Houslistka Lenka Torgersen: V Collegiu Marianu si plním své muzikantské sny
Proč právě stará hudba?
Stará hudba mě vždycky oslovovala, ráda jsem ji poslouchala a po několika letech v souboru Musica Bohemica pod vedením Jaroslava Krčka, kde jsme barokní hudbu často hráli, jsem se rozhodla, že se jí chci věnovat naplno. Mám velmi ráda hudbu 17. století, pro její fantazii, velkorysost, rozlet a míru volnosti, kterou dopřává interpretovi; miluji hudbu G. Tartiniho pro jeho citovost, extravaganci i hloubku. Nikdy mě moc nebral romantický virtuózní repertoár. Na historické housle si můžete zahrát cokoliv od roku 1600 zhruba do roku 1820 a dál moje ambice nesahají. V současné době máme stále víc možností si na staré nástroje zahrát i kvalitní soudobou hudbu.
Jak se liší způsob hry na dobové housle od těch moderních?
Navenek málo, z pozice hráče velmi. V podstatě bych řekla, že se jedná o dva příbuzné, ale i velmi rozdílné svébytné nástroje. Každý to má jinak; já jsem záhy zjistila, že nedokážu paralelně hrát a cvičit kvalitně na barokní i moderní nástroj a ten moderní jsem postupně opustila. Nástroj se jinak drží; nepoužívám podbradek ani podušku. Jiný je zvuk, barva nástroje díky menšímu basovému trámci a střevovým strunám, úplně jiné je vedení barokního smyčce a tvorba tónu.
Samotná volba nástroje je předpokladem k provozování historicky poučené interpretace, což je v posledních letech velice často probírané téma. V čem spatřujete její důležitost?
Především bych chtěla vyjádřit svůj názor, že jsem dodnes nepochopila, proč se pojem poučená interpretace považuje za nějakou nadstavbu nebo něco, co se vztahuje výlučně na starou hudbu. Každý umělecký směr je charakteristický určitou estetikou, požadavky na interpreta a instrumentář, existují nástrojové školy, interpretační pojednání a je jedno, jestli se jedná o hudbu 14., 17. nebo 19. století.
Hudba je jen jedna, ale proměňoval se hudební a kompoziční styl, estetika, role interpreta a skladatele a každý hudebník, který má za sebou konzervatoř nebo vysokou hudební školu, by se v této problematice měl orientovat. Hrát Bacha jako Brahmse je stejný nesmysl jako zpívat Brahmsova sborová díla jako renesanční vokální polyfonii. Samozřejmě s interpretací barokní a starší hudby nemáme tak bezprostřední kontakt jako s romantickou tradicí konce 19. století, ale dobových pramenů i moderně zpracované odborné literatury je k dispozici víc než dost. Pokud si dáme tu práci a nahlédneme do ní, začne pak hudba znít tak, s jakým záměrem byla napsána.
Často ale slyšíme, že poučená interpretace je u nás zatím v plenkách…
V České republice máme několik souborů, které pracují už řadu let, získaly si mezinárodní renomé a výborně obstojí v evropské konkurenci. Také máme celou řadu koncertů a festivalů, které barokní hudbu uvádějí, a návštěvnost je výborná. Oproti západoevropským zemím máme také daleko mladší publikum. Jestli je něco v plenkách, je to možnost vzdělávání v oboru historické interpretace a hry na staré nástroje. Kromě brněnské JAMU zatím ostatní hudební školy včetně pražské AMU úspěšně ignorují to, že na všech západoevropských školách je možno se s historickými nástroji a provozovací praxí seznámit. Je to opravdu škoda. Soukromě momentálně vyučuji tři šikovné studenty pražské konzervatoře, kteří by se rádi věnovali barokním houslím, ale nemají kde.
Historicky poučené interpretaci se věnuje i soubor Collegium Marianum, ve kterém zaujímáte pozici koncertního mistra. Jak jste se dostala ke spolupráci s tímto souborem?
