Zatímco v Chorvatsku se každý rok zrecykluje až 80 procent veškerého elektronického a elektrického odpadu, na Maltě tomu je jen kolem 20 procent. Co se nejčastěji třídí a proč mezi členskými státy existují takové rozdíly?
V Evropské unii se každý rok vytřídí zhruba 40 procent celkového množství elektroodpadu. Největší množství tvoří velké domácí spotřebiče, jako je pračka nebo lednička.
Hluboko pod nimi se nachází zábavní elektronika nebo fotovoltaické články, dále počítače a tiskárny a nakonec malé domácí spotřebiče, jako jsou například vysavače. Vůbec nejmenší podíl v celé hierarchii elektroodpadu tvoří zdravotnické přístroje nebo elektrické nářadí.
Pračka, myčka, lednička, trouba nebo vysavač nám podle nedávné britské studie, o níž informovala česká spotřebitelská organizace dTest, vydrží minimálně 13 a maximálně něco přes 20 let.
Nejčastějším problémem pračky jsou poruchy bubnu a elektroniky, u myčky zase poruchy s odčerpáváním vody a u trouby prasklé světlo. Lednička většinou v domácnosti končí kvůli přílišné námraze a hromadění ledu v ní nebo kvůli nestálé teplotě. Vysavač zase vyhazují lidé ve chvíli, kdy ztratí své sací schopnosti.
Když se tak stane, je potřeba zařízení správně zlikvidovat. To znamená nevyhazovat ho spolu se smetím do běžné popelnice, ale řádně jej vytřídit. Ledničku, televizi nebo jiné domácí spotřebiče by spotřebitel měl odnést na sběrný dvůr. Jen tak totiž mohou být některé jejich části zužitkované, a to například materiálovým nebo energetickým využitím materiálů získaných zpracováním. Části starého zařízení, které mohou být potenciálně nebezpečné pro životní prostředí, se zlikvidují takovým způsobem, aby neškodily přírodě.
Za to při nákupu nového spotřebiče či jiného elektrozařízení zákazník platí tzv. recyklační poplatek.
Rozdíly mezi členskými státy
Přestože se rok od roku míra recyklace elektroodpadu zvyšuje, mezi členskými státy panují značné rozdíly. Chorvatsko zvládne každý rok vytřídit více než 80 procent elektroodpadu, Estonsko či Bulharsko něco málo pod 70 procent. V České republice je to necelá polovina. Naproti tomu, na Maltě, v Rumunsku nebo na Kypru nezvládnou vytřídit ani třetinu elektroodpadu.
Důvodů takových rozdílů je několik. Lišit se v prvé řadě může kvalita implementace evropských směrnic (zejm. směrnice o elektroodpadu) a přístup jednotlivých vlád k jejich obsahu. S tím může souviset i ochota spotřebitelů odnášet stará nefunkční zařízení na ta správná místa, nebo odpovědnost výrobců realizovat a financovat zpětný odběr elektroodpadu.
Roli hraje podle generálního ředitele kolektivního systému REMA Davida Vandrovce rovněž subjekt, který se na sběru podílí. Ten může být buď „státní, respektive monopolní, nebo je v dané oblasti otevřeno tržní prostředí,“ popsal na dotaz redakce.
Podle Radka Hacaperky, generálního ředitele Sdružení výrobců spotřebičů (APPLiA CZ), záleží i na tom, zda v zemi funguje jen jeden systém na zpětný odběr elektroodpadu nebo jich je více.
„Někde probíhá realizace vlastními silami výrobce, někdy prostřednictvím subdodavatelů, někde jen evidenčně,“ upřesnil pro EURACTIV.cz Hacaperka.
„Praxe z některých členských států ukazují, že klíčovou roli hraje efektivní způsob sběru, který nezatěžuje obyvatelstvo ani výrobce zbytečnými požadavky, ale umožňuje se zbavit vysloužilého elektrozařízení efektivním způsobem. Pokud navíc v dané lokalitě existují efektivní recyklační kapacity a následně má druhotná surovina jednoduché uplatnění, je pozitivní výsledek podpořen i jasným příkladem pro obyvatelstvo, že jejich aktivita má smysl – např. z vysloužilého elektrozařízení se stal smysluplný výrobek každodenního užití,“ vysvětlil Vandrovec.
