„Lidé mají dvě hlavní potřeby – bydlení a jídlo, bez toho neuděláme nic. Pracovat s bližními můžeme pouze tehdy, když nejsou hladoví,“ říká Karel Karika, sociální pracovník a ředitel Domu sv. Materny, spadajícího pod ústeckou Charitu. Jako křesťan odmítá používat slovo „klient“ a dává přednost oslovení „bližní“. V době koronaviru prožívá on a jeho spolupracovníci z ústecké charity zdaleka nejtěžší období – stěžejními body jejich práce se staly právě hlad a bydlení. Katastrofální zlom pro chudé přišel podle Kariky už loni v březnu a letní uvolnění žádnou výraznější změnu k lepšímu nepřineslo.
Nepřátelský systém vyplácení sociálních příspěvků se během pandemie projevuje zvlášť brutálně a prakticky znemožňuje efektivní pomoc.
Velká část problémů, do kterých padají sociálně ohrožené skupiny, je způsobena dlouhodobým nastavením systému. Různé skupiny jako příjemci sociálních dávek, nízkopříjmové skupiny, lidé v exekuci, matky samoživitelky, rodiny v bytové nouzi, které se vzájemně těsně prolínají, žijí pod prahem chudoby prakticky nepřetržitě i za normálních okolností. Sociální práce v Česku se přes všechny deklarace o „aktivizaci“ chudých a podobně musí i v nepandemických časech zaměřovat převážně na udržování chodu domácností. Pandemie přinesla další obtíže, které ještě zesílily vzájemně provázané fenomény, jako jsou exekuce, bytová nouze a práce na černo, a vytvořila prostor pro takřka volný pád chudých domácností na dno. Dno v tomto případě není žádnou abstrakcí, nejde už ani o přežívání na ubytovně. Konec znamená opravdu konec a má svoji velmi konkrétní podobu. „Děcka si vezme sociálka, rodiče jdou na ulici a rodina skončí – to je něco, co se děje,“ říká sociální pracovnice z Domu sv. Materny Lucie Čonková. Ani toto není pro zkušené sociální pracovníky úplná novinka.
Vinou opožděných dávek na ulici
Systém státní sociální podpory založený už mnoho let na improvizacích a dočasných opatřeních situaci během pandemie nezvládá. „Sešup může nastat za jediný měsíc. Stačí, aby se zpozdily dávky o deset dvacet dní a už v tom ta rodina lítá. Pokud mají smlouvu v bytě jen na jeden měsíc, což je bohužel naprosto běžné, protože majitelé situace zneužívají, tak je to potom hodně rychlé. Kvůli opožděným příspěvkům na bydlení končí lidi na ulici,“ vysvětluje přímé důsledky opožděných dávek Čonková. Složitý byrokratický systém se v pandemických časech napůl uzavřených úřadů, které fungují část týdne jen online, zadrhnul. V částečné karanténě jsou totiž i úřady práce a další místa, kde se vydávají potvrzení nutná pro přiznání dávek.
V komplikované situaci se tak ocitají například ti, kteří sice měli kvůli nízkému příjmu nárok na dávky, ale o práci kvůli pandemii přišli. Přes zvýšení minimální mzdy v posledních letech si pořád dost lidí nevydělá tolik, aby se vymanili z pásma ohrožení chudobou, a jejich rodinný rozpočet zůstává částečně závislý na sociálních dávkách. Každopádně se při ztrátě takto špatně placené práce z pohledu úřadu mění finanční situace, a kdo chce dávky, musí doložit všechny změny. Podpora v nezaměstnanosti v jejich případě nestačí ani na nájem u obchodníků s chudobou a za této situaci musí čekat tři měsíce, než získají nárok na dávky v hmotné nouzi. To se týká i matek na ošetřovném, kterým se propadl příjem o čtyřicet procent. „Lidem, kteří za mnou teď přicházejí, většinou už není jak pomoci. Mám tu matku se třemi dětmi, která čeká už dva měsíce na odeslání dávky. Potřebná potvrzení ale kvůli zavřenému soudu nemůže získat,“ popisuje Čonková paradox systému.
