Absurdní proces, zastal se šikanovaný muž u soudu bývalých estébáků

Hybler žijící ve Francii vypovídal prostřednictvím videokonference. Předsedkyně senátu Olga Kalašová ho žádala, aby mluvil francouzsky, v jednací síni byla přítomná tlumočnice. Jeden z obhájců však trval na tom, že má svědek hovořit česky, s čímž soud nakonec souhlasil.

14 fotografií

Na řadu dotazů týkajících se jeho perzekuce Státní bezpečností (StB) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let muž odpovídal, že si to již nepamatuje. „Čtyřicet let žiji prakticky jiný život, jinou životní dráhu. Tyhle věci mi připadají jako dávno minulé,“ vysvětloval.

Na lavici obžalovaných v jednací síni seděli tři bývalí příslušníci StB – Milan Kopinec, Vladimír Novotný a Karel Vykypěl. Hybler je viděl na obrazovce a ani jednoho z nich (na obličeji měli roušky) nepoznal. V průběhu výslechu se pozastavil nad tím, že jsou tito muži po tak dlouhé době stíháni.

„Připadá mi to jako kafkovská odpověď na kafkovský režim. Zdá se mi trochu absurdní, že se dnes pronásledují a soudně postihují tyto věci. Mám dojem, že je v dnešních Čechách mnoho důležitějších věcí, třeba obrana občanských svobod a nezávislosti informací, než vyhrabávat tyhle staré aféry,“ prohlásil. Obhajoba žádala přesnou protokolaci.

Fotografie Martina Hyblera pořízená fotografem StB v ulici Wilhelma Piecka. Praha, 15. ledna 1981

Martin Hybler narozený v dubnu 1951 v Hradci Králové vystudoval v polovině sedmdesátých let psychologii na Karlově univerzitě. V roce 1976 získal doktorát. Do jara 1977 pracoval v Psychiatrické léčebně v Dobřanech. Kvůli jeho zapojení do disentu mu pak režim znemožnil vykonávat kvalifikovanou práci. Živil se jako topič v kotelně či uklízeč.

„Vždycky jsem byl někde zaměstnaný, a když jsem cítil, že kolem mě začíná přituhovat, většinou jsem sám podal výpověď a šel pracovat jinam. Byl jsem třeba v třídírně pošty ve Vysočanech. Kolegové mě upozornili, že tam byli policajti a že je vyslýchali ohledně sabotáže, kvůli krádeži balíků s Rudým právem. Řekl jsem, že to je moment, kdy je lepší odejít a hledat jiné zaměstnání, což jsem udělal,“ uvedl před soudem.

Kuriózní stíhání kvůli Brežněvovi

V roce 1979 se Hybler stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). „Naše informace měly dobrou pověst u agentur, novinářů, sdělovacích prostředků. Když něco pocházelo od VONS, tak se to považovalo za dost spolehlivě ověřené,“ zdůraznil.

„Vždycky jsem se staral spíš o nespravedlnosti, které se dějí jiným lidem než o svoje vlastní. Ty mi připadaly méně důležité. Jiní lidé byli postiženi daleko hůř,“ pokračoval. Připomněl, že i jako delegát VONS vždy striktně dodržoval platné zákony. Pro represivní složky byl přesto antisocialistickým živlem. 

„Stalo se, že mě časně ráno vytáhli z vany. Taky se stalo, že mě zastavili na ulici, naložili do auta a odvezli. Před umístěním do cely předběžného zadržení vás svlíknou, podívají se vám úplně všude, jestli neskrýváte věci například v anusu, vezmou vám tkaničky, kravatu. To byl standardní postup u všech zadržených,“ popisoval. Žádné větší násilí si podle svých slov nevybavuje.

Fotografie Martina a Ivanky Hyblerových s dětmi Žofií a Prokopem. V Parku kultury a oddechu Julia Fučíka je sledoval fotograf StB. Praha, 5. září 1981

„Vzpomínám si, že jednou bylo stíhání kuriózní. Byli jsme podezřelí z terorismu, že jsme chtěli vyhodit do vzduchu Nuselský most, když po něm projížděla kolona s Brežněvem. Kvůli tomu jsem se ocitl na 48 hodin v cele předběžného zadržení. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda to stíhání bylo zastaveno, možná to ještě běží,“ uvažoval Hybler nahlas.

Uvedl také, že tlak režimu byl výrazný a tehdy mu připadal nesnesitelný. S manželkou Ivankou a třemi dětmi se nakonec podvolili. Souhlasili, že Československo opustí. Do Francie odjeli vlakem 14. června 1982.

Tam začal spolupracovat s Mezinárodní federací pro lidská práva a zjistil, v jakých podmínkách žijí lidé jinde ve světě. „Česká represe mi ve srovnání s tím, co se dělo třeba v Kambodži nebo ve Vietnamu, a co se děje dnes v Sýrii, připadala taková poměrně umírněná. Na druhé straně dopracovaná do nejmenších detailů.“

„Starat se o své vlastní malé problémy a dělat z toho nějakou velkou záležitost, mi připadá jako ztráta času,“ dodal.