Spolupráce se souborem Collegium Marianum začala již v roce 1999, kdy jsem se zúčastnila interpretačních kurzů, které pořádala Týnská škola a které vedla moje budoucí profesorka Chiara Banchini. Během kurzů jsem se seznámila s Janou Semerádovou a Markem Štrynclem, po letech potkala Václava Lukse, který byl mým starším spolužákem z plzeňské konzervatoře, a domluvili jsme se, že spolu začneme hrát. Kromě několika málo let, kdy jsem intenzivně studovala v Baselu, jsem pravidelně s Collegiem Marianum spolupracovala a zhruba od roku 2012 se tento soubor stal mým domovským ansámblem, kde se cítím hudebně i lidsky výborně, kam investuji asi nejvíce energie a kde si plním své muzikantské sny a přání.
Takže se podílíte také na tvorbě repertoáru a dramaturgie koncertů?
Částečně se podílím i na dramaturgii ansámblu. Toto je opravdu bonus působení v Collegiu Marianum: že si můžu splnit celou řadu svých hudebních snů. V rámci Barokních podvečerů vždy připravím a nastuduji alespoň jeden koncert sezóny a pokud má kdokoliv z nás chuť si něco zahrát, vždy se najde možnost, jak nápad uskutečnit. Také je to skvělá příležitost pro růst v sólovém hraní. Vůbec bych řekla, že pestrost repertoáru Collegia Marianum od vyloženě sólových projektů přes komorní až k větším orchestrálním a operním produkcím je velmi zajímavá jak pro publikum, tak pro nás hudebníky.
Z toho, co říkáte, je zřejmé, že jsou vaše kompetence v souboru značně široké. Dá se tedy vůbec říct, kde končí práce Jany Semerádové a začíná ta vaše?
Nevím, jestli se dá říct, kde moje práce a kompetence začínají, nebo končí. Svoje působení v CM považuji za pro mě velmi šťastné a uspokojivé především proto, že si s Janou Semerádovou skvěle rozumíme jak na poli hudebním, tak v rovině osobní. Je to zkrátka moje výborná přítelkyně a blízký člověk a myslím, že se to velmi pozitivně odráží na výsledcích naší práce. Jana je samozřejmě uměleckou vedoucí souboru, její duší, CM je její dítě a zásadním způsobem ovlivňuje dramaturgii a celkové směřování ansámblu. Na druhé straně je to velmi otevřená a velkorysá osobnost, která dává prostor k tvoření ostatním členům souboru.
Moje role a náplň práce se liší podle typu projektu, u komorních koncertů se opravdu jedná o týmovou práci, kdy není potřeba uplatňovat jakoukoliv hierarchii a u orchestrálních projektů se někdy starám o přípravu hudebního materiálu, smyků a tak dále, vedu instrumentální složku a Jana například pracuje se sólisty a diriguje, nebo sama vystupuje v roli sólistky. V některých případech, jako např. u Scarlattiho Stabat Mater, které jsme posluchačům představili vloni na podzim, jsem vlastně skoro celý program vedla a nazkoušela já. Protože si s Janou dobře rozumíme a máme stejný hudební vkus, není problém se o vedení ansámblu podělit.
Jak vypadá taková běžná zkouška?
Průběh zkoušení se liší podle obsazení a repertoáru. U komorních projektů jde o týmovou spolupráci, důležitá je důkladná domácí příprava nás všech. U orchestrálních projektů často zkouší orchestr nejprve po skupinách, zejména u technicky náročných skladeb, u vokálních děl někdy zkouší zpěváci nejprve sami nebo s bassem continuem a postupně se sehráváme všichni dohromady. Většinou zkoušíme dvoufázově, dopoledne a odpoledne, u běžného programu zkoušíme 3 dny, u větších projektů – typu opera – samozřejmě mnohem déle.
