Foto geralt, pixabay.com
Bezmála dva týdny uplynuly od chvíle, kdy fanoušci amerického prezidenta Donalda Trumpa vnikli násilně do budovy washingtonského Kapitolu. Stalo se tak během schůze, která měla potvrdit výsledky listopadových prezidentských voleb. Jen o několik dní později učinily sociální sítě kroky, které jsou vnímány jako kontroverzní: smazaly Trumpovy účty. Nejsilnější zásah bylo zrušení jeho soukromého účtu na Twitteru, který sledovalo 89 milionů lidí a jejž Trump používal jako hlavní kanál pro komunikaci s veřejností. Stejně postupoval i Facebook a dalších okrajovější platformy.
Pochybnosti okolo načasování
Záhy vznikl spor o to, co byla bezprostřední příčina těchto kroků. Část pozorovatelů kroky přivítala, protože je vnímala především jako snahu zabránit dalšímu štvaní z Trumpovi strany. To by totiž v rozjitřené atmosféře po útoku na Kapitol a s blížícím se předáním moci mohlo vést k ještě větším excesům. Na druhou stranu upozorňovali kritici na to, že konkrétně Twitter se ve svém zdůvodnění odkazoval na dva prezidentovy tweety, které zrovna vůbec žádné poštvávání neobsahovaly. Myšlenková konstrukce, že Trumpovo oznámení o neúčasti na inauguraci Joea Bidena teoreticky může jeho fanoušky dále rozčílit, je opravdu značně pochybná. A zejména proto, že si toho Trump na Twitteru v minulosti dovolil mnohem víc, a vysloužil si za to maximálně označení svých zpráv za zavádějící.
Demokraté dlouhodobě usilují o větší regulaci sociálních sítí, zatím ale nepřišli s opravdu funkčním návrhem, který by se smysluplně vyrovnával se všemi problémy, které jsou na stole.
Ačkoli tedy byli zřejmě vlastníci sítí šokováni tím, kam až věci nepochybně i jejich přičiněním zašly, a chtěli reagovat rychle, aby se to už neopakovalo, je zároveň třeba konstatovat, že roli mohly sehrát i jiné motivace. Proti Trumpovi zakročili totiž jen pár dní po potvrzení Bidena coby budoucího prezidenta a zároveň těsně poté, co doplňovací volby do Senátu rozhodly o tom, že budou mít v následujících letech demokraté v rukou také obě komory parlamentu. Může se tak jednat i o efektní a laciný krok proti politikovi, který právě ztratil moc, a jeho oslabené straně – krok, kterým se zároveň mohou zavděčit k moci nastupujícím demokratům. A to zásahem proti jejich politickému rivalovi, tak tím, že jím demonstrují svou připravenost více se o zveřejňovaný obsah starat, po čemž Demokratická strana volá dlouhodobě. Právě na jejich postoji a benevolenci totiž teď budoucnost sítí závisí.
Profit z Trumpa
Dobré je také nezapomenout na to, že sítě, které se nyní snaží vypadat jako ochránci a arbitři demokracie, ve skutečnosti po celou dobu profitovaly z pozornosti, které se jim díky prezidentově působení na nich dostávalo. Každá citace či printscreen Trumpových tweetů i s nimi spojené kontroverze byly zároveň reklamou na danou službu. Tím se dostáváme k jádru debaty, která se kolem celé věci znovu rozhořela, jakkoli zdaleka není nová: ani po více než dekádě existence a bezprecedentního rozmachu sociálních sítí vlastně pořád nemáme jasno v tom, co jsou zač a jak k nim přistupovat.
Na jednu stranu jsou totiž nadále primárně byznysem, který umožňuje sociální interakce, aby vydělával prodejem dat, která při nich vznikají, pro reklamní účely. Všechna rozhodnutí, která o svém vlastním fungování sítě dělají, je tedy třeba analyzovat především z této perspektivy. Zjednodušeně by se dalo říct, že se sociální sítě snaží najít nejvýnosnější rovnováhu mezi co největší interakcí svých uživatelů a poškozením vlastní image s následkem odlivu uživatelů. Příspěvky mohou být klidně i lživé nebo štvavé, jen když přinesou kýžený provoz a diskuse. Kdyby je však nechali správci sítí úplně bez kontroly, mohli by se následně potýkat s omezujícími regulatorními zásahy ze strany vlády.
Globální versus americké
Sociální sítě se staly de facto veřejným prostorem, agorou současnosti, skrze kterou si lidé vytvářejí či upevňují s pomocí sdílených informací a pohledů jiných svůj politický názor, artikulují ho a střetávají se nad ním s jinými lidmi. Je to právě jeho hybridní povaha na pomezí působnosti veřejného a soukromého práva, na hraně byznysu a veřejné infrastruktury, která z něj nadále dělá tak obtížně uchopitelný fenomén. Přispívá k tomu i skutečnost, že tento prostor má globální a digitální charakter a zároveň americké vlastnictví.
