Na konci loňského roku oslavil 95. narozeniny jako přední a aktivní umělec. Jeho návrh zvítězil v soutěži na výtvarné řešení stanice metra trasy D Nové dvory.
V padesátých letech ho spolužáci označili za “zrádce dělnické třídy”, v sedmdesátých letech nesměl v normalizačním Československu vystavovat, protože tehdejší výtvarné komise ho považovaly za podezřelého a nesrozumitelného “formalistu”.
Stanislav Kolíbal si přesto na své umělecké cestě trvající už skoro osmdesát let šel za svým. Trpělivě, s pokorou, ale také s odvahou dívat se na tvorbu jinak než ostatní. I proto může svou prací obohacovat svět i po devadesátce.
V roce 2019 byla jeho práce vybrána, aby reprezentovala Česko na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách, rok poté byl právě jeho návrh zvolen pro výtvarné řešení stanice Nové Dvory na nové lince metra D.
Z Orlové do Ostravy
„Úcta k obyčejnosti sehrála v mém životě velkou roli,” říká Stanislav Kolíbal, když hovoří o svém dětství v hornické kolonii v Orlové. Jeho otec, zámečník a šofér, dostával v době hospodářské krize práce jen několik dní v měsíci, a Stanislav vyrůstal v mimořádně skromných poměrech. Neznal jiné než darované obnošené oblečení, přesto tatínek sbíral a četl sešitová vydání klasiků devatenáctého století, Tolstého, Dostojevského či Zoly.
První, kdo Stanislava nasměroval na jeho cestě výtvarníka, byl učitel kreslení na gymnáziu, který je učil stínovat akvarely Paynovou šedí. Umělec vzpomíná, jak byl fascinován obrazem rybníka v mlze, který visel na školní chodbě. Až po letech zjistil, že šlo o reprodukci obrazu slavného krajináře Camilla Corota.
Jeho život se změnil roku 1938, kdy po podpisu mnichovské dohody část Těšínska včetně Orlové zabralo Polsko. Rodiče se odstěhovali do Ostravy, kde ovšem po odtržení Sudet hledaly útočiště tisíce uprchlíků. Najít byt bylo nemožné. „Čtrnáct měsíců jsme žili v provizorní ubytovně zřízené ve škole, než rodiče získali skromný domovnický byt,“ vzpomíná Stanislav Kolíbal na nelehkou dobu.
Ve studiích pokračoval na ostravském gymnáziu, ale namísto maturity dostal on i jeho spolužáci předvolání k totálnímu nasazení na šachtu Dolu František. Dostal tu nejtěžší práci na ražbě nových chodeb v osmém patře pod zemí. Pracovalo se třináct dnů v kuse, volno bylo jen každou druhou neděli.
Ve stejné době složil přijímací zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale i studenti této školy byli záhy povoláni na nucené práce. „Tehdy jsem získal díky příteli na úřadě potvrzení a razítko do Kennkarty, že formálně pracuji stále v Ostravě, ale nikam jinam jsem nenastoupil. Prakticky jsem se tedy vyhýbal od léta 1944 do května 1945 totálnímu nasazení,“ vysvětluje Stanislav Kolíbal.
Zaťaté pěsti v Pařížské
Od podzimu 1945 konečně nastoupil na UMPRUM, které v té době získala status vysoké školy. Studoval užitou grafiku v ateliéru profesora Antonína Strnadela. Ve škole působila řada inspirativních pedagogů, například Emil Filla či František Tichý, a UMPRUM byla v té době mnohem progresivnější než Akademie výtvarných umění, kam se po válce vrátili představitelé starší generace výtvarníků, jako Max Švabinský či Vratislav Nechleba.
Atmosféru na UMPRUM ale záhy začala ovlivňovat měnící se politická situace. „Nikdy nezapomenu, jak komunisti po vyhraných volbách roku 1946 pochodovali Pařížskou třídou a zvedali zaťaté pěsti. Viděl jsem mezi nimi mnoho svých spolužáků,” říká Stanislav Kolíbal.
Levicová, přesněji řečeno komunistická orientace, byla mezi mladými umělci z UMPRUM velmi rozšířená. A budilo všeobecný údiv, že Stanislav ji nesdílí, přestože pochází z chudého hornického kraje, z proletářské rodiny. Měl k tomu však dobré důvody: už ke konci války se dozvídal, jak ve stalinistickém Rusku probíhala likvidace avantgardy. Osobně ho zasáhlo, že byl popraven i Boris Pilňak, autor knihy, kterou ilustroval.
Když musel Stanislav Kolíbal po únoru 1948 ve škole předstoupit před prověrkovou komisi, prošel jen tak tak, s omezením, než nesmí pracovat v grafické dílně. „Zachránil mě proletářský původ, protože by se nehodilo, aby studenta z dělnické rodiny, který krátce pracoval na šachtě, vyhodili ze studií,“ vzpomíná. Ale spolužák, který v komisi zasedal, mu vmetl do tváře: „Já ti řeknu, co jsi: jsi zrádce dělnické třídy!”
Generace, která odmítala stranický tlak
Uměleckoprůmyslovou školu absolvoval ilustracemi Čechovových povídek v roce 1951 a aby se vyhnul vojně, nastoupil ještě ke studiu scénografie na DAMU. „Divadlo bylo v té době svobodnější než výtvarné umění, na jevišti nebylo nutné zachovávat realismus, který ve výtvarném mění dominoval,” vysvětluje.
