Slibuji na svou čest aneb Z chaloupky na piedestal vědy
Na svět přišel Rudolf Musil v poměrně chudé rodině na periferii brněnské aglomerace v polovině 20. let minulého století. Přestože musel odmalička pomáhat nejen při běžném chodu domácnosti, ale i s dalšími pracemi, zbývalo ještě dost času na nejrůznější klukovská dobrodružství. Ta prožíval nejprve s partou vrstevníků, později v místním skautském oddíle – slib skládaný v jedenácti letech si pamatuje dodnes.
Právě takto rozvíjená činorodost a schopnost překonávat obtíže mu zřejmě pomohly při dosažení vysokých životních met – stal se mezinárodně uznávanou kapacitou v oboru paleontologie, na svém kontě má na dvě desítky knih, kolem 300 studií a řadu významných ocenění včetně těch z prestižních světových univerzit.
I ve svých 94 letech je profesor Rudolf Musil stále aktivní ve svém oboru a stejně tak se věnuje své celoživotní lásce – poznávání přírody.
Narodil se 5. května 1926 v Líšni (do roku 1944 samostatná obec, poté součást Brna) v malém domku, který si jeho rodiče museli sami dostavět.
Otec pracoval v Brně, odjížděl v pět hodin ráno a domů se vracel až navečer, veškerou práci v domácím hospodářství i práci u jednoho z místních sedláků tak musela zastat především maminka.
„Rodiče byli fyzicky zdatní, nepamatuji se, že by někdy byli nemocní. Byli mimořádně pracovití a dovedli si vše dobře zorganizovat a dobře hospodařili. Peněz bylo málo, takže co šlo, si dělali sami – táta třeba sám po večerech vyhloubil asi dvacetimetrovou studnu a ze zakoupeného drátu vyráběl na jednoduchém stroji plotové pletivo. O dva roky mladší bratr Mirek byl náchylný ke všem možným nemocem, takže mu maminka ulehčovala a nemusel dělat skoro nic. Já jsem naopak pomáhal při všech možných domácích pracech i na poli a v lese. Přitom ale máma vždy dbala na to, abych měl dostatek času na své studium, které mělo ve všem přednost.“
Dětství na ulici a ve skautu
Po návratu z místní obecné školy a splnění všech úkolů doma trávil Rudolf většinu volného času se svými kamarády na ulici. Líšeň tehdy byla ještě typická zemědělská obec. Nejbližší rybník hned za radnicí a do lesa, co by kamenem dohodil. To vše skýtalo nejrůznější formy zábavy.
„Bylo to opravdu krásné dětství, které bych přál každému. Žilo tam několik klukovských part, které vždy držely pohromadě a dělaly vše společně. A samozřejmě taky mezi sebou bojovaly, třeba v zimě jsme si postavili sněhové pevnosti a vzájemně na sebe útočili. Byli jsme hodně aktivní, zvídaví a taky otužilejší – v létě jen v trenýrkách a bosí. O zranění pochopitelně nebyla nouze, ale nad většinou z nich se jen mávlo rukou. Třeba jednou jsme stříleli z vlastnoručně vyrobených luků do výšky a nějak jsme nepřemýšleli nad tím, že ty šípy zase budou padat dolů a při dopadu by mohly někoho z nás zranit. Jeden se celou železnou špicí zabodl mému kamarádovi Standovi Nentvichovi do svalu předloktí. Stáňa neřekl ani slovo, natož aby začal plakat – šíp jednoduše druhou rukou vytrhl, nějak si to zalepil a pokračoval v zábavě.“
Ze sígra velitelem pohraničníků. ‚Nevzpomínám na to s láskou,‘ říká majitel zámku Sviták
Číst článek
Rudolfův otec byl velký milovník a znalec přírody a lásku k ní předával i svým synům. Rudolf byl tedy od malička v lese jako doma. Tato příprava se mu velice hodila, když krátce před válkou vstoupil do Skautu.
„V Líšni byly dva skautské chlapecké oddíly, já jsem byl ve Dvojce. Nešlo tam jen o poznávání přírody, pobyt v ní byl prostředkem k tomu, aby vzniklo pevné přátelství a rozvinuly se ty kladné vlastnosti, které v člověku jsou. I dnes, když se potkám s někým, kdo byl skautem, hned se mezi sebou chováme úplně jinak. A slib, který jsem skládal v jedenácti letech ‚Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovat vlast svou, Republiku československou. A sloužit ji v každé době…‘ si pamatuji dodnes, stejně jako pokřik naší družiny nebo oddílu.“
Temné období
Skautování si ale Rudolf jako chlapec příliš neužil. Hned jeho první tábor v létě 1938 skončil předčasně kvůli ohrožení republiky, jeho účastníci podle úředního nařízení ani nesměli jít domů v krojích. To ale líšeňští chlapci nedodrželi, už proto, že jiné oblečení ani neměli, navíc si kroje, který si částečně museli vyrobit doma, velmi vážili.