Na příkladu smazání účtů Donalda Trumpa se to dobře ukazuje. Na jednu stranu jsou zde nároky na to, aby se neomezovala jeho svoboda slova, respektive aby o jejích hranicích nerozhodovaly soukromé koncerny. To je jistě v principu správně. Jenže Twitter i Facebok pořád jsou soukromé firmy, které mohou samy rozhodnout o tom, komu své služby poskytnou a komu ne, k čemu se smí využívat a k čemu ne, přestože i pro ně platí antidiskriminační zákony. Kvůli jejich globální povaze však není jasné, kdo by měl dodržování těchto zákonů vymáhat.
Již v minulosti koneckonců celkem běžně sítě blokovaly dočasně či trvale jiné méně prominentní účty. Na druhou stranu je zřejmé, že se sociální sítě staly tak klíčovým prostorem pro vyjednávání o interpretaci reality a že nedělat nic, což by byla za stávající situace alternativa ke smazání účtů, také dost dobře nejde. Z těchto dilemat vyrůstá současné polovičaté a problematické řešení: sítě zůstávají v rukou soukromých aktérů, kteří se snaží manévrovat mezi svými byznysovými zájmy a současně alespoň částečně plnit i roli správců kvaziveřejného prostoru nového typu. Nemají na to ovšem odborné, zejména právní kapacity, ale hlavně k tomu nemají veřejný mandát. Nehledě na to, že obě snahy spolu mohou být v rozporu, jak bylo popsáno výše.
I Německo tápe
Tento problém je dobře vidět na zatím globálně asi nejambicióznější německé legislativě, která se snaží sociální sítě dohnat alespoň k nějaké odpovědnosti. V tomto ohledu působilo poněkud paradoxně vyjádření Angely Merkelové k incidentu s Trumpovými účty. Merkelová v něm apelovala na to, aby o svobodě slova nerozhodovaly sociální sítě. Jenže ani zákonné opatření její vlastní vlády, tzv. Netzwerkdurchsetzungsgesetz, nakonec nepřináší nic jiného, než že nutí sociální sítě, aby o svých obsazích systematicky rozhodovaly. Předepisuje totiž, že sociální sítě od určitého počtu uživatelů musí rozhodnout o škodlivosti nahlášených obsahů a případně je smazat. Není ale přesně jasné ani kontrolovatelné, jak nakonec „škodlivost“ posuzují, pravděpodobně spíš podle svých pofidérních pravidel používání než podle platného práva. Pro pořádek dodejme, že se daný zákon vztahuje primárně na mazání konkrétních již zveřejněných příspěvků, nikoli na kompletní, fakticky spíše preventivní vyloučení uživatelů, o jaké šlo v případě zrušení Trumpových účtů. Mazání celých profilů je totiž beze sporu ještě o řád problematičtější věc, jakkoli princip zůstává stejný.
Čekání na Evropu
Není divu, že i Netzwerkdurchsetzungsgesetz je právě z tohoto důvodu široce kritizován a že otevřel přinejmenším tolik otázek, kolik se jich snažil vyřešit. Bude zajímavé sledovat, jak dobře bude fungovat a kolik dalších slepých míst odhalí jeho aktuální novelizace. Stejně tak můžeme s napětím očekávat připravovanou evropskou legislativu Digital Services Act, která by měla mimo jiné i sociální sítě dotlačit k větší odpovědnosti. Je vůbec dobře, aby právě tito aktéři měli více odpovědnosti a jak by případně ona odpovědnost měla vypadat? I američtí demokraté dlouhodobě usilují o větší regulaci sociálních sítí, zatím ale ani oni nepřišli s opravdu funkčním návrhem, který by se smysluplně vyrovnával se všemi problémy, které jsou v této souvislosti na stole.
Čekání si můžeme krátit přemýšlením o tom, jaký komplexní, dosavadním logikám fungování společnosti se vymykající hyperobjekt se nám to vlastně za pouhou dekádu podařilo stvořit. A doufat, že sociální sítě nejsou vedle například klimatické změny nebo první opravdu globální pandemie důkazem toho, že společnost dospěla do jistého bodu zlomu. Do bodu, kdy se potýkáme s vývojem tak rychlým a komplexním a zároveň ovlivněným takovou mocenskou dynamikou, že přestáváme zvládat kontrolovat dění ve prospěch veřejného zájmu a už jen vnímáme, jak se řítíme do propasti.
Autorka je spolupracovnice redakce.