Brno Talks je seriál odlehčených rozhovorů s osobnostmi brněnského byznysu a podnikání. Moravská metropole je plná inspirativních lidí, pod jejichž taktovkou vyrostl nejeden úspěšný byznys. Nebo těch, kteří celý region zvedají svými činy v tichosti a zpovzdálí. 

Karel Abraham je bývalý závodník světové soutěže MotoGP, která se letos poprvé nepojede na brněnském okruhu, který vlastní jeho otec. Jako třetí Čech se postavil na nejvyšší stupínek závodu mistrovství světa silničních motocyklů a má taky na kontě nejvíc startů v MotoGP v historii naší země. S výjimkou jednoho roku závodil na motorkách nepřetržitě mezi lety 2005 a 2019.

Nezdá se to, ale najít motorkáře, který si poradí i se strojem MotoGP, není jen tak. A Abraham to dokázal osm sezon. Co si myslí o konci kultovního závodu v Brně a jaké to je, řítit se rychlostí 350 kilometrů za hodinu?

Pomohlo ti nějak v kariéře, že tvůj táta vlastní Automotodrom Brno?

Těžko říct. To, že táta na okruhu spolupracoval a později ho spoluvlastnil a nakonec vlastnil, myslím samo o sobě nepomohlo. Nicméně jsem se díky tomu velmi dobře seznámil s Dornou držitel komerčních práv pro MotoGP, pozn. redakce) a měli jsme tak s tímhle promotérem skvělé vztahy. A to nám bez pochyby pomohlo.

Co říkáš na to, že tě někdo nazývá protekčním dítětem?

Bohužel se to stává. A nevím, proč se tohle děje jenom v Česku. Motorsport není levnou záležitostí a není jednoduché sehnat sponzory. Nám se nejen podařilo sponzory sehnat, ale tátovi se navíc podařilo pracovat s okruhem. Bohužel lidi chtějí vidět jen to špatné. Nikdo moc neřeší, že by třeba bez nás GP bývala skončila už spoustu let zpátky. Nám se ji podařilo udržet tak dlouho, jak to jen šlo.

Nikdo taky neřeší rodinné vztahy a majetky dalších jezdců, jako třeba můj bývalý kolega Rabat, který je skvělý člověk, super závodník, ale peníze rozhodně nikdy řešit nemusel. Takových je víc, ale jak říkám, u nás lidi chtějí vidět jen něco.

Velká cena České republiky se u nás jezdila od roku 1950, tedy hned rok od založení celého seriálu. Co znamená pro Brno?

Je to obrovská akce s velkou tradicí, kterou znají lidé po celém světě. A brněnská trať je jedna z mála, která byla v tomhle kalendáři téměř od začátku. Není moc tratí s tak dlouhou historickou účastí. A musím říct, že za těch 15 let, když jsem kdekoliv v zahraničí řekl, že jsem z Brna, tak kromě jedné slečny, která tady studovala, mi všichni odpověděli, že Brno znají právě proto, že se tam jezdí MotoGP.

Takže pomohla Brno proslavit po světě…

Hlavně jde ale o to, že Brno mělo jako opravdu starý účastník mnohem výhodnější podmínky u promotéra než novější tratě, které mají až trojnásobek našeho poplatku. Měli jsme u nich dobré jméno a věrnostní podmínky. Teď, když jsme vypadli, už k nám Dorna tak přívětivá nebude. A pokud budeme chtít někdy navázat, bude s námi už vyjednávat jako s každým jiným.

Je tvým kolegům jezdcům líto, že se teď v Brně nepojede?

Mrzí je to. Vždycky máte trať, kterou má určité procento lidí rádo, nebo ne. Každý má jiné preference, ale mně nikdy žádný z nich neřekl, že to v Brně nemá rád. Když se dozvěděli, že se už nepojede, všichni konstatovali, že to je obrovská škoda, že se jim tady líbilo. 

Mělo by Brno litovat?

Ze strany MotoGP to všechny mrzí a i pro Brno je to obrovská škoda. O městě měli díky závodu lidé v cizině povědomí, znali ho, jezdili sem a utráceli tady peníze. A tohle teď už nebude a nevěřím, že někdy v budoucnu ano.

Vím, že jsou tady finanční problémy, k tomu já nejsem kompetentní se vyjadřovat, ale z byznysového pohledu to byla výdělečná a kvalitní akce. Bez ní spousta přidružených podnikatelů přijde o velké peníze. A hlavně tedy stát.

Outsider
Vydání Forbesu Outsider

Jak se k tomu postaví MotoGP, nahradí Brno jinou tratí, nebo bude o jednu méně?

