Země se zachvěje a vzápětí vyplivne kovový špunt, který si to zamíří do 160 km vzdáleného Londýna, aby rozséval smrt. Tak nějak si to nacisté představují.
Německé superdělo V-3 (krycí jméno Hochdruckpumpe – Vysokotlaká pumpa) je možná nejbizarnější technická kuriozita 2. Světové války. Má hlaveň ráže 150mm, dlouhou 130 metrů a s dostřelem 160 km.
V rychlém sledu několika vteřin má pálit na Londýn jeden 140 kilový náboj za druhým tak dlouho, dokud nebude město v troskách.
Není divu, že když Albert Speer (1905-1981) tuto vizi v roce 1943 Adolfu Hitlerovi (1889–1945) předestře, je tehdy už lehce vyšinutý fúrer nadšený a bez zaváhání poskytne projektu neomezenou podporu.
Čím dál tím líp
Nejde přitom o původní německý nápad. Už v roce 1883 o dalekonosném děle přemýšlí Američané James Haskell (1843-1897) a Azel Lyman, a v roce 1918 také francouzská armáda.
Právě jejich plány nacisté najdou při rabování ministerstva obrany v obsazené Paříži roku 1940. O dva roky později projekt zaujme německého konstruktéra Augusta Cönderse.
Ten se od něj odpíchne k vlastnímu řešení problému úsťové rychlosti, které u takového děla nelze docílit zvyšováním prachové nálože. Ta by totiž měla takovou sílu, že by každou klasickou hlaveň rozervala.
Cesta vede přes vícekomorové dělo, u něhož jsou k hlavni připojeny boční komory s přídavnými náložemi, které jsou postupně odpalovány při cestě náboje hlavní.
První výsledky prototypu sestaveného z řady modulů, jsou slibné, přestože se Cönderse až do konce roku 1943 potýká s problémem synchronizace elektrického odpalování náloží, které je pro účinnost děla zcela zásadní.
Ten kopec je dělo
Současně s testy se v severní Francii hledá pro kanón vhodné místo, protože je nutné, aby se stavělo již zacílené. Volba padá na vápencový kopec v Mimoyecques, necelých 8 km od průlivu La Manche.
Podle plánu je v hloubce od 30 vybudováno vrchní patro obřího železobetonového bunkru s hloubkou 100 metrů, patry propojenými výtahy a bloky kanónů vždy po pěti hlavních.
Ty jsou uloženy v betonovém lůžku štol, které jsou proraženy celým kopcem v přesně propočítaném úhlu náměru.
Neví co bombardují
Britskému leteckému průzkumu sice podezřelá aktivita neunikne, analytici však tvrdí:
„Nic nenasvědčuje tomu, že by odsud hrozilo nebezpečí.“ Názor změní, až když je francouzské hnutí odporu upozorní na nezvykle velkou spotřebu energie a stavbu obřích rozměrů.
Když navíc Hitler po vylodění Spojenců klade důraz na obranu Mimoyecques, pochopí Spojenci, že tady jde o něco velkého a rozhodnou se jednat. Od 19. března startují bombardéry, které sice netuší, co přesně bombardují, ale berou to důkladně.
Jen 22. Června svrhne 98 bombardérů na zdánlivě bezvýznamný kopec 400 tun bomb. Následují obří šestitunové bomby Tallboy a nakonec na cíl zamíří také dálkově řízené bombardéry Liberator, naložené až po strop výbušninami.
Kennedy umírá v ohnivém pekle
Druhé nasazení gigantické bomby 12. srpna končí tragicky. Zřejmě vinou zkratu nebo zbloudilé střely desetitunová létající bomba vybuchne dřív, že ji piloti v první fázi stihnou na padácích opustit.
Mezi obětmi je i Joseph Kennedy (1915–1944) starší bratr budoucího amerického prezidenta J. F. Kennedyho. Masivní nálety však stavbu vážně poškodí a znemožní nasazení děl.
Němcům se je však podaří při ústupu demontovat, odvézt a v listopadu 1944 zprovoznit na jiném místě. Ostřelují bližší cíle, například v Lucemburku, přes 180 vypálených střel však zabije pouze 10 lidí, 30 jich zraní a ani ty materiální škody nejsou příliš vážné.
Taková efektivita je vzhledem k vynaloženým nákladům směšná a V-3 se tak stává zřejmě nejbizarnějším nezdarem nacistického zbrojařství.
