Píše se začátek devatenáctého století. Ve fabrikách pára pohání stroje, svůj parní vůz představil už i Josef Božek. Polím naopak stále dominují primitivní, namáhavé nástroje. Jenže společnost, která se rychle mění, potřebuje i víc potravin. A vesnice nestíhá, je třeba s tím něco udělat.
Poctivě řečeno, autor nápadu ruchadla František Veverka se svými úvahami tak vysoko nemířil. Sedlák z Rybitví na Pardubicku se prostě jednoho dne na poli naštval. V jeho okolí se tehdy oralo převážně tzv. trutnovským hákem, který se musí při práci za jakási madla a popruh nosit. Unavený praštil hákem o zem a šel domů vynalézat.
Kutil a kovář
Věčně se v něčem vrtal, leccos sestrojil či opravil, dokonce i hodiny. Zkušenosti tedy měl. Jenže když se do toho pustil teď, rozhodl se vyřešit víc než jen oráčskou dřinu.
Tehdy používané nářadí se dělilo do dvou skupin: pluh a rádlo čili hák. Každé mělo klady i zápory. Pluh se snadněji ovládal, ale neoral dost hluboko. Naopak hák ryl hlouběji, jenže práce s ním byla dřina. Cestu František viděl ve spojení obou předností, navíc hodlal přidat další vlastnosti: výsledek by půdu měl nejen rýt do náležité hloubky, ale zároveň ji obracet, rozhrnovat, kypřit a drolit.
Jednu z inspirací údajně nabral, když cosi hobloval a pozoroval, jak do stran odpadávají tenké spirálky dřeva. Uměl by toto i jeho výrobek? A jak ho vykovat, když sám není kovář? Naštěstí ho našel lehce, řemeslem se ve stejné vesnici živil bratranec Václav Veverka.
Začali v roce 1824, ale trvalo řadu neúspěchů a přemýšlení, než všechno doladili. Na jaře 1827 sousedům konečně předvedli, co jejich vynález umí. Půdu náležitě ryl do hloubky a zároveň ji prohnutou a do strany stočenou radlicí obracel tak, aby se horní vrstva s plevelem dostala dospod a spodní nevyčerpaná nahoru. Mísení vrstev se navíc dalo využít k dokonalému zapracování hnojiva.
Tři otazníky
|
O slovo „ruchadlo“ se zasloužil přihlížející šenkýř Puhlovský, který uchváceně volal, jak ta nová vymyšlenost „pěkně ruchá“. Přesto jí místní ještě dlouho z pochopitelných důvodů říkali „veverče“.
Kainzův padělek
Revoluční ruchadlo se šířilo po okolí, na výrobě se podílel se svolením bratranců bohdanečský obchodník Karel Podhajský, v roce 1831 o jeho vzniku i úspěchu mezi sedláky napsal pochvalný článek bohdanečský student Josef Jaroslav Langer.
Naštěstí napsal! Venkovany Veverkovy totiž ani ve snu nenapadlo, že by si ho měli dát patentovat či jinak si hlídat autorství. Využil toho vrchnostenský úředník, Němec Johann Kainz z nedalekých Choltic. Okopírované ruchadlo si dal vyrobit a v roce 1832 se s Kainzpflugem čili Kainzovým pluhem pochlubil v Praze na hospodářské výstavě.
Kainzpflug byl velmi chválen, a dokonce se začal masově vyrábět. V tu chvíli se ovšem ozvali zastánci prvenství Veverkových a rozhořel se spor trvající celá desetiletí.
Bratranci už to moc nezaznamenali. Na geniálním vynálezu nejen nezbohatli, ale koncem čtyřicátých let zemřeli v chudobě. Celý problém, živený i národnostními emocemi, se táhl ještě dlouho po jejich smrti. Za autorství českých Veverků se stavěli další lidé, významným svědectvím se stal zmíněný Langerův článek z roku 1831 i výpovědi pamětníků z Rybitví.
Až v roce 1883 zásluhou Františka V. Sovy, jednatele Hospodářského spolku v Pardubicích, definitivně skončily pochybnosti, čí dílo ruchadlo je. Traduje se, že přispěl i choltický kovář Pechman, který se na smrtelné posteli vyznal, že padělek na Kainzovo přání sám podle vzoru Veverkových vykoval.