Hned po příchodu Němců byl skauting zakázán zcela a jeho funkcionáři se dostali do hledáčku gestapa – Rudolfův bratranec, vedoucí skautského střediska, si u něj raději schoval celou skautskou knihovnu, protože se obával domovní prohlídky – ta skutečně několik týdnů poté proběhla (tyto knihy má dnes vnuk Rudolfa Musila, rovněž skaut).
Sám Rudolf už v té době studoval na gymnáziu v centru Brna. Hned na jaře 1939 „zmizelo“ ze školy několik profesorů, změnily se osnovy a vyučovacím jazykem se stala vedle češtiny i němčina, jinak ale až do roku 1944 pokračovalo studium víceméně běžným způsobem.
Po posledních válečných prázdninách už ovšem Rudolf a jeho spolužáci nenastoupili do maturitního ročníku, ale do pracovního procesu v rámci nuceného nasazení. Rudolf byl přidělen do jednoho ze skladů továrny Diana GmbH (výroba stíhaček v nedokončených železničních tunelech mezi Tišnovem a Křižanovem) v Dolních Loučkách, kde spával u příbuzných.
„Sklad byl v bývalé cihelně, vydával jsem tam materiál. Lékaři na nás byli nesmírně hodní, jednou jsem se jenom trochu řízl, bylo to jen načervenalé, ale když jsem s tím šel k doktorovi, tak mi hned předepsal, že mám týden zůstat doma. Při leteckém poplachu jsme courali po okolních lesích. Pak ale bylo bombardováno Brno, to jsme se dozvěděli krátce po náletu. Nebyly žádné podrobnější informace a ani nejezdily vlaky, tak jsem šel z Dolních Louček přes třicet kilometrů pěšky do Brna. Naštěstí, i když bomby zasáhly i část Líšně, doma bylo vše v pořádku.“
Na přelomu roku byla část nuceně nasazených převelena k budování zákopů na okraji Brna – nejprve ve Slatině, později v Juliánově. V mrazu museli ve dřevácích kopat každý den, jen pokud se jim v předchozích dnech podařilo splnit týdenní normu, mohli v neděli zůstat doma.
Fronta se blížila stále více, zmatek narůstal, a tak se nakonec Rudolf rozhodl, že už pro Němce dále pracovat nebude a zůstane doma, že to nějak dopadne. Osvobození tak mohl sledovat z první ruky, právě ulice Martina Kříže, která byla tehdy na okraji Líšně a kde měli Musilovi domek, se stala bojištěm, kudy přešla fronta dvakrát tam a zpět. Rodina se schovávala ve sklepě a byla připravena přes zahrady, kde otec předtím udělal díry v plotech, utéci pryč.
„Pak přišli první vojáci, byli to Rumuni, a protože táta pracoval několik let na výstavbě rafinerského průmyslu v Ploješti, začal se s nimi hned bavit jejich rodným jazykem – byli z toho úplně nadšení, že tady někdo umí rumunsky. V naší kuchyni se vařilo jídlo pro celou jednotku a já jsem s jedním vojákem nosil ve kbelících polévku až do první linie. Čtyřhlavňové protiletadlové kulomety při tom stále pálily do protějšího lesa, odkud odpovídali Němci, ve vzduchu ještě občas bylo německé letadlo. Já jsem byl hloupý, neuvědomoval jsem si riziko, ale ten voják, který šel se mnou, hned poznal, kdy je to nebezpečné a kryl se, tak jsem se aspoň řídil podle něj.“
Láska k přírodě vstupenkou na celý život
Po skončení bojů zbyla všude spousta zbraní a munice, což bylo pro místní kluky velmi lákavé, pistoli s náboji měl pak skoro každý u sebe ještě dlouho, a pod hromadou posbíraného střeliva dokonce udělali v blízkém lomu oheň, naštěstí se při obrovské explozi nikomu nic nestalo.
