Seznamka
P. Jan Rybář, SJ
Autor: Missio.cz
Jezuita Jan Rybař ve čtvrtek 14. ledna, skoro přesně ve věku 89,5 roku, náhle zemřel. Odešel tak jeden ze tří mušketýrů hradecké diecéze, spolu s Václavem Vackem a Josefem Kordíkem, katolických duchovních dlouhá léta působících v různých východočeských farnostech, jejichž dosah byl ale mnohem větší, i když jsem přesvědčen, že ke škodě české církve stále příliš malý, než jak by si zasloužili. Tři velké kněžské osobnosti, které nepotřebují nosit kleriku ani kolárek právě proto, že Kristovo kněžství z nich vyzařuje přirozeně, spontánně, jde z podstaty jejich existence.
Nemá smysl znovu opakovat základní etapy jeho života, Václav Vacek je ve svém zamyšlení popsal a Rybářův životopisný medailon je i na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. Spíše bych chtěl nabídnout zamyšlení nad některými aspekty jeho osobnosti.
Vzhledem k tomu, že se v našem hradeckém kostele Panny Marie neslouží o Velikonocích a Vánocích hlavní bohoslužby, protože jsou soustředěny do katedrály, vyhověl jsem už před patnácti lety pozvání tehdejšího správce Mariana, abych o hlavních svátcích pomohl zvládnout sváteční nápor ve farnostech Janské Lázně, Svoboda nad Úpou, Horní Maršov, Horní Staré Město. Když už se člověk ocitl ve východních Krkonoších, nemohl minout místní legendu, která už v té době bydlela v paneláku na trutnovském sídlišti. Jenda byl vzrůstem malý velký muž, který dokonale klamal tělem. Na první pohled důchodce ze sídliště, venkovský kněz na odpočinku v pohraniční oblasti. Stačilo ale pár minut rozhovoru, aby si člověk uvědomil, že se jedná o mimořádně vzdělaného a vysoce inteligentní muže, který se navíc stále vzdělával, četl a udržoval si přehled o dění v církvi a teologii sledováním zahraničních časopisů. Měl vynikající paměť. Na nic si nehrál, nepovyšoval se, přitom však měl přátele a respekt i mezi příslušníky starých šlechtických rodů či výsostných církevních intelektuálů, jako byl Antonín Mandl. Ke každému člověku navíc přistupoval s úctou a zájmem o jeho konkrétní osud.
Josef Prokeš, Jan Rybář a Tomáš Petráček
Autor: Archiv autora
Stejně jako byl skromný ohledně svého vzdělání, i v případě svého věznění a pronásledování v době komunismu zdůrazňoval, že těmi skutečnými hrdiny jsou lidé jako Jaroslav Vrbenský a především Růžena Vacková. Samostatnou kapitolou je jeho dvornost a galantnost právě vůči ženám. Jeho gesta jako líbání rukou, úklony a lichotivá slova by u kohokoli jiného působila přepjatě, hraně, ne však u Jana Rybáře. Právě kvůli jeho opravdovosti, věrohodnosti a lidskosti se k němu jako ke zpovědníkovi a duchovnímu rádci utíkalo mnoho lidí, kteří by k jinému knězi nešli. Okolo jeho osobnosti a nedělních bohoslužeb v 11:00 v Mladých Bukách vznikl podobný fenomén jako Záběhlice Bonaventury Boušeho v 70. letech minulého století. Jen mimoděk a postupně vycházelo během našich rozhovorů najevo, kolika lidem samozřejmě a obětavě pomohl, nebo jak díky prostředí, které s paní Helenou na faře v Rychnově vytvořili, dokázali zachránit nejednoho kněze v tíživé životní situaci.
Vím, že některým lidem nevyhovovala jeho impulzivnost, otevřenost a zklamaly je jeho doporučení a rady. On si ale nehrál na duchovního vůdce, který říká druhým, co mají dělat. Nabízel svou perspektivu, zkušenou moudrost a měl odvahu vyslovit i ty touhy druhých, kterých se dotyční sami báli. To se týká také jeho pokusů o neotřelé formulování pravd víry, kdy byl motivován výhradně snahou přiblížit současným jazykem a obrazy to, co znamená například eucharistie. Trpěl tím, jak církev není schopna poklad evangelia a Ježíšovy lásky zprostředkovat těm, kdo tolik touží po naději a smyslu. A měl též odvahu problémy otevřeně pojmenovávat a statečnost hledat nové cesty.
I v posledních letech jsme spolu několikrát byli na různých setkáních, jako byla Ekumenická setkávání s Biblí a uměním v Janských Lázních, kde jsem obdivoval, jakým zdrojem nakažlivé energie dobra dokáže pro druhé být. Ačkoli byl unavený a sužovaly ho různé zdravotní neduhy, jakmile byl mezi lidmi a mohl jim něco pozitivního sdělit, rozjel se jak atomový reaktor a my ostatní jsme vděčně přijímali.
Jsem přesvědčen, že Jan Rybář rozvinul své křestní pomazání na kněze, proroka a krále ve všech rozměrech, že byl nejen knězem, který dokázal druhé přivádět k Bohu a Boha k nim, že byl prorokem, kterého ocení plně až budoucnost, ale že byl i králem, dobrým a odpovědným králem těch, kdo se mu svěřili. Jsem přesvědčen, že drobný důchodce z trutnovského sídliště byl jednou z nejkomplexnějších a nejinspirativnějších osobností české katolické církve druhé poloviny 20. století. Malý velký muž, který už teď obrovsky chybí.
Autor je katolický kněz a historik.