Nebude, oni chtějí naopak mít do budoucna více závodů a ve světě je o ně obrovský zájem. Všichni se plácají po hlavě, jestli jsme normální, že jsme to zrušili.

Třeba v Indonésii a Maďarsku právě teď staví kvůli MotoGP zcela novou trať. A další se buduje v Brazílii. Svoji vlastní Grand Prix se snaží vybojovat i Vietnam, stejně tak Abu Dhabi a Mexiko. Všichni chtějí! Takže naše místo velmi rychle zaujme jiná trať.

Kdy jsi začal jezdit?

Na motorku jsem poprvé sednul v devíti letech. Od jedenácti jsem pak začal jezdit na minibiku.

Jaké to je, řítit se rychlostí 300 kilometrů za hodinu?

Docela v pohodě, nijak speciální to není. Když závodíš odmalička, tak si postupně na rychlost zvykneš a s každou kategorií se ta rychlost zvyšuje. Ale pozor, není to stejné jako řítit se 300 kilometrů v hodině na silnici. Na trati nejsou žádné sloupy, žádná protijedoucí auta, všichni jedeme jedním směrem, takže ti to nepřijde tak brutální.

Kolik jsi jel nejvíc?

Přesně 352 kilometrů za hodinu.

Jaký to je, spadnout v takové rychlosti?

Já spadl ve 250 a dost to bolí. Měl jsem nějaké zranění, otřesy mozků a v sobě pár šroubečků. Občas spadneš dobře, vstaneš a jdeš po svých pryč, někdy ale jedeš do nemocnice. Je to o tom, jak člověk spadne. Jestli se svezeš, nebo jestli tě to vykopne a spadneš ze tří metrů. I s tím se ale musíš sžít a postavit se znova na nohy. Tam pak sám sebe poznáš, jestli jsi schopný se překonat, nebo už dostaneš strach.

Oddechlo se mamince, když jsi ohlásil ukončení kariéry?

Ano, ačkoliv byla už zvyklá. Za ukončení kariéry by byla ráda v kterémkoliv jejím bodě, takže i teď. Mimochodem, nikdy se na moje závody nedívala.

Nastupoval jsi někdy na závod s vědomím, že můžeš umřít?

To je hodně dobrá otázka, protože tak by to nemělo být a žádný závodník by s tímhle pocitem na motorku sedat neměl. Vždycky ale když na ni sednu, jsem si vědom toho, že se něco může stát. Už jen proto, že jsem byl svědkem několika strašných událostí, třeba když se můj kamarád při závodech zabil. Ale závodní okruh je mnohem bezpečnější než dojet na něj po normální silnici.

Co tě na závodění nejvíc bavilo?

Adrenalin a rychlost, předjíždění a závodění s ostatníma. 

Jak se dá ježděním uživit?

V MotoGP v nejvyšší kategorii se tím uživit dá, je pár jezdců, kteří to tak mají. Já jsem na špičce bohužel nikdy nebyl. Ale řeší se to kontraktem s týmem a penězi od sponzorů. Zjednodušeně řečeno, ti, kdo nejezdí úplně na špičce, musí donést sponzory.

Co to znamená donést sponzory?

Záleží, jak jsou nastavené kontrakty, ale jezdec podepíše smlouvu, že jde do nějakého týmu, a musí tam s ním přijít i peníze. Pro sponzory dostane plochy na motorce a na oblečení a je jen na jezdci a jeho manažerovi, aby ty sponzory sehnali. Zpravidla to jsou velké firmy, které se s tímto sportem chtějí spojovat, chtějí zde reklamu.

Proč jsi nejezdil nikdy na špičce?

Byli lepší jezdci, kteří to měli v hlavě jinak srovnané a dokázali jet rychleji. Pak taky technikou, na kterou to ale nechci úplně házet, to bych se cítil blbě. Je ale pravda, že jsem nikdy do ruky nedostal tu nejlepší motorku, ani jednu z těch nejlepších. Jsem přesvědčený, že s top materiálem bych měl jinou šanci a mohlo by to celé vypadat jinak.

Pár jezdců jsem vždycky pravidelně porážel, ale když přešli do lepšího týmu a měli tak lepší motorku, začali jezdit přede mnou. To mě trošičku mrzí, ale tak to je a s tím člověk nic neudělá.

Je to tedy hodně o technice?

Absolutně ano. Ten skok je vidět.

Jak podstatné je mít vítězství v hlavě?

Hlava je strašně důležitá. Je to ale také kombinace více věcí. Ono se to nemusí zdát, ale ten závod je strašně dlouhý. Jedeš 45 minut a po celou tu dobu máš tep mezi 160 a 190, v tom se udržet není sranda. Když jedeš 350 kilometrů v hodině, musíš mít okamžité pohotové reakce, všechno musí fungovat perfektně. Na hlavu tím vzniká obrovská zátěž a není úplně jednoduché se takhle naplno soustředit a uvědomovat si, co všechno člověk má dělat, a dělat to správně.

Musí být náročné dokázat se takhle soustředit celý závod…

To ano. I když jsou třeba jen tři kola do konce a ty už jsi fyzicky vyčerpaný, musíš pořád řešit strategii. Kdy třeba předjet – ne moc brzo, ale zase to nenechat na poslední zatáčku, protože to je tvoje poslední šance. Zkrátka musíš přijít s nejlepším plánem, jak si dojet pro vítězství.

Hodně často je vidět, jak nám závodníkům rupají nervy a uděláme fakt blbou chybu, protože je ten tlak už příliš velký. Třeba kluci, kteří ještě nikdy nevyhráli a jedou najednou o první místo, prostě zničehonic spadnou. Nervama to neudrží.

Je to tedy i fyzicky náročné…

O dost náročnější, než si lidi myslí. Manévrovat se 180 kilogramy není nejjednodušší, navíc když se jede rychle a při akceleraci tě motorka tlačí dopředu. Držíš se zuby nehty, nemůžeš jen sedět a nechat se vézt. Tak to nefunguje. Při brždění je zase obrovské přetížení, které jezdec musí udržet celým tělem, nejen rukama, aby nepřeletěl. Je to extrémně fyzicky náročné. A já jsem k tomu navíc ještě nesnášel třeba vysoké teploty.

Dělalo ti to v kariéře problémy?

Ano, a nejen mně. Například v Malajsii, obrovská vlhkost a vedro, taková prádelna, ve které se blbě dýchalo. To po závodě v boxu někteří kluci v nižších kategoriích doslova odpadávali, nebo se nemohli hnout a museli je z té motorky sundávat.

Nebo se stávaly nehody, kdy kluci z motorky při závodě vyčerpáním spadli. A já se jim nedivím. Třeba v Thajsku měla trať nějakých 67 stupňů, a to na nás sálalo celých 45 minut jako v sauně, to bylo šílený. To už bylo i trochu nebezpečné.

Proč jsi ukončil kariéru?

Neshodli jsme se s týmem. Bylo to na konci roku 2019. Já si stěžoval, že nedostávám takový materiál, jaký jsem měl přislíbený, a kvůli tomu i výsledky nebyly podle mých představ. Jim zase vadilo, že jsem peníze od sponzorů nosil pozdě. To ale bylo proto, že oni zase neplnili věci ze smlouvy, které se odsouhlasily. Takový propletenec. 

A proč jsi nenastoupil k jinému týmu?

To už bylo pozdě. Sice se z týmu do týmu přechází zcela běžně, ale smlouvy a kontrakty se řeší už od začátku roku a podepisují se většinou v létě. Na začátku října se už odlítá do zámoří a je vážně výjimečné, když něco ještě není touhle dobou podepsané a je nějaké místo volné. A můj tým mi vypověděl smlouvu v listopadu. Nebyla tedy už žádná šance.

A rok nato?

Tak to bohužel nechodí. Jak z toho člověk vypadne, už se zpátky nedostane, zvlášť když vypadne ze závodů. To je většinou konečná. Neříkám, že nemůže jezdec sehnat místo, ale ta pravděpodobnost se snižuje, protože pole MotoGP je plné. Někoho z top jezdců týmy jen tak nevyhodí a k tomu nabírají mladé jezdce z Moto2, takže přijít tam potom je těžké. Buď se člověk udrží, nebo jakmile odchází, tak v 90 procentech případů odchází nadobro. 

Takže jsi se smířil s tím, že už závodit nebudeš?

To bylo moje rozhodnutí. Ve chvíli, kdy jsme se pohádali a rozešli, jsem končit nechtěl. Pak přišly různé nabídky z MotoE nebo superbiků, ale ty mě nelákaly. Šanci na vlastní projekt mi zase zkomplikoval koronavirus. Jezdil jsem v MotoGP – to je nejvíc, co může být. Snažil jsem se dotáhnout to co nejdál, výš to nešlo, a tak jsem to ukončil.

Co teď děláš?

Teď nic moc, koronavirus mi přetnul plány, které jsem měl navázané na zahraničí. Takže nic a už mě to trápí. Žiju z rezerv a drobnějších akcí, které jsem dělal už dřív, jako je motoškola.

Jak se na vytuněnou závodní motorku balí holky?

Řekl bych, že dobře. (smích)