KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Třída Avenue des Champs-Élysées, začínající na Náměstí Svornosti a končící Vítězným obloukem, postaveným v roce 1806 na počest vítězství v bitvě u Slavkova císařem Napoleonem I., je po Eiffelově věži druhou „královnou“ Paříže. Právě na tomto bulváru, jenž je nejrušnější ulicí francouzské metropole, sídlem ctihodných bank, luxusních obchodů a restaurací, se 14. července, v den státního svátku, rok co rok koná velkolepá vojenská přehlídka, a navíc zde tradičně končí „Stará dáma“, cyklistická Tour de France. Starostka Anne Hidalgová z ní teď chce udělat svou „výkladní skříň“, která by ji vynesla až do přilehlého Elysejského paláce.
Jedno se současné starostce nedá upřít. Socialistka Ana Marie „Anne“ Hidalgová (*1958) je s hlavním městem Francie dlouhodobě a velmi úzce srostlá. Je tomu tak navzdory skutečnosti, že se narodila v jižním Španělsku, konkrétně v andalúském San Fernandu poblíž Cádizu. Její dědeček patřil ke „starým socialistům“, kteří ve druhé polovině třicátých let minulého století bojovali ve španělské občanské válce proti frankistům a po porážce musel utéct do zahraničí. Po čase se sice do Španěl vrátil, Hidalgovi nicméně neměli v zemi „na růžích ustláno“, a proto na počátku šedesátých let odešli do Francie, konkrétně do Lyonu, kde Ana Marie, nyní již Anne, vyrostla a vystudovala sociální právo. Po přestěhování do Paříže si doplnila postgraduální vzdělání na prestižní Université Paris Quest Nanterre La Défense, věnovala se práci v odborech a k tomu působila jako poradkyně a úřednice ve vládě socialisty Lionela Jospina. Na přelomu tisíciletí její „učednická léta“ pomalu končila a v roce 2001 se po úspěchu ve volbách stala místostarostkou Paříže v době, kdy ji vedl její stranický kolega Bertrand Delanoë. V roce 2014 stanula v čele radnice jako první žena v dějinách sama, roku 2020 úřad poměrně těsně, ale přece obhájila a časopis Time Magazine ji zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Právě tehdy se, mimo jiné v souvislosti s četnými problémy, jimž musí čelit úřadující prezident Emmanuel Macron, začaly v hlavě Hidalgové rodit konkrétní plány na další, tentokrát již finální kariérní postup, tj. na dobytí Elysejského paláce.
Tato úvaha má jistou logiku. Macron bude chtít prezidentský post v roce 2022 s vysokou pravděpodobností obhajovat, přičemž lze čekat, že mezi jeho vyzývatele bude docela jistě patřit někdo z republikánské pravice (naposledy jím byl François Fillon, poražený již v prvním kole), šéfka Národní fronty Marine Le Penová (poražená v kole druhém), trockista Jean-Luc Mélenchon (s necelými 20 % senzace prvního kola), někdo ze Strany zelených, kteří jsou momentálně na vzestupu (například starostka Štrasburku Jeanne Barseghianová) a, samozřejmě, i zástupce socialistů. Důvodů, proč by kandidátkou „socanů“ měla být právě Hidalgová, je celá řada: za prvé již dvakrát uspěla ve volbách v Paříži, za druhé je žena (což je pro řadu Francouzů důvod k politické preferenci) a navíc se tak říkajíc veze na levicovo-ekologicko-progresivistické módní vlně, která v poslední době úspěšně táhne Západem.
