Snažit se psát o společných výrazných rysech mladé české poezie je pro mě obtížné. Jako jeden z jejích znaků vnímám právě velkou rozrůzněnost a svobodu, bohatství tvůrčích individualit, velmi různorodou práci s jazykem a obrazností. Všímám si nakonec dvou výrazných rysů, které mají hodně společného. Jednak se mladá poezie explicitně vyjadřuje k celospolečenským a politickým otázkám – aniž by přitom sklouzávala do ploché agitace ve jménu čehokoli – a jednak je v bezprostřednějším kontaktu s jinými oblastmi literatury i uměleckými disciplínami, takže poezie jako něco jasně definovatelného a ohraničeného přestává být samozřejmou skutečností. Pokud říkám, že tyto dva rysy mají mnoho společného, mám na mysli především princip dialogu, který je spojuje. V prvním případě je to dialog se světem za hranicemi umění, ve druhém dialog různých uměleckých přístupů a perspektiv. Představa básníků a básnířek jako lidí, kteří si svoje básnické knihy čtou jenom navzájem a na autorská čtení si taky chodí jenom navzájem, protože se vyjadřují jazykem, kterému nikdo jiný nerozumí a ani nikoho jiného nezajímá, byla samozřejmě vždycky do značné míry nespravedlivou karikaturou. Určitého citlivého místa se ale přece jenom dotýkala. Domnívám se, že básníci a básnířky generací Y a Z tento nepříjemný stín různým způsobem skutečně překračují.

Jistě by byla chyba předstírat, že všechno, s čím mladší generace českých básníků a básnířek přicházejí, je zcela nové. Budu-li mluvit o vztahu k celospolečenským tématům překračujícím zároveň hranice zažité básnické angažovanosti, je na místě coby předchůdce zmínit například skupinu Fantasía (Adama Borziče, Kamila Boušku, Petra Řeháka), která se ve svém manifestu z roku 2005 mimo jiné hlásí k pojetí poezie jako „projevu účastného bytí“, což vnímám i jako skvělé vyjádření snah mnoha mladých autorů a autorek. A budu-li mluvit o poezii překračující vlastní hranice směrem například k audiovizuálnímu experimentu, je jedním ze starších autorů, kteří se vydávali a vydávají tímto směrem, básník Jaromír Typlt.

V neposlední řadě je pro mě důležité i to, že je i tvorba mladých básníků a básnířek, která mnou vytyčené charakteristické rysy nemá, ale je zároveň je dobrá a má smysl ji číst. Myslím přitom například na intimní a zároveň strhující debut Pravý úhel básnířky Alžběty Luňáčkové (1995) nebo svébytnou poezii Ondřeje Krystyníka (1993).

Tam, kde ještě před několika lety zuřila debata o tom, zda je vůbec přípustné psát angažovanou poezii (případně zda je vůbec přípustné psát jakoukoli jinou), vznikl prostor pro básnictví, které je angažované přirozeně. Rozpor mezi poezií jako ideovou proklamací a niternou osobní výpovědí přestal být relevantní, protože i politické ideje mohou být bytostně niterné a osobní. Jako nejvýraznější u nás v tomto ohledu vnímám dvě hlavní linie: poezii, která nějakým způsobem reflektuje environmentální krizi a tzv. environmentální žal, a poezii stojící v opozici vůči genderovým normám a jasně narýsovaným pravdám o ženách a mužích. Nicméně pokušení mluvit proto hned o poezii environmentální a feministické by mohlo být zavádějící právě v tom, že takto jednoznačné přívlastky provokují ke čtení, které ignoruje jakýkoli jiný rozměr dané poezie. Na základě takto zploštělých interpretací bohužel vznikají i obsáhlé recenze.

Linii poezie environmentálního žalu, nové přírodní lyriky, poezie opětovného hledání vztahu člověka a přírody motivovaného realitou environmentální krize – jakákoli snaha o definici je nutně zjednodušující – reprezentují mezi mladými básníky a básnířkami například Radek Štěpánek (1986), kterého lze zároveň považovat za jejího průkopníka, Olga Pek (1987), Jonáš Zbořil (1988), Hana Pololáníková (1996), Jakub Caha (1996) nebo Matěj Senft (1999), částečně také Pavel Zajíc (1988). Jde zpravidla o bytostně osobní texty, někdy spojené i s romantickým vztahem ke krajině, někdy evokující tradiční přírodní lyriku, soustředěné na chůzi lesem nebo pozorování dějů v přírodě, které ovšem do tohoto typu psaní zahrnují i obavy spojené s proměnami klimatu a přírody i kritický postoj vůči systému, který je způsobuje.