Ten vidí problematické i souhrnné statistiky. Členské státy se totiž mohou lišit v postupu měření a každý může sledovat jiné faktory či počítat množství jinými ukazateli. V této souvislosti Soňa Jonášová, ředitelka českého Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN), připomenula, že není možné zaměňovat pojmy třídění a recyklace. Třídění je první krok, kdy spotřebitel od běžného odpadu oddělí to, co lze dále recyklovat. Recyklace je tedy až následný proces, kdy se části využitého výrobku dá v podstatě druhý život a zužitkují se pro další účely.
Jak zlepšit pokrok?
Na každý problém by mělo existovat i řešení, u zpětného odběru elektroodpadu to platí také. V případě zvýšení sběru elektroodpadu doporučuje Radek Hacaperka „zvýšit dohled a kontrolu nad tokem elektroodpadu a intenzivně informovat konečné uživatele o správném nakládání s elektroodpadem – tedy kam jej mohou odevzdat“.
Podíl recyklace se zase podle Davida Vandrovce dá zvýšit „podporou skutečné recyklace a použití recyklátu jako druhotné suroviny.“ Recyklovaný materiál navíc musí být podle něj dostatečně kvalitní a musí po něm být poptávka. S tím souhlasí i Jonášová.
„Především je ale nutné zabezpečit funkční a vysoce výkonný předstupeň stabilního a efektivního třídění komunálních odpadů v podobě podpůrných opatření v národní legislativě,“ zdůraznil odborník ze společnosti REMA.
V Česku by se podle Hacaperky mělo řádně dohlížet nad procesem zpracování a následného využití elektroodpadu.
„Starý i nový zákon stanoví možnost předat (a tím i převzít) elektroodpady pouze na místa zřízená výrobcem, ke zpracovateli, nebo k prodejci. Jiné subjekty nejsou k převzatí elektroodpadu oprávněny. Podle studií se však mimo tyto toky pohybuje více než 30 procent produkované hmotnosti,“ upozorňuje odborník ze Sdružení výrobců spotřebičů.
S tím souhlasí i Vandrovec, podle nějž je v této oblasti nově schválená národní legislativa, která do českého právního řádu implementuje pravidla z prvního evropského balíčku oběhového hospodářství předloženého v roce 2015, „velmi skromná“.
Záležet každopádně bude na její implementaci v praxi.
„Mechanismy správného nakládání jsou novým zákonem 542/2020 Sb. o výrobcích s ukončenou životností nastaveny, záleží tedy na odpovědnosti všech zúčastněných, zda ho budou chtít dodržovat, nebo budou opět hledat cesty jak ho obejít. A pak také na kontrolní činnosti státu a jeho schopnosti taková jednání odhalit a postihnout,“ dodal k novému českému zákonu Hacaperka.
Postupně by se také tyto principy měly podle Jonášové rozšířit na další výrobky, například baterie. Recyklace zároveň nemusí být jediným řešení, odbornice z INCIENu navrhla i další, například lepší opravitelnost, znovupoužití díky repasování či zavedení systému záloh pro výrobky, u kterých je míra zpětného odběru stále nízká a zákazníci nejsou motivováni je správně třídit. Důležitým parametrem je i ekodesign, který má zajistit, že se elektrozařízení stane odpadem až v nejzazším možném bodě.
„Další vítanou možností je právo na aktualizaci softwaru navazující na kauzy zejména společnosti Apple, u které se hovoří o plánovaném zastarávání softwaru, které vedlo spotřebitele k umělému tlaku na nákup nových zařízení,“ přidala jiný příklad Jonášová.
Pozitivní vize do budoucna
Změny by mohly přijít v následujících letech.
Evropská komise ve své loňské aktualizaci plánu oběhového hospodářství navrhla mimo jiné v rámci EU zavést „právo na opravu“ nebo lepší informovatelnost spotřebitele o uhlíkové stopě výrobků či jejich dalšího zpracování. To by mělo pomoci omezit už tak rostoucí odpad. Unijní exekutiva mimo jiné zamýšlí zavést i systém odměn na podporu recyklace elektroniky.
Evropský parlament by se měl k tomuto plánu vyjádřit v únoru. Z návrhu usnesení, o němž má plénum hlasovat, vyplývá, že europoslanci stojí za plány unijní exekutivy, a to i v otázkách udržitelnosti výrobků.
