|  Jednoho dne na konci května 1945 se v Radňově konečně objevil tatínek.
Jeho příjezd jako hrdiny z pražských barikád vzbudil na pile i ve vile velké nadšení, nastalo opět mohutné pusinkování, nejvíc asi s maminkou a taky trochu se mnou, byť mi bývalo veškeré líbání protivné. Tatínek se hned se sebral, ani kravatu nesundal, a aby se přivítal se vším příbuzenstvem a všemi blízkými lidmi, utíkal na pole za ostatními, kteří zrovna sekali krmení a nakládali na fůru.
Pro mne jeho příjezd ovšem znamenal návrat a obnovení docházky do školy v Praze v Sokolské ulici. Při takové představě mi bylo divně: bombardování ve mně uvízlo jako odporný zážitek a zasáhl mě hluboko. Do Prahy se mi vůbec nechtělo. Utěšovalo mě, že zanedlouho nastanou prázdniny a já se do Radňova brzy vrátím.
Tatínek byl povoláním vyučený kovář, ale také byl velice zkušeným automechanikem, takže nejdřív opravil obě auta, dědečkovu pragovku a aerovku strýčka Jary, aby je po válečném odstavení uvedl do provozuschopného stavu. Já ovšem věděl, že nám tím připravuje i odvoz do Zajíčkova na vlak.
Tatínek sice pár dnů v Radňově pobyl, myslím, že si po strastiplných dnech náletů na Prahu, spontánní povstání v pražských ulicích a posléze i po odstraňování veškerých důsledků těch bouřlivých dnů užil s chutí venkova, ale měl pochopitelně své povinnosti.
Začali jsme balit kufry a v den odjezdu jsem všechny obešel a rozloučil se. Ve vile u Sálusů mi strýček Lojzík vsunul do kapsy stovku a Jituška mi věnovala špulku od nití. Tetinka Kosová mi dala padesátku ze svého hubeného vdovského důchodu; přidala i balíček vanilkových koblížků, které pro nás upekla v noci. Vlaďka už zase dojížděl na gympl a byl ve městě. Na pile jsem obdržel od strýčka Jary rovněž stovku a Jaroušek mě obdaroval ocelovou kuličkou, získanou patrně z kuličkového ložiska. Potom jsme nasedli k dědečkovi do pragovky, aby nás odvezl do Zajíčkova k vlaku a vyjeli jsme.
Ohlédl jsem se.
Za humny stál hlouček: babička, strýčci, tetička Máňa s Jarouškem, strejka Chrástovský, Bohouš, Kurpitka, Helenka; všichni nám mávali, dokud jsme jim v pragovce nezmizeli z dohledu. Pes Rek běžel za námi. Zastavili jsme se ještě rozloučit se ve škole, Muflík na nás štěkal, jako by nás ještě nikdy neviděl, možná nechtěl, abych odjížděl; peníze jsem tady sice neobdržel, ale zato nás tetička Šetková obdarovala lahví vynikajícího sirupu z malin, jež vloni díky ještě válečnému přídělu cukru pro včely mohla zavařovat, přidala i několik sklenic medu, který mi sice nikdy nechutnal, ale dal se vyměnit za jiné komodity. Milena mě políbila přímo na pusu, což mě dost polekalo a ona se tvářila, že se to stalo omylem, poněvadž se mi jaksi netrefila na tvář.
Na stanici v Zajíčkově nás doběhl Rek s jazykem vyplazeným skoro na zem, dědeček mi strčil do kapsy další stokorunu a dlouho se s námi loučil. Čekal tam i s Rekem, dokud nám nepřijel vlak. Mávali jsme jim z okna vagonu a pak už jsme jenom čelili sazím, které pršely z lokomotivy, zalétaly nám do očí a matlaly límečky na košilích. Já se však s kapsou naditou bankovkami cítil jako nezřízený boháč. V Táboře jsme přestupovali a během čekání na rychlík od Českých Budějovic jsme pojedli smažené řízky s chlebem a nějaký pán mě tam poučoval, že nejlepší na řízkách je strouhankový trojobal. A tak jsem obal z řízku sloupal a snědl. Hladovému pánovi jsem věnoval oloupané maso, což tatínka velice rozesmálo a maminku pohněvalo.
