Stopy v písku / Marie Terezie Macháčková - osud dvojčete

Obrozenecká vlna ve druhé polovině 19. století přinesla mnoho politických, společenských a kulturních změn. Projevila se však také v soukromých životech známých osobností a jejich dětí.

V rodině vlastence, buditele a úspěšného podnikatele Josefa Macháčka^[1], který se do probíhajících změn zapojil plnou měrou, se v roce 1847 narodila dvojčata Marie Terezie a Terezie Marie. V Macháčkově pohostinné domácnosti, ať v Praze v Thurn Taxisově paláci, nebo na zámečku v Králově Dvoře u Berouna, se setkávali politici, vlastenci, umělci a další rodinní přátelé. Sestry denně obklopovaly zprávy z divadelního života, neboť bratr jejich matky, Josef Sklenář, byl tajemníkem Prozatímního divadla. Do rodiny téměř patřila jeho chráněnka herečka Otýlie Malá, která byla o pouhé tři roky starší než dvojčata. Otýlie se stala již ve dvaceti letech hvězdou českého divadla a zůstala jí po celých 40 let.

Kmotrami sokolského praporu

Uvolnění politické represe spustilo lavinu obrozeneckého dění, do kterého se Josef Macháček plně zapojil. Nechyběl ani u zrodu Sokola, neboť Macháčkovi patřili k českým rodinám, s nimiž se Fügnerovi stýkali. Přátelství s Macháčkovými významně posílilo Fügnerův vlastenecký postoj.

Není tedy divu, že se dvojčata stala spolu s dalšími dívkami z vlasteneckých rodin kmotřenkami prvního praporu sokolského, který navrhl Josef Mánes. Prapor byl Sokolu^[2] předán na slavnosti dne 1. června 1862. Prapor věnovaly pražské dámy, za něž promluvila Karolina Světlá. Terezie Marie a Marie Terezie už tehdy upoutaly ještě dětským, nicméně jímavým zjevem. Týden poté se společnost sokolská během jedné z prvních organizovaných akcí zastavila i v Králově Dvoře, kde společnost uvítaly dvě kmotry sokolského praporu. Sokolům se dívky zapsaly do srdcí tak, že ještě po letech na ně vzpomínali.^[3]

Průvod Shakesperovský^[4]

Významný kulturní počin Umělecké besedy, nově vzniklého uskupení, jehož cílem bylo propojení jednotlivých tvůrčích odvětví, představoval Průvod ke slavnostem Shakespearovým v roce 1864.^[5] Živé obrazy ze Shakespearovských her defilovaly na scéně Novoměstského divadla. Jak Umělecká beseda proklamovala, spojily se při přípravě průvodu především malířské dovednosti Karla Purkyně, hudební Bedřicha Smetany, divadelní a herecké Františka Kolára. Kromě návrhů kostýmů zachytil Karel Purkyně také průvod v  osmi podélných skicách velké barevné krásy. Na jedné z nich najdeme i dvojici Macháčkových dcer v kostýmech Violy a Sebastiana.

Příbuzenství s Josefem Sklenářem^[6] a důvěrné přátelství s Otýlií Malou, přirozeně vedlo k účasti sester Macháčkových na slavnosti. Tentokrát se k nim přidala i jejich mladší sestra Jindřiška. Dívky se odmalička  pohybovaly ve společnosti, vždy budily pozornost  a jistě jim lichotil obdiv, který vzbuzovaly. To, jak zapůsobily na veřejnost během slavnosti, ale muselo překonat všechna, snad i bláhová, očekávání.

“Ač jsem u divadla zestárnul, neviděl jsem ještě tolik půvabu a tolik podobnosti zároveň. Kdyby  byl tato dvojčata znal Shakespeare, pak bych pochopil,  proč napsal Večer tříkrálový, “ vyjádřil své nadšení ředitel Novoměstského divadla Thomé ^[7], když spatřil blíženky v rolích Sebastiana a Violy.

Terezie Marie a Jan Neruda

Úspěch celé akce, které měla mimo jiné vyzvednout propojení české scény se světovým divadelnictvím, byl nesmírný. Jedním z dopadů významných pro českou poezii bylo milostné vzplanutí Jana Nerudy k jedné z dvojčat - Terezii Marii. Vztah s Terezií Marií - Rézinkou je v nerudovské literatuře popsán obšírně. Nečekaně prudká láska vlévá Nerudovi do žil  elán a naději na nový začátek po neuspokojivém vztahu s Karolínou Světlou.

Korespondenci mezi dvěma zamilovanými zprostředkovávali Josef Sklenář a Otýlie Malá, která byla dobrou Nerudovou přítelkyní. Po letech se však k lásce mladé Rézinky ve svých pamětech stavěla poněkud blahosklonně. “Měla jsem mladou, sličnou příbuznou^[8] dcerku velice vážené rodiny; zbožňovala jej s horoucností, jaké schopna jest jen blouznivá mysl dívčí. Byla to láska platonická, milování z dálky, Dobře vím, že se oba vůbec nesešli. Avšak dopisovali si, a já byla poslíčkem něžných vzkazů, květinových i psaných.”^[9]

Láska zůstala nenaplněna. Z jedné strany bránila vztahu rodina ze  společenských, možná i politických důvodů, hlavní překážku však představovalo Rézinčino onemocnění tuberkulózou. Několikaměsíční námluvy, zprostředkované a uložené v dopisech, ukončila Rézinčnina smrt 9. října 1865. Slavný pohřeb, při kterém u kostelíčku v Počaplech^[10] drželi sokolové stráž, smutně zdůraznil marnou ztrátu mladého života. Poslední rozloučení s Rézinkou mělo tragickou dohru. Fügner, který při držení stráže na počápelském hřbitově prochladl, na následující komplikace zemřel.

