Paměť a bolest v úvahách ze „svatého pole.“ Kniha esejí W. G. Sebalda míří za českým čtenářem
Německý literární vědec a spisovatel Winfried Georg Sebald zemřel v roce 2001 při tragické autonehodě. Posmrtný soubor esejí Campo Santo přeložil pro nakladatelství Opus Radovan Charvát. Kniha je složena ze dvou částí. První obsahuje čtyři črty o Korsice, které měly být podkladem pro delší text, míněný jako holt tomuto ostrovu. Druhá část zahrnuje eseje, které se v drtivé většině věnují literatuře.
Korsické úvahy
Titulní esej Campo Santo je věnovaná smrti, pohřbívání a vzpomínání na mrtvé. Meditace nad životními osudy lidí, jejichž jména čte návštěvník korsických hřbitůvků, přechází v obecné úvahy nad vytěsněním smrti a mrtvých ze života moderní společnosti. Mrtví, kteří byli ještě před 200 lety přítomni nejen ve vzpomínkách, ale i jako zjevení revenantů, jsou nyní zapomenuti. Zapomínání přichází s růstem megalopolí, kde se člověk stává přebytečným už v momentě narození. Nahraditelnost člověka je srovnávána s přemírou výroby předmětů, ke kterým nemá nikdo osobní vztah. Beztvará přítomnost, v které se nevzpomíná a budoucnost, kterou nedokáže žádný jednotlivý rozum pojmout, tak dle Sebalda odsuzuje člověka k tomu, aby se zřekl života samého.
Druhým velkým tématem, které ilustruje na korsickém prostředí, je vztah člověka k přírodě. Od degradačního působení člověka na divočinu, které ve Středomoří začalo už na úsvitu dějin, přechází k postavě moderního muže-lovce. Lov sám je spojen s nepřátelstvím vůči turistům, kteří divočinu navštěvují, nebo komukoli, kdo zkrátka není místní. Sebald jde pod kůži banalitě zabíjení a vynáší napovrch nepopiratelné vzrušení, které lovci při honu prožívají.
Nechuť vzpomínat
Také část věnovaná převážně literárním esejím se soustředí na několik velkých témat, které prostupují celým Sebaldovým dílem. Paměti a vzpomínání se věnuje v úvaze Mezi dějinami a přírodní historií. Zaráží ho absence literárního popisu úplného zničení v německé poválečné literatuře. Nechuť vzpomínat a diskutovat o poválečném Německu viděl jako hlavní překážku v překonání traumat 2. světové války. Jako by nebylo zřejmé, že i Němci měli své padlé, pro které truchlili.
Sebaldovy romány charakterizuje literární dokumentarismus. Jejich vypravěč se obvykle stylizuje do role archiváře, který opětovně vytváří osobní i kolektivní historie a příběhy. Podobně je v Sebaldově esejistice přítomná melancholie, vnímání dějin jako zřetězení katastrof, či popis rozkladné role člověka ve světě. V rámci Sebaldova díla tak není esejistika doplňkem, ale spíš základem, z kterého vyrůstá jeho románová tvorba.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