V Praze na nádraží nás již žádní inspektoři nekontrolovali, což byla první novinka, jež mě trkla do očí. A také mi chvíli trvalo, než jsem si uvykl na náš byt v Sokolské, přestože kanár Pepík mě uvítal cvrlikáním. Barák naproti našemu domu byl částečně stržený a výhled z mého okna vypadal strašidelně. A také jsem se dozvídal věci, o nichž jsem do té doby neměl ani tušení. Před náš dům totiž přijížděly autobusy s červeným křížem. Měli zde konečnou stanici. Z nich vystupovali podivní, velmi hubení lidé v pruhovaných oděvech. Přijížděli z koncentračních táborů, kam je Němci odváželi, aby je usmrcovali v plynových komorách. Na smrt museli čekat dlouho, a tak mezitím museli pracovat nebo sloužit jako pokusní tvorové na různé výzkumy. Najíst dostávali málo nebo nic. Tihle to přežili. Vyprávěly mi to hlavně děti, jež se vracely do svých domovů bez rodičů. Rozuměl jsem jim, protože pocházely z Čech, ale byly tam i z jiných míst. A tak jsem pochopil, proč maminka pořád kontrolovala moje mateřské znamínko, aby mě poznala, kdyby mě někam také odvlekli. Bohužel ke mně z těch dětí přeběhly také blechy a vši, takže mě maminka musela vykoupat, přestože nebyla sobota, přičemž hlavu mi vydrhla petrolejem, což bylo velmi protivné, já pak strašně páchl a dívat jsem se mohl už jenom z okna. Ulicí jezdila tramvaj číslo čest, sentinely odvážely popel a odpadky, před domem zastavoval modrý poštovní vozík tažený běloušem, ale také na ulicích byly vidět mnohé osoby, jež byly označeny bílou páskou na rukávech a uklízely to, co tu zbylo z války. Byli to Němci, ale ne už vojáci wehrmachtu, protože ti byli teď zajati v těch vyprázdněných táborech: tihle Němci s bílou páskou neměli žádnou uniformu. Občas k nim někdo přistoupil a plival na ně, občas dal jim facku. Také jsem viděl, jak nějaký pán v hnědožluté uniformě Afrika-Korpsu s rudou páskou na rukávě a nápisem RG přišel k jinému pánovi s bílou páskou a nakopl ho vší silou do zadnice, a když ten pán upadl, kopl ho několikrát do rozkroku a do břicha. Asi to hodně bolelo, protože pán na zemi moc naříkal a brečel. Pán s páskou RG ještě na toho s bílou páskou také plivl, a když odcházel pryč, zasalutoval, protože několik lidí, co stálo kolem, mu zatleskalo.
Tehdy jsem si poprvé vzpomněl na příhodu s nožem a dědečkova slova.
Ale asi jenom na malou chvíli, poněvadž hned druhý den mě maminka poslala do školy a já se shledal se spolužáky Tomíkem Pačesů, Jirkou Soukupů, Béďou Šabachem, Jirkou Rozkošným, Lubošem Moravcem, Milanem Zlochem, Jindrou Špryslem a dalšími. Vyprávěli mi o tom, jak to vypadalo v Praze za povstání, jenže já tu nebyl, takže o ničem takovém nemohu povídat. Nezapomenutelným se stal zážitek, když nás třídní učitel Felix Zrno nechal předčítat z knihy Dobrodružství Toma Sawyera, což bylo mé první setkání s jinou, než pohádkovou literaturou. Mark Twain mě tak nadchl, že jsem si tenkrát umanul, že se také stanu spisovatelem. Červen v Praze utíkal rychle i navzdory povinnému užívání odporného rybího tuku. Často jsme chodili s tatínkem na poštu odeslat balíky pro rodinu strýčka Františka, co byl ve Vídni krejčím; posílali jsme jim mouku, cukr, meltu a nějaké plechovky, protože tam byla strašná bída. Obdržel jsem závěrečné vysvědčení z druhé třídy školního ročníku 1944/45 a vrátil se na prázdniny do kraje pod Křemešníkem.
Kočí Jožka se oženil a odstěhoval do Brna; vystřídal ho kočí Véna. Vdaly se i obě služebné, Kurpitka do Hostinného v Podkrkonoší, Helenka do Pavlova, ale Bohouš zůstal sám. U Hessů i u Sálusů ve vile čekali miminka, když prý to jde mít už další děti a je konečně svoboda. Na pile se řezalo ve dne v noci, aby se dohnala ztráta veškerých zásob skladu, jež si odvezli Rusové, dědečkovi už zase chodily jeho legionářské noviny, ale hlavní bylo, že nastalo teplé léto a daly se dělat nejrůznější věci a provádět všelijaké zábavy.