Hidalgová měla a má, kromě bez přehánění vášnivé oddanosti myšlence socialismu (podobně jako třeba manželka bývalého prezidenta Françoise Mitterranda, paní Danielle, jejíž memoáry s názvem „Kniha mých vzpomínek“ vyšly také v češtině) pro progresivistický enviromentalismus mimořádnou slabost, takže v tomto ohledu působí autenticky, jak se dnes říká, a uvěřitelně. „Symbióza“ socialistů a zelených není koneckonců ničím novým, obě hnutí a oba světonázory se výtečně doplňují, jak o tom psal například před rokem zesnulý britský konzervativec Roger Scruton, posuďte ostatně sami, jeho slova jsou velmi výstižná: „Environmentalismus má všechny znaky levicového postoje: třídu obětí (budoucí generace), osvícenou avantgardu, která za ně bojuje (agresivní ekoaktivisty), mocné omezence a ignoranty, kteří kořistí z přírody na úkor budoucnosti (kapitalisty) a nekonečné příležitosti vyjadřovat svou zášť vůči bohatým a úspěšným…“; je to „něco, k čemu se lze připojit, a pro mnoho mladých lidí má jakousi vykupitelskou povahu a propůjčuje jim identitu podobně jako revoluční hnutí ve dvacátém století.“
Socialismus a environmentalismus jsou zkrátka, na rozdíl od České republiky, kde obojí umírá na úbytě, na Západě včetně Francie „moderní“ a jako „moderní politička“ tohoto typu vystupuje i Anne Hidalgová. Již v roce 2016 byla jednou z hlavních tváří projektu „Paříž dýchá“ (Paris Respire), jehož cílem bylo uzavřít některé městské čtvrti o nedělích a svátcích zcela nebo alespoň částečně automobilové dopravě; kromě toho usilovala a dále usiluje o výrazné snížení počtu parkovacích míst ve městě, o proměnu části nábřeží Seiny v pěší zónu, respektive v park, v rozšíření operačních hodin metra a cyklostezek atd. Svým způsobem logickým završením toho všeho je pak plán na zásadní rekonstrukci bulváru Champs-Élysées z ledna letošního roku.
Na rozdíl od výše zmíněných někdy racionálních, jindy kontroverzních plánů jde v tomto případě o monumentální akci, typickou ukázku socialisticko-ekologického „nespoutaného vizionářství“. Projekt, který by se měl začít realizovat po skončení letních olympijských her, jež bude Paříž hostit v roce 2024 a který by měl být hotov do roku 2030, by měl z hektické „autostrády“ udělat poklidný park plný zeleně, dětských hřišť a kaváren, zkrátka „neobyčejnou zahradu pro setkávání obyčejných lidí“, jak řekl mimo jiné Philippe Chiambaretta (*1963) ze studia PCA-Stream, který za celou záležitostí spolu se starostkou stojí; podobně věc vidí i Jean-Noël Reinhardt (*1953), šéf vlivného Výboru pro Champs-Élysées a někteří další pařížští prominenti.
Vzhledem k tomu, že socialisté vládnou městu nad Seinou již od roku 2001, je celkem logicky „pro“ i část Pařížanů, druhá část ale spatřuje v záležitosti spíše „megalomanskou one-man-show“, jejímž hlavním, byť nezveřejněným cílem je udělat ze starostky relevantní kandidátku na francouzskou prezidentku pro volby v roce 2022. Představa, že radnice utratí za, s nadsázkou řečeno, „vysázení několika stovek či tisíců stromků, navezení tun písku a zeminy a zapuštění laviček do země“ minimálně čtvrt miliardy euro, přičemž konečná cena bude pravděpodobně podstatně vyšší, jak už to u podobných projektů bývá, mnoho lidí jemně řečeno zlobí. Nelíbí se jim ani dlouhodobé tažení proti motoristům, ve kterých pařížská radnice vidí „čiré zlo“ a kterým chce za každou cenu komplikovat život, aniž by nabídla skutečně plnohodnotnou náhradu; jízda na kole jím v žádném případě není, v řadě pařížských obvodů je cesta na kole do práce spíše „očistcem“ než čímkoli jiným.
Nefalšovaná nenávist k automobilismu maskovaná na první pohled „laskavým environmentalismem“ je tím, co Hidalgovou spojuje s dalšími evropskými bojovníky za klima, včetně pirátského vedení pražského magistrátu. Právě tato ideologicky motivovaná zášť je pro tyto politiky stejně jako jistota, že vědí mnohem lépe než ostatní, co je pro ně dobré a co nikoli, příznačná. Automobily prostě podle nich patří na „smetiště dějin“ a ti, kteří se jich nechtějí vzdát, spolu s nimi. Čtvrt miliardy eur sem, čtvrt miliardy eur tam, nemluvě o nekonečných výdajích za to, že bude třeba upravit pařížský dopravní systém, který by bez adekvátní náhrady, pokud by lidé opravdu nepřestali používat automobily, po „zklidnění“ Champs-Élysées okamžitě zkolaboval. Na to ale paní Hidalgová a její stoupenci nehledí. Možnost zahájit „historickou přestavbu“ nejslavnější ulice v zemi a možná v celé Evropě skýtá pro ambiciózní političku takové PR možnosti, že je odhodlána nenechat si je v žádném případě ujít, ať to stojí, co to stojí. Nedivme se, přesně a právě to je pro socialisty a environmentalisty všeho druhu příznačné. Nejen u nás, ale všude na světě.
