Ptakopravci a květomluva. Věci byly pro renesančního člověka pěkně upovídanými znameními, tvrdí autoři studie
Co nám nemluvící předměty či zvířata mohou odhalit o minulosti a budoucnosti, o nás a o světě? A zůstává dodnes živé něco z toho, jak magicky se naši předci k věcem vztahovali?
Jak píšou Jakub Hlaváček a Martin Žemla v knize Znamení věcí: Renesanční nauka o signaturách, po staletí či tisíciletí se udržovala víra, že věci nejsou do sebe zapouzdřená individua bez významu nebo jen nějaké mrtvé a němé předměty, ale že v sobě skrývají hlubší duchovní smysl, cosi znamenají, „například že svými smyslově vnímatelnými projevy, svými tvary, barvami, zvuky, vůněmi, chutěmi odkazují ke své vnitřní podstatě, ba v nějakém smyslu snad k hlubší podstatě veškerenstva vůbec, a něco o ní sdělují“. A také na nás skrytě působí a případně k nám i promlouvají, ať jsou to planety, rostliny, či pouhé kameny.
Játra, síto, sekera
O tom, jak se lidé odpradávna pokoušeli interpretovat věci kolem sebe, poskytuje velmi podrobný přehled série čtyř objemných svazků s názvem Věštění v antickém Řecku (Herrmann & synové, 2010–2018). V jejím úvodu se konstatuje, že k věštění nebo k rozsouzení soudního sporu pomocí svědectví nějaké věci se dalo využít prakticky čehokoli, nemuselo se to pojit a žádnými speciálními posvátnými činnostmi. Věštit se tedy dalo z letu ptáků či z chování zabíjeného zvířete během obětního rituálu, ze způsobu jeho umírání nebo stavu vnitřností.
Zvláště oblíbená prý byla játra: pokud neměla „správný“ tvar, věštilo to
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