S Jarouškem a Jituškou jsme si pořídili ze sklenice na okurky akvárium a chovali v něm mloka a žábu, chodili jsme na pole u vily na bílou řípu s černou slupkou, která nám strašně chutnala, a taky do lesa Lísku hledat houby, jež pokaždé strýček Jara vyhodil na hnůj, že prý jsou to prašivky. Anebo jsme běhali až do školní zahrady mlsat třešně či obrovité lusky polského hrachu; stál tam též altán, kde mi Milena svěřovala, co zase nového vyzvěděla o věcech s tím rozmnožováním. A v rybníku jsme se směli koupat snad každé odpoledne, v potoku chytat pstruhy, okouny a pod kameny lapat raky za klepeta, jichž se nebál jediný Jaroušek, kdežto já si to netroufal a ten prcek se mi za to posmíval. Pepík Šetků postavil konečně pořádný vor, na němž chytal ryby a utíkal před výpraskem od strýčka řídícího tak, že zakotvil uprostřed rybníka a křičel, že tam radši umře hladem, než by si nechal nařezat. Svůj slib, který mi v květnu dal, skutečně splnil, protože tu štiku pro mne chytil. Největšího ohlasu však v rybaření docílil Vlaďka: navlékl na háček macatou žížalu, aby v rybníku ulovil pořádného okouna a opravdu jenom na malou chviličku si odskočil na záchod. Prut s udicí odložil u Hessů na dvoře, a když se vrátil, zjistil, že právě ulovil příliš zvědavou slepici. Skončila v hrnci a lovci bylo zabaveno rybářské náčiní.
Nezapomenutelnou a báječnou událostí bývala pouť. U Hessů, ve vile, ve škole i na vsi se na ni všichni připravovali řadu dní předem, vymetaly se pavučiny, uklízelo, pralo, čerstvě se bílilo zdivo ve chlévech i na fasádách chalup, pekly se koláčky, vařila se sváteční jídla, a když přišel očekávaný poutní den, putoval Bohouš a služebné do katolického kostela, kdežto evangeličtí tatínkové odputovali s námi dětmi za atrakcemi do Rynárce vystřílet si papírovou růži, projet se na kolotočích, zakoupit žužu, mejdlíčka, fialkové bonbóny, cukrovou vatu a pro maminky perníková srdce. V poledne se ze všech koutů země shromáždilo v Radňově příbuzenstvo, aby se po roce shledalo se svými blízkými, společně hodovalo a bavilo se o tom, co se stalo, stát se mohlo a stát se vůbec nemělo. Vědomí i pocity sounáležitosti rodiny k totožným kořenům byly vpravdě niterně sváteční, láskyplné a nepopsatelně voňavé.
Léto uteklo a já se ocitl znovu v Praze.
V dalších pololetích se začínaly dít prapodivné věci.
Třeba jak u nás bydlel strýček Jina, protože šel studovat chemickou průmyslovku, aby mu pak dědeček mohl pořídit v Pelhřimově drogerii, ale jak z toho sešlo, neboť komunisté sebrali Hessům pilu, rybník a les, a také jak jim s pomocí STB odvedli dobytek i koně, pole převedli do JZD a všechno strašně poničili. A také jak pak stačil ve vsi jediný udavač a strýčka Šetka s rodinou přeložili do jiné školy, aby prostě žil dál od svého tchána, a jak i strýček Sálus ztratil zaměstnání a musel se živit domácí výrobou krabiček pro jeden družstevní podnik, jak se strýček Jara stal traktoristou, jak Bohouš odešel do Pelhřimova pracovat jako topič do továrny, ale o víkendech přijížděl k Hessům vypomáhat. A rovněž jak se do vily do jediné a maličké místnůstky přestěhoval babiččin bratr Rudolf s ženou a synem Jirkou, poněvadž je jako kulaky ze dne na den vyhnali z rodného domu v Dudíně, kde babiččin rod Straků žil na svém gruntě 500 let; jak i bratranec Vlaďka byl donucen odejít z teologického semináře a chodil na selekce brambor hledat tu zlou mandelinku, jak dědečkovi přidělili pouhou stokorunu měsíčně důchodu, ale on se jako nikdy předtím nevzdával, nežehral na osud a začal sám vyrábět hrábě pro široširé okolí a jak si lidé z širokého okolí jakoby natruc celému světu kupovali tenhle nástroj na hrabání výhradně u něho a jak mi tvrdohlavě při každé návštěvě Radňova strkal do kapsy stokorunu…
Ale to už jsem si psal do deníku úplně jiné příhody.
KONEC
Předchozí díly
|
