Jen vytloukání klínu klínem, žádná účinná pomoc. Tak nějak se na schválenou podporu pro majitele sportovišť, díky níž mohou snáze dosáhnout na úvěr, dívá prezidentka České komory fitness Jana Havrdová. „Pro provozovatele fitness center není řešením další zadlužování. Z bleskové komunikace s našimi členy víme, že by tento program využilo maximálně pár provozovatelů,“ říká.

Nejen majitelé lanovek a vleků lámou nad touhle sezonou hůl. Podobně jsou na tom i provozovatelé fitness center. Na podzim a v zimě, v období, kdy k nim chodí nejvíc klientů, museli a musejí mít zavřeno. Těžké časy zažívají všichni a pro ty, za kterými nestojí silný investor nebo pro které je fitness jejich jediným podnikáním, je krach reálným nebezpečím. 

Fitness center je v Česku zhruba dvanáct set padesát. Jedno z nich, Panther Gym v Čakovicích, vlastní se svou ženou i Miroslav Albrecht. Oba pracovali na manažerských pozicích, ale přestalo je bavit být zaměstnanci a před čtyřmi roky si založili svoji firmu.

Vybrali úspory, vzali si hypotéku na dům, kde se dvěma dcerami bydlí, pořídili na leasing cvičicí stroje a zadlužili se tak více než pěti miliony. Rozjeli ale díky tomu úspěšné fitness centrum. „Od začátku jsme byli v černých číslech. Nás byznys plán naznačoval, že se do pěti let dluhů zbavíme,“ říká Miroslav.

Za tři a čtvrt roku provozu rostl počet klientů i tržby meziročně o 40 až 50 procent, neměli si vůbec na co stěžovat. „Všechno skvěle vycházelo, ještě na konci roku 2019 jsme plánovali, že v nadcházejícím roce necelé tři miliony, které zbývá vrátit, předčasně splatíme. Jenže přišel covid,“ vypráví Miroslav.

Miroslav Albrecht

Teď uvažuje nad tím, že pokud se něco brzy nezmění, bude muset s podnikáním skončit. Co víc, ve hře není jen krach firmy, ale i osobní bankrot a ztráta bydlení. 

První vlnu pandemie manželé přestáli dobře díky naspořeným provozním penězům, které měli k dispozici. „Nejedeme na doraz, rezervy jsme měli. Zažádali jsme si o veškeré podpory, ale výsledek byl téměř nula nula nic. Chtěli jsme získat úvěr přes Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, ale byli jsme pro ně rizikoví,“ konstatuje.

Čerpali peníze z programu covid nájemné a kompenzaci mezd pro zaměstnance. Velmi jim podle něj pomohlo moratorium na splátky bankovních úvěrů a leasingu. Jaro tak přežili, aniž by museli sáhnout do vlastních úspor. Od podzimu je už ale všechno jinak.

Vydání Forbesu Zázrak

Podle Jany Havrdové by fitness centrům pomohlo, pokud by fungovaly kompenzační programy, které se odvíjejí od propadů tržeb, podobně jako to mají v Rakousku nebo Německu. Ty by umožnily firmám platit fixní náklady a pomohly jim přežít. Pomoc, jak je nastavená teď, vidí jako zcela nedostatečnou.

Druhý způsob, jak zabránit krachu mnoha provozoven, je podle ní v otevření s rozumným omezením – mimo jiné tím, že by počet cvičících měl být nastaven podle metrů čtverečních, které tělocvična zabírá, nikoli paušálně stejně, ať už má tělocvična tři sta, nebo tři tisíce metrů čtverečních.

„Chápeme, že bez omezení to nejde, ale jdou nastavit tak, aby mohla smysluplně fungovat. Fitness centra nejsou součástí problému, ale naopak součástí jeho řešení. Je přece dokázáno, že pohyb zvyšuje kondici a posiluje imunitu,“ dodává Havrdová. 

Současná finanční pomoc státu je podle Havrdové velmi neefektivní. „Třem čtvrtinám provozovatelů pomáhají kompenzační programy s pouhými 20 procenty jejich nákladů. Zbývajících 80 procent nákladů jde za nimi. Za těchto podmínek opravdu mnohé z nich nepřežijí,“ uvádí. 

