízlivý totiž opilého zahraje, ale opilý střízlivého těžko. Je sice pravda, že se rád napije, ale nechává si to na jindy.

Miroslav Donutil (70)
Autor fotografie: Lukáš Oujeský

Miroslav Donutil (70)

  • Rané dětství prožil v Třebíči, ale středoškolská léta už strávil v Brně. V té době se stal členem amatérského divadelního souboru Debakl a po maturitě na jazykovém gymnáziu vystudoval herectví na Janáčkově akademii múzických umění.
  • Už na vysoké škole se objevoval na prknech brněnského divadla Husa na provázku, kam po absolutoriu nastoupil nastálo a zazářil v inscenacích Pohádka máje, Bratři Karamazovi nebo Balada pro banditu, která se dočkala i známého filmového zpracování.
  • Po sametové revoluce se s Brnem rozloučil a zamířil do pražského Národního divadla, kde ho čekalo slavné, dvě dekády trvající angažmá a hlavní role v Shakespearově Snu noci svatojánské či Goldoniho Sluhovi dvou pánů. Ze Zlaté kapličky odešel před sedmi lety.
  • Stejný úspěch zaznamenal i na stříbrných plátnech a televizních obrazovkách. Diváci ho mohou znát z komedií Pelíšky, Černí baroni, Dědictví nebo Nuda v Brně, ze seriálů Labyrint či Doktor Martin, ale také ze zábavných pořadů Na kus řeči, 3 plus 1 a Trumfy.

Když se z minulosti opět vrátíme zpět, v nedávné době si vás diváci oblíbili v hlavní roli televizního seriálu Doktor Martin. Čím si vysvětlujete, že si postava protivného obvodního lékaře s ordinací někde v Beskydech získala mezi lidmi takovou popularitu?

Dlouho jsem netušil, proč za mnou chodí maminky s dětmi a ty děti mi pak s radostí přeříkávají úryvky z Doktora Martina. Vrtalo mi hlavou, co třeba šestileté kluky a holky na Doktoru Martinovi tak baví a vysvětlila mi to až moje žena. Říkala: "Dospělí děti pořád učí, co se nesmí, co se nedělá. Když přijde třeba na návštěvu paní silnější postavy a děťátko poznamená, že je tlustá, rodiče se na něj okamžitě oboří s tím, že takové věci se neříkají. Doktor Martin naproti tomu říká přesně to, co si myslí. Když mu přijde do ordinace objemnější paní, klidně jí poví, že vypadá strašně, a právě proto ho děti mají tak rády." Dětem je upřímnost Doktora Martina sympatická a na starší diváky jeho Aspergerův syndrom působí zase komicky. Na tom je, myslím, úspěch seriálu postavený nejen u nás, ale i ve zbytku Evropy, kde taky natočili své verze.

Před pár lety jste si taky po boku svého syna Martina zahrál v Huse na provázku v představení Amadeus (tj. Milovaný Bohem). Jak jste moment, kdy se symbolicky uzavřel kruh a vy jste se s vašim následovníkem po letech vrátil na brněnskou scénu, prožíval?

To jste krásně vyjádřil, že jsem si zahrál po boku svého syna. Sám mu říkám, ať v budoucnu nezapomene zmiňovat, že jeho tatínek byl kdysi taky herec. (smích) Zpočátku jsem samozřejmě na Martinovo rozhodnutí stát se hercem pohlížel s lehkou nedůvěrou a doporučoval jsem mu, aby si nejdřív vystudoval běžnou střední školu, a pokud ho pak bude herectví pořád držet, ať se mu věnuje. Martin si ale prosadil svou, udělal zkoušky na konzervatoř, vystudoval ji a hned po něm sáhl režisér Vladimír Morávek, který mu nabídl angažmá v Huse na provázku.

Tam Martin odehrál spoustu krásných rolí a zalíbil se i Michalu Dočekalovi, mému někdejšímu šéfovi v Národním divadle, který tehdy přišel do Brna režírovat a později si Martina vzal s sebou do Městských divadel pražských. Martin k profesi přistupuje skutečně zodpovědně a hrát s ním v jednom představení je pro mě požitek nejen z otcovského, ale i z hereckého pohledu.

Na závěr by mě zajímalo už jen to, jaké máte na další roky profesní plány.

Já mám pořád nějaké plány, ale nesnažím se je za každou cenu uvádět v chod, protože se to stejně vždycky může nějak sesypat. Kdyby mi bylo 25, tak bych se z toho, co nakonec nevyjde, pravděpodobně hroutil. Ve svém věku už ale vím, že přijde zase něco jiného. Nedávno jsem dostal nabídku od Honzy Prušinovského na krásný film a Jirka Chlumský mi zase nabídl velmi vtipný seriál. O těchto projektech ale zatím nemá cenu mluvit, protože kdo ví, jestli z toho něco bude.

Mohlo by vás zajímat: S předsudky nejde bojovat. Tabu o závislostech jsem prolomila před 30 lety, říká herečka Vilma Cibulková

V 90. letech jsme s kolegy upřímně a otevřeně promluvili o závislostech, s předsudky se bojovat nedá, jde je brát jako součást života, říká herečka. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy