Tajné sklady jaderných zbraní v Československu hledali Reportéři ČT

V brdských lesích nedaleko Míšova na Plzeňsku se nachází jediný zachovaný sklad sovětských jaderných zbraní v někdejším Československu. „Dva byly umístěny ve výcvikových prostorech Ralsko a Jince a třetí vznikl v severních Čechách nedaleko Bíliny,“ popisuje historik z Vojenského historického ústavu v Praze Jan Šach.

Objekty s názvy Javor 50 až 52 se na základě utajené dohody uzavřené před pětapadesáti lety tehdejšími ministry obrany Bohumírem Lomským a Rodionem Malinovským začaly stavět v polovině 60. let.

„Tato smlouva byla uzavřena z jednoho prostého důvodu. A sice proto, že na našem území se nenacházely jaderné zbraně, které by mohly využít naše jednotky za branné pohotovosti státu. To znamená, za válečného stavu se státy NATO,“ vysvětluje Šach.

„Jako krytí ty prostory byly označované jako kabelové stanoviště. Ve skutečnosti tam měly být sovětské hlavice,“ uvádí historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Obsluhovat je měla podle Šacha sovětská posádka, která by následně vydávala českým jednotkám jadernou munici.

„Poblíž Míšova bylo u Borovna u Padrťských rybníků místo styku. A tam se cvičilo to, že přivezou rakety z Rokycan a přivezou hlavice z Míšova a sestykují to dohromady. Použít jaderné zbraně v případě války byla Československá lidová armáda schopna na pokyn Sovětů za dvě hodiny dvacet minut,“ popisuje Václav Vítovec z Nadace Železná opona.

Ještě před uzavřením smlouvy o vybudování skladů Sovětský svaz dodal československé armádě rakety schopné nést jaderné hlavice. „Poprvé skutečnost, že tady existují nosiče, nikoliv ty hlavice, byla veřejnosti, ale i Západu jasně sdělena během vojenské přehlídky v květnu při výročí osvobození Československa v roce 1965,“ říká historik Blažek.

Obrat po roce 1968

Umístění sovětských jaderných zbraní v Česku začali velmi opatrně zpochybňovat během Pražského jara někteří vojenští představitelé. „Na jaře 1968 byl vypracován takový dokument, který předložil ministr obrany Bohumír Lomský Alexandru Dubčekovi, kde bylo řečené, že by se mělo ještě zvážit, zda by Československo skutečně ty depoty mělo dokončit a předat sovětské straně,“ poodhaluje Blažek.

Sověty to podle něj muselo znepokojit a muselo to nutně vést k tomu, že to byl jeden z důvodů při zvažování vojenského zásahu v Československu. Okupace Československa v srpnu 1968 všechny diskuse rázně ukončila. Místo plánovaných několika stovek mužů, kteří měli obsluhovat sklady jaderných hlavic, se v zemi usídlilo 75 tisíc sovětských vojáků.

„Došlo k zavezení těch skladů sovětskou posádkou, včetně speciálního zařízení a munice. To se u těch prvních dvou skladů, v Míšově a Ralsku uskutečnilo na podzim 1969. Dá se říci, že speciální munice nebo speciální zařízení jsou vlastně takové krycí názvy pro jadernou munici,“ vysvětluje historik Šach.

Ve skladu v Míšově jsou čtyři kóje a v každé kóji byly uskladněny jaderné hlavice. „Jedna hlavice byla schopná ve standardní ráži zlikvidovat město typu Plzeň,“ říká Václav Vítovec, který bývalý sklad spravuje.

„Všechny ty objekty podléhaly takzvanému režimu přísně tajné zvláštní důležitosti (PTZD). To byl nejvyšší stupeň utajení a s touto skutečností mohlo být ve státě srozuměno pouze několik lidí jako prezident, předseda vlády, ministr národní obrany, náčelník generálního štábu,“ vysvětluje historik Šach.

Podle Vítovce sloužilo v Míšově 170 vojáku speciálního nasazení. „Byly to ty nejlepší strážní útvary, nejlépe vycvičení kluci. A pak tu sloužilo několik vysloveně specialistů,“ komentuje Vítovec.

„Můj dědeček mi vyprávěl, že někdo jel autem a odskočil si na WC do lesa a okamžitě vyběhli se samopaly, zatkli ho a drželi ho třeba den a půl, než ho propustili,“ vzpomíná pamětník z Míšova Miloš Franče.

Vzpomínky na službu

Kvůli přísnému utajení v archivech neexistují dokumenty o sovětských posádkách jaderných skladišť. Na ruských diskusních fórech jsou ale k dohledání fotografie vojáků, kteří tu sloužili. Ti dokonce jezdí přímo do Míšova, aby se na místo své služby s odstupem času podívali.

„Bylo jich tady několik desítek. Dneska to jsou pánové kolem šedesáti let. A všichni potvrdili samozřejmě, že tady byli izdělija, což rusky znamená zařízení, které můžeme nazvat jako jadernou zbraň,“ popisuje Vítovec.

V lesích nedaleko Bělé pod Bezdězem se měl nacházet další utajený sovětský depot s jadernými hlavicemi. Československá veřejnost se o jeho existenci dozvěděla až v roce 1990.

Tehdejší poslanec Federálního shromáždění Michael Kocáb dostal na jaře 1990 informaci o podivných manévrech sovětské vojenské techniky u Bělé. Zburcoval vojáky, kteří měli na starost odsun Sovětů a společně vyrazili na místo.

„Okolo bunkru stála skupina vojáků československé a sovětské armády a tvrdili, že tam nic není. Dokonce měli takové poznámky, že to je maximálně skladiště brambor. Otevřel jsem ty dveře, to ještě šlo, i když s velkou námahou, byla tam tma. A oni pořád vydávali tu tmu za důkaz, že tam nic není,“ líčí více než třicet let staré události Kocáb.

„Pak se mi podařilo nahmatat vypínač, rozsvítil jsem a oni sborově jako jeden muž řekli, ano úložiště jaderných hlavic,“ vypráví.  O svém objevu Michael Kocáb sepsal zprávu pro Federální shromáždění. Během odsunu sovětských vojsk pak byly všechny tři sklady jaderných hlavic předány československé armádě.

Sklad stovek tun peněz

Krátce potom, když se dělilo Československo, sloužilo míšovské zařízení k uskladnění stovek tun starých peněz. „Česká národní banka využívala sklad Míšov dočasně v devadesátých letech k uskladnění mincí, které byly vyřazeny z oběhu a z tohoto místa byly odváženy k likvidaci,“ přibližuje mluvčí České národní banky Denisa Všetičková.

V roce 2006 v míšovském depotu armáda uskladnila pozůstatky 22 tisíc německých vojáků padlých za druhé světové války. Ty byly později převezeny na Hřbitov smíření v Chebu.

Od roku 2012 zde funguje Muzeum atomu zřízené nadací Železná opona. Po mnohaletém vyjednávání s úřady nadace letos v lednu depoty zakoupila. Podle provozovatele muzea Václava Vítovce ho už navštívilo několik desítek tisíc lidí.

„Přišli sem i někteří velmi zajímaví lidé. Byl tu Francis Gaty Powers, syn bývalého pilota, který byl v roce 1960 sestřelený nad Sovětským svazem. Delegace ale jezdí i z Hirošimy, z Nového Zélandu, z celého světa,“ uzavírá Vítovec.