Meduna a Kaple

V Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí připravil Marek Meduna ve spolupráci s kurátorem Leszkem Wojaczkem výstavu Motivy. „Pro Medunu je dlouhodobě hlavním komunikačním médiem systém výstavy. Jednotlivé artefakty v něm hrají roli elementů, které se díky profesní erudici autora stávají přirozenou součástí instalace, své fragmentárnosti se ale nehodlají vzdát,“ píše Martin Drábek.

Meduna a kaple

Jsem v mrtvém bodu. „Meduna je jako chobotnice, spoustu chapadel bez kostry a schopnost přizpůsobit se prakticky jakémukoli prostoru,“ říká mi kamarád do telefonu. A já, po týdnu marného hledání interpretačního rámce, vzápětí udělám to první, co mě napadne – kliknu na Wikipedii. Heslo Chobotnice, kapitola Ochrana před nebezpečím: „Chobotnice dokáže měnit barvu i strukturu své kůže, také vylučuje inkoust a tím mate nepřítele. Dalším způsobem, jak se chránit, je i napodobení různých zvířat. Chobotnice dokáže napodobit hada, platýse a další živočichy, aby mohla přeplavat přes nebezpečná území.“ V roce 2014 řekl Marek Meduna v rozhovoru pro časopis art+antiques: „Přiznám se, že ani nevím proč, ale přitahuje mě nemožnost a nulový obsah. (…) stav nemožnosti a nulového obsahu kombinuji s určitou bohatostí forem. (…) nulový obsah je absolutní, zatímco formy relativní, můžeš je skládat k sobě a vytvářet mezi nimi různé relace. Formy v sobě nesou historické, obsahové souvislosti, vždy někam odkazují, kdežto ta prázdnota uprostřed nich stojí sama o sobě.“

Výstavu Motivy v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí zkonstruoval Marek Meduna tak, jak je zvyklý. S nikdy nekončící vzdorovitostí aplikovanou z pozice sebedestruktivního obezřetně kultivovaného insidera. S respektem ke specifičnosti prostoru. S diverzní strukturou tvořenou nejrůznějšími médii, styly, historickou pamětí, agresivní materialitou povrchů a řadou naznačených významových záhybů. Na zemi leží hromada sena spoutaná řetězy a doplněná tu a tam vejci. Vstup do prostoru je pak lemován dvěma kbelíky s odpařujícím se solným roztokem, nad kterým na větvičce visí neforemná hrouda litého olova. Stěny bývalé kaple jsou zaplněny cyklem třiceti ilustrativních kreseb, které doplňují nepravidelně rozmístěná abstraktní růžovošedá plátna. A konečně v patře v prostoru bývalé varhanní kruchty běží na monitoru v nekonečné smyčce slideshow sestavená z umělcových kreseb.

Kurátor Leszek Wojaczek mluví o detektivním pátrání, které zde divák podstupuje, Marek Meduna zase o putování po rozvětvené síti symbolů, které odrážejí lidské mapování světa. Po týdnu čekání jsem konečně pochopil, že katarze se nedostaví, a jestliže tento rafinovaný a podvratný tanec nad hromadou obrazů v něco vyústí, tak to rozhodně nebude vizualizace úlevné romantizující syntézy. Wikipedie, heslo Diverzita: „Diverzita je základní vlastností systémů, vyjadřující rozrůzněnost jejich prvků. Zároveň je často vnímána jako míra stability systému, protože uniformní systém v případě krize většinou kolabuje celý, kdežto v systému diverzním prochází krizí jednotlivé jeho části, ale celek zůstává funkční.“ Pro Medunu je dlouhodobě hlavním komunikačním médiem systém výstavy. Jednotlivé artefakty v něm hrají roli elementů, které se díky profesní erudici autora stávají přirozenou součástí instalace, své fragmentárnosti se ale nehodlají vzdát. Jako by tu mezi objekty existovala mrtvá odstředivá zóna, jež flexibilně prosakuje do trhlin, které se objeví. Systém vykazuje tendenci se sebepoškozovat. Právě díky tomu si ale Meduna může dovolit použít prakticky cokoli. Seno vedle detailně propracovaných figurálních kreseb, geometrické abstraktní terče potřísněné neohrabaností stopy spreje vedle kbelíků se solným roztokem.

Napojit se na systém výstavy Motivy a nějak s ním komunikovat je nesmírně obtížné. Neustále jste vystaveni dekonstruktivní analýze, snaze odhalovat, že to, co vidíte, není tak úplně to, co vidíte, a že se tady v každé zóně můžete bořit do dalších a dalších odhalení, znejistění a tekutých kontextů. A tak i přes to, že porozumíte některým symbolům, významovým a formálním hrám v rámci jednotlivých sekcí, že chápete, jak široké spektrum, od intimních až po nejobecnější témata, tady Meduna otevírá, žádná forma syntézy, žádný komplexní interpretující řez celým tím chuchvalcem rozmanitosti nepřichází. Vlastně se jeden romantický spektákl nabízí. Seno s řetězy a vejci v něm hrají roli chaotické prahmoty, která se transformuje do organizovaného geometrického systému, na nějž navazují kresby líčící nikdy nekončící tvůrčí těžkosti muže (umělce) s trojí tváří a jeho temného protipólu. Ty jsou pak proloženy abstraktními záznamy kreativního střetu geometrické přísnosti s chaotickým gestem, aby vše na kruchtě končilo nikdy nekončícím tokem kreseb autora, který nedokáže přestat reagovat na život. Už v okamžiku, kdy si tento příběh odvyprávíte, je vám ale jasné, že nejde o happyend, ale pouze o jednu z dalších pastí, které tady Meduna nastražil.

Je tedy stav, kdy se systém nachází ve stadiu paralyzované nekomunikující diverzity, Medunovou momentální zprávou o cestě životem? Demonstrací konceptu absolutního nulového obsahu obklopeného relativními formami, jak se o něm zmiňuje v roce 2014? Nebo je to všechno ještě úplně jinak. Možná se jenom Markovi Medunovi výstava ve Valašském Meziříčí tak úplně nepovedla. Není schopna generovat obrazy komplexity, ke kterým Meduna evidentně směřuje. Možná jenom ukazuje, že to, co je umělcovou klíčovou kompetencí, tedy produkovat kvalitu prostřednictvím balancování na hraně ustavování a zároveň rozpadu struktury, se může velmi snadno stát dokumentací jeho selhání. A že to, co je v Galerii Kaple k vidění především, jsou příliš odhalená schémata metody, nedostatečně chráněná vizuálním materiálem. V synchronizaci se světem Marka Meduny však pochopitelně existuje ještě jedna banální možnost. Že jsem nic, ale vůbec nic, nepochopil.

Marek Meduna / Motivy / kurátor: Leszek Wojaczek / Galerie Kaple / Valašské Meziříčí / 2. 12. 2020 — 29. 1. 2021

Foto: Archiv galerie