A umím si představit, že tomu všemu musí předcházet precizní domácí příprava… Kolik času denně věnujete houslím?
Dalo by se říci, že dnů, kdy na housle takzvaně ani nesáhnu, je opravdu málo. Aby člověk mohl vystupovat sólově, musí být technicky ve formě. Navíc sólový repertoár vyžaduje daleko delší přípravu, než například orchestrální part. Některé sólové programy cvičím i 3 měsíce, ruce se noty naučí rychle, ale abych si koncert mohla užít, musí se hudba usadit v hlavě a srdci. Ale protože se jedná právě o ty splněné hudební sny, je taková práce radost. Většinou cvičím přibližně 2-3 hodiny denně. Díky zkušenostem a malým dětem se člověk naučí pracovat rychle a efektivně.
Jeden z takových koncertů, při kterém jste byla výrazně umělecky exponovaná, dokonce přímo s názvem „L’Arte del Violino“ se – pro publikum tedy pouze jako přenos – odehrál nedávno (recenze se záznamem zde). Jak jste prožívala hraní pro lidi, ale bez lidí?
Byla to zajímavá zkušenost a z výsledku mám radost; myslím, že záznam se moc povedl. Já nejsem velký zastánce streamingu; myslím že to, co se emocionálně odehraje na živém koncertě, je nepřenosné a kontakt s publikem mi chybí. Ale při tomto projektu jsme měli opravdu šťastnou ruku při výběru prostoru (Rytířský sál Velkopřevorského paláce je krásný), měli jsme skvělého zvukaře Filipa Beneše a za kamerou výborného Tokpu Korlo.
Jak vůbec prožíváte tuto kultuře nepřející dobu?
Asi jako všichni. Ve finanční nejistotě, manžel je také hudebník na volné noze, frustrace z nekonzistentních vládních nařízení, souboj s online výukou dvou malých dětí. Ale zároveň prostor na cvičení, odpočinek, méně harcování po Evropě, čas na snění, co si zahrajeme, až to půjde. Asi nejvíc mě zklamal postoj vlády a velké části veřejnosti, který nás šmahem šoupnul do kategorie volnočasových zbytných aktivit. Z umělců, kteří úspěšně prezentovali českou kulturu ve světě, se ze dne na den staly pochybné existence, které by měly jít dělat něco pořádného.
Ano, to je smutné… Nicméně Collegium Marianum se na současnou situaci rušení koncertů snaží reagovat mimo jiné pořádáním takzvaných barokních salónů. Už si takový večer někdo objednal?
Barokní salóny jsou sice jakýmsi pokusem, novým nápadem, který vznikl v souvislosti s epidemií, ale rozhodně bychom ho nechtěli omezit jen na dobu covidovou. Jde vlastně o pokus navrátit se k tomu, jak komorní koncerty vypadaly v 18. století, navázat na tradici takzvaných Hauskonzerte. Koncerty, kdy do sálu přijde několik set až tisíc posluchačů, kteří v naprosté tichosti vyslechnou koncert a pak běží domů, je poměrně moderní a nová záležitost. My bychom chtěli nabídnout komorní koncerty v domácím nebo respektive soukromém prostoru, kdy se sejde skupina hudbymilovných přátel, rodina. Kdy publikum má úzký kontakt s hudebníky, je možno o hudbě mluvit, diskutovat, prožít nejen koncert, ale i ho společně „doprožít“ po jeho skončení.
Příznivci a fanoušci Collegia Mariana si už i před covidem stěžovali na to, že naše koncerty jsou většinou v Praze a někteří se dostanou například jen na Letní slavnosti staré hudby. Zároveň nás chtěli podpořit v těžkých dobách epidemie. Proto máme už celou řadu poptávek po těchto salónních koncertech, které proběhnou, až to epidemiologická situace umožní.
Tak přeji mnoho úspěchů a děkuji za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