Podpora platů zaměstnanců pro tento sektor podle ní také účinná není, mnoho lidí tu pracuje na dohodu nebo jako OSVČ, protože učí jako instruktoři a trenéři ve více provozovnách. Naopak chybí pomoc s placením fixních nákladů, například energií.

„Pokud máte provozovnu v nákupním centru, musíte platit klimatizaci nebo se podílet na části nákladů za úklid centra. Vypnout klimatizaci a pak ji znovu uvést do provozu je velmi drahé, podobně jako vypustit a pak opět napustit a vyhřát bazén,“ doplňuje Havrdová.  

Problémem je podle ní i to, že banky nevycházejí vstříc s odkladem splátek. Plošné moratorium už není, Česká národní banka sice doporučila bankám, aby se snažily s podnikateli domluvit, ale v praxi se to podle Havrdové neděje, navíc bankovní domy „straší“ tím, že žádost bude součástí bankovní historie klienta a do budoucna ho znevýhodní při žádosti o jiné úvěry. 

I kvůli kritice se teď nicméně jedná o nové podobě pomoci. Hospodářská komora navrhuje balíček kompenzací postavený na propadu tržeb. „Chtěli bychom porovnat tržby za čtvrtý kvartál 2020 a stejný v roce 2019 a pokud by tržby klesly o 20 a více procent, platit kompenzace ve výši 40 procent,“ říká Jana Havrdová.

Jana Havrdová

Pokud by tak podnikateli milionové tržby klesly na 600 tisíc korun, z ušlých 400 tisíc by dostal 40 procent jako kompenzaci. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) ale s touto variantou příliš nesouzní a prosazuje model postavený na hrazení nákladů.

„Pak by se tam ale musely zahrnout opravdu všechny náklady, tedy například i splátky úvěrů nebo částky, které se platí za energie, úklid, vzduchotechniku a podobně,“ míní Havrdová. Velkou pomocí by podle ní byla i možnost odkladu splátek. 

O nutnosti testovat před vstupem do tělocvičny hovoří Havrdová jako o citlivé otázce. Části podnikatelů by to nevadilo, ale část to bere jako omezování. „Je to podobná rozbuška jako očkování. Když se musí cvičit s rouškou, výrazně klesne návštěvnost, stejný dopad může mít povinnost mít maximálně 48 hodin starý test. Na druhou stranu víme o firmách, které své zaměstnance testují a funguje to dobře,“ dodává. 

Na to, jak jednání Hospodářské komory a zástupců sportovišť s vládou dopadnou, napjatě čeká i Miroslav Albrecht. Pokud se v únoru nezačnou věci měnit, čeká ho totiž složité období. Banka i leasingová společnost mu na podzim splátky odmítly odložit.

Firemní provozní peníze docházejí, musel už sáhnout do rodinných peněz. „To, co stát dává, je výsměch. Za celý loňský rok jsme dostali 270 tisíc korun, přitom naše fixní náklady činí okolo 300 tisíc za jeden měsíc,“ konstatuje. 

Albrechtovi ale nesedí s rukama v klíně, zkoušeli online lekce, chodili s klienty cvičit ven, ale podle Miroslava je to spíš o tom udržet kontakt než vydělávat peníze. Uvažovali i o tom, že by fitness centrum předělali třeba na sklad, ale v reálu to prý není tak jednoduché. Nad novou možností nové záruky za úvěr jen pokrčí rameny: „Je to zase ušité horkou jehlou. Z čeho budeme úvěr splácet, když nesmíme vydělávat?“

Pokud by teď chtěl firmu prodat, dostane za ni zhruba desetinu původní hodnoty. „Stroj za 250 tisíc se dnes prodává za 30 tisíc korun,“ říká. 

Nejvíc ho ale trápí, že může přijít i o bydlení. Může sice ještě zkusit požádat o půjčku příbuzné, s manželkou už ale uvažují i o tom, že by se znovu nechali zaměstnat a firmu zavřeli. Pořád doufá, že se řešení najde, i když přiznává, že světlo na konci tunelu teď nevidí.