U Radka Štěpánka najdeme tento důraz ve sbírce Hic sunt homines (Masarykova univerzita Brno, 2018), ale i v čerstvém Velkém obcování (Dobrý důvod, 2020). Jednoznačně pozoruhodnou knihou je pak Nová divočina Jonáše Zbořila (Host, 2020). Zbořil propojuje velmi intimní osobní lyriku vycházející ze zkušenosti čerstvého otce, zájem o lidský i nelidský svět se všemi jeho zvláštnostmi a právě i obavy z budoucnosti jednoznačně poznamenané environmentální krizí. Je citlivý a zároveň místy ironický, hluboké emoce jsou spojeny s osvěžujícím nadhledem a někdy až vědeckým zápalem pro pozorování konkrétních jevů.

Jonáš Zbořil. Foto: Barbora Linková, Český rozhlas

Linie vztahu k genderu, reflexe systémových očekávání spojených s rolemi muže a ženy a hledání svobody v rámci takového systému je jasně patrná v textech Jany Orlové (1986), Magdaleny Šipky (1988), Kristiny Láníkové (1988) nebo Emmy Kausc (1998). Jiným způsobem se tato nová angažovanost, kterou Tomáš Gabriel navrhuje označovat spíš jako rovinu kritického myšlení, vyjevuje třeba u Alžběty Stančákové (1992), Marka Torčíka (1993) nebo Tima Postovita (1996).

Magdalena Šipka ve sbírce Město hráze (Malvern, 2019) zachycuje osobní zkušenost ženy, která se snaží vystoupit z předem nastavených rolí, snaží si svoje místo ve světě určit sama a do značné míry je nachází ve vztazích – nejen milostných! – a v principu vztahovosti, do které je možné zahrnout i celý svět. Šipka se tak dostává do téměř whitmanovské polohy, kdy na jedné straně mluví o sobě a jednoznačně se staví do středu svých básní, ale zároveň je nedílnou součástí jejího osobního vnímání i citlivost k druhým lidem a světu jako takovému. Intimní vyznání střídají zápisky z demonstrací, osobní v duchu dávného feministického hesla splývá s politickým.

Poezie, která prolamuje hranice žánru a je tak úzce propojena s jinými literárními formami i uměleckými disciplínami, přibývá ze dvou směrů. Jednak jde o básníky a básnířky, kteří a které experimentují nejen s básnickou formou, ale také s možnostmi prezentace vlastních textů, z druhé strany o umělce a umělkyně, u nichž může být poezie někdy i něčím, co vzniká vlastně mimoděk jako součást jiného typu umělecké práce – neznamená to ale, že by to proto byla horší poezie. A samozřejmě jsou i autoři a autorky, které nejde zařadit ani do jedné z těchto skupin, protože spojování různých uměleckých forem a přepínání mezi nimi je prostě součástí jejich rukopisu.

Zatímco například Marek Torčík zdůrazňuje prostupnost poezie a prózy, Tim Postovit se pohybuje mezi poezií a slam poetry. Jana Orlová je básnířka a performerka, ale tyto dvě oblasti vědomě odděluje. Elena Pecenová (1994) oproti tomu spojuje poezii, performance a výtvarné umění. V podobném příhraničním pásmu tvoří i Anna Luňáková (1993) a Ondřej Macl (1989), adepti autorského herectví a specifické formy divadla. Jiným způsobem vstupuje divadlo do tvorby Ondřeje Škrabala (1992), divadelního režiséra, jehož básnické texty z této jeho práce často vycházejí. U Nely Bártové (1998) je poezie často integrální součástí audiovizuální a výtvarné tvorby, oddělenější jsou tyto oblasti u studentky FAMU, dokumentaristky a hudebnice Veroniky Dvorské (1994), i když určitá propojenost je zároveň zjevná. Atrin Matuštík experimentuje se zvukovými efekty a hluky coby významotvorným prvkem v rámci autorských čtení.

Veronika Dvorská. Foto: Lucia Banaková

Neplatí přitom, že by v těchto případech poezie ustupovala do pozadí, nebo snad nebyla dost kvalitní, aby obstála sama o sobě. Různé žánry, média a přístupy se vzájemně posilují, ovlivňují a zrcadlí. Charakteristická je otevřenost, rozostřování hranic.

Je přirozené, že poezie dialogu – nebo možná také poezie přesahu – částečně vystupuje z důvěrně známých vod a začíná znovu rezonovat i mezi lidmi, kteří nepatří do úzkého okruhu básnických komunit. Je to jev posledních let, který se jistě netýká jen mladých autorů a autorek, ale je patrné, že v tomto procesu hrají důležitou roli. Poezie se znovu stává srozumitelnou, aktuální a oslovující – aniž by přitom byla nutně banální, povrchní nebo podbízivou, jak by se třeba někdo mohl obávat.

Snad se v dohledné době dočkáme i toho, že poezie přestane být vysmívána jako podivínský koníček úzké skupinky insiderů. Realitě je totiž tato představa poměrně zjevně čím dál vzdálenější.