Dávky, na které rodiny mají právo, sice budou zpětné doplaceny, ale to už může být pozdě. Nucené opuštění bytu nebo pokoje v ubytovně neznamená nutně hned život na ulici, ale situace se opravdu dramatizuje. Rodiny se za těchto okolností například sestěhují k příbuzným, kde se pak tísní extrémní množství lidí. „Rodiny s dětmi jsou druhem bezdomovectví, o kterém se vůbec nemluví, protože se většinou někam nastěhují a nejsou vidět,“ říká Čonková. V Domě u sv. Materny bohužel znají i případy, kdy matka s dětmi pár nocí na ulici přežít musela. Paradoxem pak je, že ubytovny stojí často víc, než kdyby lidé bydleli v normálním bytě. Výjimkou nejsou ani ubytovny, které jsou provozovány městem jako „sociální bydlení“ pro lidi v nouzi, ale platí se tam klidně tři tisíce za osobu na měsíc, jako je tomu třeba ve Varnsdorfu. A i toto bydlení může být nakonec zaplněné.
Podle antropoložky Lucie Trlifajové, která se zabývá chudobou, jsou dávky v Česku podceněné. „Dávky jsou dlouhodobě extrémně nízké a je možné z nich vyjít, jen pokud k nim má člověk ještě nějaké půjčky, podporu rodiny nebo neformální práci. Ve chvíli, kdy dnes neexistuje možnost jednorázové práce, přichází okamžitě na řadu potravinové banky,“ vysvětlovala Trlifajová na začátku druhé vlny pandemie v podcastu Kolaps. Důvodů tohoto stavu vidí hned několik. Etnická stigmatizace dávek způsobila určitý odpor k dávkám jako takovým. Dávky a jejich výplata jsou navržené především tak, aby bylo těžké je zneužít, a jsou spojeny s povinností před úředníky detailně prokázat finanční stav domácnosti. Nepřátelský systém vyplácení sociálních příspěvků se během pandemie projevuje zvlášť brutálně a prakticky znemožňuje efektivní pomoc. Stigmatizace podpory v čase pandemie dopadla i na příslušníky střední třídy, kteří často cítí ostych se o dávky vůbec ucházet a jsou překvapeni množstvím údajů, které je nutné úřadům dokládat. Podle Trlifajové je systém sociálních dávek nastaven tak, aby s jeho pomocí bylo možné vylučovat nepreferované skupiny obyvatel.
Sociální politikou proti chudým
Když Poslanecká sněmovna dala v roce 2017 obcím možnost vyhlašovat tzv. bezdoplatkové zóny, řada z nich návrh prakticky hned využila. Ještě více obcí se k nim přidalo další rok. V částech měst nebo rovnou celých městech tak po zavedení bezdoplatkových zón nově příchozí nájemníci ztratili možnost dosáhnout na doplatky na bydlení. Toto opatření mělo dát obcím možnost vyřešit tzv. obchod s chudobou, který byl často právě skrze doplatky na bydlení sponzorován státem. Obchod s chudobou ovšem žije z chudých, a dokud chudí budou existovat – a navíc podobně jako čeští Romové čelit tvrdé diskriminaci na trhu s bydlením –, zneužívání jejich situace nikam nezmizí. Lidé, kteří nemají jinou možnost, dají obrovské peníze i za nevyhovující bydlení, a to i bez státního příspěvku. Bezdoplatkové zóny tak ztěžují situaci nejen obchodníkům s chudobou, ale zejména samotným chudým. A ve chvíli, kdy je vyhlášen nouzový stav, se to projevuje ještě palčivěji.