Osud Terezie Marie Macháčkové je tedy díky Nerudovi znám. Nenaplněná láska mladičké Rézinky a Jana Nerudy  přinesla české literatuře novou hloubku básníkovy tvorby. Díky Nerudovi se Rézinka stala nesmrtelným symbolem lásky a odevzdání. Jaký byl osud Márinky?

Nápadník Josef Tilsch

Co prožívala v době Nerudovy lásky k Rézince její sestra Marie Terezie? Nebyla snad stejně půvabná, neměla tedy také nápadníka či nápadníků několik? Tak, jako planulo srdce Nerudovo, jistě i jiní by se rádi stali nápadníky některé z dvojčat. K Nerudovu vyznání na plese Národní besedy v únoru 1865 nedošlo, protože začínající tuberkulóza zabránila Rézince v účasti. Vyznal zde svoji lásku Márince její nápadník Josef Tilsch?

Josef Tilsch se narodil jako šesté dítě bohatého obchodníka s plátnem z Mezilečí u Hořiček. V druhém otcově manželství byl však synem prvorozeným, a tak se mu dostalo stejného vzdělání jako prvorozenému synovi z prvního manželství, tedy právnického. Studia absolvoval s vyznamenáním již ve dvaceti třech letech. Mezi přáteli rodiny Macháčkovy se objevil kolem roku 1862 snad jako známost Fügnerova,  možná jako právnická známost Sklenářova. Byl velmi činorodý, pracoval pro Sokol a byl u zrodu Právnické jednoty. Podnikateli Macháčkovi poskytoval právnické rady a do rodiny pravidelně docházel a přivedl tam i svého mladšího bratra Vladislava.

Zásnuby

Smutek za Rézinkou sice omezil společenský život Macháčkovy rodiny, ale  ubytování pruských důstojníků během prusko-rakouské války v roce 1866 v Králově Dvoře nakonec vedlo k veselému společenství, jak popisuje Otýlie Malá v Idyle za pruské války^[11]. Jak rozdílný je to obrázek od popisu bitvy u Sadové a útěku zaměstnanců tamního  cukrovaru. Jak mohou být rozdílné vzpomínky na otřesnou válečnou zkušenost.

Náklonnost k Márince necítil jenom Josef Tilsch, ale i v zámečku ubytovaný pruský důstojník Brüllow. Dokonce spisovatelka Popelka Biliánová matně vzpomínala, že Márinku z nešťastné lásky pruský důstojník snad zastřelil. To se nestalo. Brüllow zůstal nevyslyšen, zásnuby slavil s Márinkou Josef.

Josef pro rodiče představoval ideálního nápadníka. Právník z bohaté rodiny, se zajištěnou budoucností a ve správném věku se navíc projevoval jako pracovitý a cílevědomý muž. Márinka byla velmi společenská, však její účast na divadelních představeních, sokolských vystoupeních a společenských akcí byla hojná a úspěšná. Sňatek představoval pro Márinku úplnou, ale snad šťastnou, změnu života. Zcela jistě uspokojoval rodičovské a společenské ambice jejích rodičů.

Smutný  konec

Skromná svatba v mrazivém lednovém dni u svatého Štěpána v roce 1867 naznačila, jakým směrem se bude ubírat život mladé paní. Odklon od společenského výsluní k rodinnému životu, kdy většinu času trávily spolu dva páry - sestry Márinka a Jindřiška s bratry Josefem a Vladislavem. Márince osud dopřál pouhé tři roky klidného, bezpečného a pohodlného manželského života rozděleného mezi Králův Dvůr, Prahu a Meziléčí u Hořiček.

Márinka podlehla tuberkulóze 29. září roku 1870. Byla pohřbena vedle své sestry na počápelském hřbitově. Tak téměř mizí její stopa. Vše, co zbylo, je pár lístků, prstýnek, vějíř, portrétní fotografie, dopis zamilovaného Brüllowa a dušičková vzpomínka Jana Nerudy z roku 1878: “Obě pochovány venku na osamělém počápelském vršíku berounském. Venek dal ty lesklé zjevy českému našemu životu, když tento počal rozkvétat ideálně; vzal si je zase zpět, než život zapadl v pozdější náš společenský hnus.”

Josef Tilsch vrátil rodině věno a výbavu, protože dříve v témže roce zemřel i otec dvojčat Josef Macháček, a situace vdovy a zbylých osmi dětí, jimž se Josef stal poručníkem, nebyla lehká. V roce 1872 převedl poručnictví na bratra Vladislava, zřejmě proto, že se Vladislav oženil s Jindřiškou Macháčkovou, mladší sestrou dvojčat, která jako jediná z deseti Macháčkových dětí založila rodinu. Josef Tilsch se podruhé oženil v roce 1873. Vzal si Rosu Urbánkovou, dceru cukrovarníka, obrozence a nadšeného vlastence, Ferdinanda Urbánka, společníka Macháčkova ve zdickém cukrovaru. Prvorozená dcera Josefa Tilsche,  Anna Marie, se stala spisovatelkou.