Vystěhování mi prospělo, míní svědek

Se ženou se nakonec rozešli a na mnohé věci mají dnes jiný pohled. Ona o vystěhování pod tlakem StB napsala knihu, k soudu chtěla z Francie dokonce přijet.

O nuceném vystěhování napsala Ivanka Lefeuvre (Hyblerová) knihu, vyšla v roce 2014

Kvůli pandemii nakonec proběhne její výslech také na dálku, zřejmě v druhé polovině února. Hybler ovšem uvedl, že se mu nelíbí, že v některých rozhovorech mluvila i jeho jménem.

„Každý má svoji vizi, svoji představu o věcech. Já mám svoji, ona má svoji. Já jí to neberu. Jak věci vidí, tak o tom nepochybně píše. Je to její věc, naše představy jsou ale odlišné. Netvrdím, že má pravdu ona a já ne, nebo naopak,“ řekl svědek.

Na dotaz jednoho z advokátů uvedl, že její knihu nečetl. Odmítl srovnávat, koho z nich dvou režim víc postihl.

„Moje bývalá manželka byla začátkem sedmdesátých let uvězněna, což já jsem nebyl. Byla v první vlně signatářů Charty 77, byla angažovaná od samého počátku. Nikdy nebyla členem VONS, ale když se u nás doma konala schůze, účastnila se jí. Byla společenská bytost, měla hodně kontaktů. Já mám spíš úřednický temperament. Ona je... no, to je její věc,“ nechtěl odpověď dál rozvádět.

Odchod do zahraničí vynucený v rámci akce Asanace Státní bezpečností dnes Hybler vnímá spíš jako něco, co mu pomohlo.

„Myslím, že mi to prospělo jak osobně, tak profesionálně. Poškozený se necítím. Naučil jsem se francouzsky, což bych při své lenosti těžko zvládl jinak. Měl jsem bohatou kariéru, která se mi líbila. Díky kontaktům, které jsem v emigraci měl, se mi podařilo rozšířit si vidění věcí na další horizonty a vystoupit z takové té středoevropské omezenosti,“ vysvětlil.

„Myslím si, že se člověk má spíš věnovat přítomnosti, eventuálně budoucnosti, ale tyhle staré věci – co s tím? Změnit se to nedá. Nějaká nespravedlnost tam byla, ale nepřipadá mi tak obrovská,“ uzavřel.

Trojici bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, která se podle obžaloby na represi rodiny Hyblerových podílela, hrozí za zneužití pravomoci úřední osoby od tří do deseti let vězení.

Obžaloba se opírá zejména o archivní materiály a svědectví pamětníků.

Stíhán je poslední náčelník kontrarozvědky StB Karel Vykypěl a jeho podřízení Milan Kopinec a Vladimír Novotný. Všichni tři před soudem odmítli, že by rodinu šikanovali.

Dva z obžalovaných – Kopinec s Vykypělem – popřáli v jednací síni prostřednictvím telemostu svědku Hyblerovi na konci jeho výslechu hodně zdraví.

Náčelník II. správy SNB plk. Karel Vykypěl na archivní fotografii

Vykypěl dostal v roce 1992 u Vyššího vojenského soudu v Táboře 3,5 roku vězení za perzekuci opozice v osmdesátých letech. Soud ho potrestal spolu s bývalým ministrem vnitra Františkem Kinclem (tři roky vězení) a jeho prvním náměstkem Alojzem Lorencem (čtyři roky) za to, že před listopadem 1989 organizovali hromadné zadržování nepohodlných osob, aby jim tak znemožnili účast na nepovolených shromážděních při příležitosti různých výročí. Preventivní izolací zbavili osobní svobody nejméně 294 občanů. Část těchto lidí byla vězněna v celách předběžného zadržení čtyři dny, někteří i déle.

Na lavici obžalovaných zleva: bývalý federální ministr vnitra František Kincl, jeho náměstek a šéf StB Alojz Lorenc a náčelník II. (kontrarozvědné) správy SNB Karel Vykypěl (rok 1992)

Do KSČ vstoupil Vykypěl v roce 1970, od roku 1980 byl na Správě kontrarozvědky pro boj s vnitřním nepřítelem (X. správa SNB) a velel 1. odboru – „antisocialistické síly a nepřátelská uskupení“. Absolvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML) a kurzy KGB v Moskvě. Od srpna 1987 byl pověřen velením znovu vytvořené Hlavní správy kontrarozvědky (II. správa). Měl téměř 700 podřízených.

Poslanecká sněmovna přijala koncem roku 1999 novelu trestního zákona, podle které není část zločinů komunismu promlčena. Úprava se týká trestných činů spáchaných mezi únorem 1948 a prosincem 1989, jež nebyly stíhány z politických důvodů a na které se vztahují tresty do výše deseti let odnětí svobody.