Několik rodin z Kovářské ulice ve Varnsdorfu se přímo uprostřed nouzového stavu ocitlo na dlažbě. Případu vystěhování z Kovářské jsme se věnovali podrobně: několik rodin, které přitom nepatřily mezi neplatiče ani mezi tzv. problémové nájemníky, si v listopadu muselo hledat náhradní bydlení kvůli tomu, že nový majitel už měl s budovou jiné úmysly. Rodina Novotných, která přišla v Kovářské o bydlení, našla v prosinci na čas útočiště v někdejší pile, v nezkolaudovaném domě ve zcela nevyhovujících podmínkách s jedním záchodem pro několik desítek lidí. Za jeden malý pokoj tady platila deset tisíc korun na ruku, aniž by cokoli mohla prokázat před úřadem. Vyhlášení nouzového stavu zároveň připravilo dospělé syny o brigádu v nedaleké pizzerii a početná rodina se ocitla s jediným pravidelným příjmem v miniaturním předraženém pokoji. Také ve Varnsdorfu je, stejně jako v dalších městech ústeckého kraje, v části města zavedená bezdoplatková zóna. Tímto způsobem se města snaží zbavit svých nechtěných obyvatel, kteří ale v drtivé většině případů nemají prakticky žádné možnosti, kam jít, pokud přijdou o stávající bydlení. Nakonec tedy končí opět u obchodníků s chudobou. Nouzový stav a pandemie tak výrazně zmenšuje pracovní příležitosti, bezdoplatkové zóny nutí chudé k extrémním formám bydlení u obchodníků s chudobou, ale vyhazování z nájmů není nijak omezeno. Nájemní smlouvy na jeden měsíc jsou přitom nevýhodné (a právnicky „proti dobrým mravům“) i za normálních okolností.
„Jsme v bezdoplatkové zóně a bydlení se prakticky najít nedá. Bohužel na to lidi doplácejí,“ popisuje Čonková situaci v Ústí nad Labem. Volení představitelé Ústí nad Labem vyhlásili celé město za bezdoplatkovou zónu v roce 2018. To prakticky ihned vyvolalo bytovou krizi, které jsme se na Alarmu věnovali hned v několika textech. Obchodníci s chudobou ale nikam nezmizeli – většina chudých podle Karla Kariky dál bydlí v jejich bytech „s přidanou hodnotou štěnic a švábů“. Karika, který je zároveň krajským zastupitelem za Pirátskou stranu, upozorňuje na to, že vyhlášením bezdoplatkové zóny město fakticky okrádá své vlastní občany. Ti ztratili možnost získat v případě potřeby doplatek na bydlení. Domněnku antropoložky Trlifajové, že sociální systém slouží také k vytlačování chudých, potvrzuje i skutečnost, že bezdoplatkové zóny byly vyhlašovány především v ústeckém a karlovarském kraji, kde se koncentrují sociální problémy. Například v jihomoravském kraji nebyly vyhlášeny žádné bezdoplatkové zóny a podle terénního sociálního pracovníka Jana Miloty z neziskovky IQ Roma servis se v Brně jeho klienti nesetkali s podobným nepochopením jako v Ústí nad Labem a dávky se nezpožďovaly.
Horká linka zn. exekuce
Mobiliární exekuce, tedy možnost zabavovat vybavení a movité věci v domácnostech, zákonodárci zastavili až těsně před Vánocemi, 16. prosince. Do té doby všechno běželo i přes nouzový stav jako obyčejně a vykonavatelé se dál dobývali k lidem domů, polepovali nábytek a zabavovali spotřebiče, počítače a další věci. „V praxi je výsledkem jenom to, že ti lidé si většinou zase půjčí a peníze dají exekutorům, aby jim nezabavili vybavení domácnosti,“ popisuje Jan Černý, ředitel Programů sociální integrace organizace Člověk v tísni. Ačkoli Člověk v tísni upozorňoval od listopadu na probíhající mobiliární exekuce, jejichž intenzita se dokonce na začátku pandemie zvýšila, Poslanecká sněmovna je zarazila teprve až po několika týdnech nouzového stavu.