Zároveň v něm scénografie probudila zájem o práci s prostorem a vnukla mu úplně jiné principy zpracování hmoty, než jaké by získal při studiu sochařství. I to později ovlivnilo celou jeho uměleckou dráhu, protože výtvarné pojednání prostoru a hmoty se stalo důležitou součástí jeho díla, ať už při výzdobě veřejných budov, v interiérech nebo v rámci samostatných instalací.
V roce 1953 se oženil se sochařkou Vlastou Prachatickou a oba tvořili v ateliéru v ulici Nad Královskou oborou. Na pražské Letné žily i další umělecké dvojice, se kterými se přátelili: Adriena Šimotová a její muž Jiří John nebo Věra a Vladimír Janouškovi.
„Jako umělecká generace jsme se dali dohromady v roce 1958, kdy v Domě umění města Brna proběhla celostátní výstava Umění mladých výtvarníků Československa. Tam se poprvé přestavila naše generace, která odmítala ten stranický tlak, abychom se obraceli jen k realismu,” říká Stanislav Kolíbal. Skupina jeho přátel a souputníků si říkala UB 12 - Umělecká beseda 12.
Uvolněnější poměry mu začínaly přinášet i nové zakázky: v roce 1963 sice neuspěl v soutěži na výzdobu stěn československé ambasády v Brazílii, ale zkušenosti, které získal při vytváření návrhu, využil později pro výzdobu velvyslanectví v Londýně. Tato linie jeho tvorby později vyvrcholila ztvárněním předpolí Nuselského mostu na pankrácké straně.
„Veřejný prostor je svým způsobem velmi problematický,” připouští Stanislav Kolíbal. „Dáváte něco někomu, koho neznáte, a nevíte, zda to tam uvidí rád.”
Úspěch v zahraničí znamenal zákaz
Sedmdesátá léta mu však přinesla také zákaz vystavovat v normalizovaném Československu. Abstraktní a lidu údajně nesrozumitelné umění opět začínalo být na obtíž a Stanislav Kolíbal byl jeho typickým představitelem. Nešlo mu o to, zobrazovat skutečnost, chtěl vytvářet skutečnost paralelní.
Pořád ještě mu zůstala možnost vystavovat svá díla v zahraničí. Po velkém úspěchu výstavy v milánské galerii Salone Annunciata v roce 1973 mu ale ministerstvo kultury další pracovní výjezdy zakázalo. Stanislav Kolíbal to řešil originálním způsobem:
„Když jsem byl následně někam pozván, dělal jsem to tak, že jsem se snažil do stejné země vydat jako turista. A když se mi to podařilo, přivezl jsem do zahraniční galerie fotografie svých nových věcí a podle nich jsem tam pak vytvořil jejich repliky,” vysvětlil v rozhovoru pro časopis Vital.
Zákaz vystavovat v zahraničí skončil v roce 1979, kdy organizace zabývající se vývozem umění přešly pod ministerstvo zahraničního obchodu. Tomu šlo více o export a prodej umění, i když neodpovídá dobovým ideologickým standardům. Díky tomu mohl Stanislav Kolíbal v roce 1980 odjet na svou první výstavu do New Yorku a koncem osmdesátých let mu povolili roční stipendium v západním Berlíně.
Vnitřní logika jako kompas
V listopadu 1989 mu bylo už čtyřiašedesát let, ale v nadcházejících letech dokázal využít mnoho příležitostí, které mu nová doba přinesla. Tři roky vedl na Akademii výtvarných umění ateliér Socha – instalace.
„Jsem rád za to, co jsem prožil, i za negativní zážitky. Jejich překonání mi dodalo sílu do dalších bojů,” ohlíží se za uplynulými desetiletími.
Když ho odborná porota roku 2019 vyzvala, aby reprezentoval česko na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách, měl příležitost konfrontovat se s výtvarníky o generace mladšími.
„Každý se snaží přijít jakoby s něčím novým, jakoby překvapit, a proto se každý rok mění jeho styl nebo jeho projev anebo se dostává do jakýchsi nesouvislostí s tím, co předcházelo,“ komentuje přístup, který je dnes ve světě umění pravidlem. Jeho tvorba naopak odmítá skokové změny a náhodnost, jeho vývoj byl naopak pomalý a řízený přísnou vnitřní logikou.
Stanislav Kolíbal vnímal výstavu na benátském bienále jako jakousi tečku za svým celoživotním dílem. V následujícím roce ale k němu připojil další rozměrný artefakt: jeho návrh totiž zvítězil v soutěži na výtvarné řešení nové stanice metra Nové Dvory.
Stěnu nad eskalátory po obou stranách stanice ozdobí dva devítimetrové reliéfy s geometrickými motivy, prostor stanice navíc protnou ostře barevné rovnoběžky. „Moje řešení vychází z lásky ke geometrii. Používám ji už od šedesátých let. Tentokrát jsem si zvolil téma rovnoběžek,“ říká Stanislav Kolíbal.
Za nejjistější cestu k celoživotnímu úspěchu považuje vytrvalost a víru. Tyto vlastnosti mu pomohly udržet si vlastní směr i v dobách, kdy ideologický vítr foukal opačným směrem.
Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na magazin@postbellum.cz. Děkujeme!