Stále rozjetý exekuční byznys zaměstnává po republice tisíce lidí, největší exekuční kancelář v republice, patřící olomouckému podnikateli a mecenášovi umění Robertu Runtákovi, má dvě stě zaměstnanců. A ti musí stále vykazovat činnost, která je pro tyto podnikatele extrémně výnosná. „Ve vypjatých chvílích, jako je přicházející ekonomická krize, se ukazuje, jak je současné nastavení systému v ČR neudržitelné. Exekutoři jako soukromí podnikatelé maximalizují zisk tím, že nutí dlužníky do dalších půjček – například jim vyhrožují, že zabaví počítače a modemy, které děti potřebují k distanční výuce,“ říká Černý. Při mobiliárních exekucích se navíc často porušuje zákon a zabavují se věci, které by měly být pro exekutory nedotknutelné, jako například počítače nutné pro domácí výuku. Asociálnost exekutorů a celého českého systému, který hladký průběh byznysu umožňuje, se nejvíce ukazuje na dětských exekucích, kterých je v současnosti v republice přes dva tisíce. Reportáž České televize ze začátku prosince ukázala, že české soudy nemají problém potvrdit oprávněnost exekuce za půjčku, která vznikla neoprávněně a měla si ji vzít devítiletá dívka. V Poslanecké sněmovně v současnosti jde do dalšího kola návrh, který by dětské exekuce výrazně omezil a znemožnil například vydávání platebních rozkazů dětem.
Načerno za padesát na hodinu, nebo nic
Problém exekucí v Česku zdaleka nekončí s momentálně pozastavenými mobiliárními exekucemi, které jsou jen nejdramatičtějším momentem výkonu samotné exekuce. Znamenají především zablokované účty a vše, co z toho vyplývá. „Máme tu přes sedm set tisíc lidí v exekucích a zhruba stejný počet lidí donedávna pracoval podle odhadů načerno.“ Zákon o insolvenci v Česku nedává záruku, že po několika letech v insolvenci pod ekonomickým drobnohledem soudu, dojde opravdu k oddlužení. Spousta lidí tak raději do insolvence vůbec nejde; místo toho zůstávají v šedé zóně a za práci dostávají peníze na ruku. Na ně pandemie dopadla zvlášť tvrdě. Zatímco čísla oficiální nezaměstnanosti, zejména díky vládnímu programu Antivirus, příliš nerostou, na pracovníky bez papírů žádná dotace zaměstnavatelům z logiky věci ani jít nemohla. Jejich situace se tak během pár měsíců rychle zdramatizovala.
Zúžení možností neformálních výdělků vedlo podle Kariky i Černého k dramatickému snížení hodinové mzdy za práci mimo formální zaměstnanecké vztahy. Ze sta korun se velmi rychle hodinová mzda propadla až na polovinu. „Padesát korun na hodinu je pořád pětistovka za den, z toho se rodina dá nakrmit. Rozdíl je mít pět set na ruku, nebo nemít nic,“ vysvětluje stručně Černý. A nejde jen o ty, kteří se plně spoléhali na práci načerno a z oficiálních struktur už v podstatě vypadli, ale i o lidi, kteří se svoji situaci snaží řešit. Podle Trlifajové problém spočívá především v nízkém nezabavitelném minimu, které nutí lidi v exekucích mít nějaký neoficiální přivýdělek vedle formálních příjmů, ze kterých jim většinu vezme exekutor. I z těchto důvodů jsou lidé v exekucích skupinou, která se moc veřejně neozývá, protože nemá zájem o zvýšenou pozornost úřadů.
Nikoho asi nemohlo překvapit, že na chudé se při zavírání země a zavádění záchranných opatření zcela zapomnělo. Systém, který spíš než k integraci vede k dalšímu vylučování se tak nepřekvapivě v krizi projevil dalším vylučováním prakticky na všech myslitelným místech. V tuto chvíli není jasné, kolik lidí se nakonec propadne ještě do hlouběji do pasti chudoby, tvořené nevyhovujícím bydlením, exekucemi, prací beze smlouvy a permanentním nedostatkem peněz. V debatě o záchraně ekonomiky se mluví převážně o firmách, jako by propad tisíců lidí do bídy neměl ekonomické důsledky, které ponese celá společnost. Už teď na komplikovaný a nepřátelský sociální systém doplácejí ti, kteří možná nikdy nepočítali s tím, že jej budou potřebovat.
Autor je redaktor Alarmu.