Rudolf se také dozvěděl od dělníků, že při ražení štol ve Stránské skále objevili nějakou jeskyni. Ty mladého studenta přitahovaly už delší dobu, měl za sebou první práce v Moravském krasu, takže se hned vydal na místo a prolezl všechny vyražené chodby i samotnou jeskyni. Tehdy si neuvědomil, jak riskuje, protože Němci podobné prostory často zaminovali, naštěstí tento prostor zůstal čistý.
„Jeskyně byla poměrně nízká a bez krápníkové výzdoby, co ale bylo unikátní, na podlaze byly kosti a spodní čelisti několika medvědů, jejich lebky si asi už dělníci odnesli. Ležely tam asi 700 tisíc let, kdy zřejmě došlo k zavalení vchodu do jeskyně (dnes nese název Velká medvědí jeskyně, pozn. autora), ani se nepodařilo zjistit, kde vlastně byl. Po celou tu dobu tam nikdo nevstoupil, až teprve během války.“
Právě tyto zážitky předurčily směr Rudolfovy celoživotní profesní dráhy. Přestože studoval humanitně zaměřené gymnázium (dnes Gymnázium tř. kpt. Jaroše – rodiče je pro něj vybrali, protože je považovali za nejlepší v celém Brně), toužil po profesi naplňující jeho lásku k přírodě. Na prvním místě se nabízela lesnická fakulta VŠZ v Brně, nakonec se ale nechal odradit informacemi o náročné matematice, v níž zrovna dvakrát nevynikal, a rozhodl se tedy studovat přírodní vědy na Masarykově univerzitě.
„Tehdy to bylo velmi jednoduché. Celý děkanát sídlil v malém domku, kde je dneska vrátnice, byli tam jen tři lidi. Přišel jsem, ukázal občanský průkaz, maturitní vysvědčení, zeptali se, co chci studovat, řekl jsem, že přírodopis a zeměpis. Hotovo, byl jsem přijat! Horší to bylo se studiem, po válce bylo všechno rozbité, fungovala jediná posluchárna, topilo se v kamnech, pokud bylo čím. Ale profesorský sbor nás při výuce nebral jako studenty, ale jako své kolegy, i když při zkouškách, tehdy tedy kolokviích nám nic neodpustili.“
Se skautským odhodláním přes překážky
Hned po válce, resp. už v průběhu květného povstání byl také dočasně znovuobnoven skauting, byť už v rámci komunisty ovládaného Svazu české mládeže. Také v Líšni (v tu chvíli už součásti Brna) znovu vznikly chlapecké oddíly a nově i oddíl skautek, zájem byl přitom mnohem větší než počet míst v oddílech (mj. proto, že během okupace vzrostla prestiž skautů pro jejich aktivní zapojení do odbojové činnosti).
Rudolf Musil nejprve vedl družinu starších chlapců, později vlčata (malé skauty). K dispozici měli zkonfiskovanou chatu pár kilometrů od Líšně, kde volné chvíle věnovali poznávání lesní moudrosti, denní i noční orientací v terénu a dalším aktivitám.
„Letní tábor jsme měli na Vysočině u Jimramova, byl tam takový malý rybníček, zcela izolovaný od světa. Tam když se za soumraku troubila večerka, tak od lesa za rybníkem se vracela nádherná ozvěna, na to se nedá zapomenout. Ani dnešní skauti si asi ten tábor nedokážou představit – všechno jsme si tam museli postavit sami z dovezených prken, na kamna jsme hledali v okolí vhodné kameny nebo cihly, sami jsme si vařili. To vše vychovávalo skauty k tomu, že si musí umět pomoci sami. Byl jsem asi jeden z prvních, kdo měl u nás spacák – náhodou se mi dostal do ruky zahraniční časopis s článkem, kde byl i detailní popis, jak si tuto novinku doma vyrobit. Mám jej dodnes a ještě ho občas používám!“
Po únoru 1948 byl ale u nás skauting opět zakázán. Některé oddíly ještě nějakou dobu fungovaly neoficiálně, ale opět naplno mohlo toto hnutí (s výjimkou dvouleté etapy v období pražského jara) začít fungovat až po roce 1989 (prof. Musil se zapojil jako člen, později i jako vedoucí 2. klubu Oldskautů v Brně-Králově Poli).
Cílevědomost získanou či posílenou ve skautském oddílu v Líšni ale později Rudolf Musil uplatnil nejen ve sportovních a turistických aktivitách, ale především v profesní dráze. Jeho vlastní nálezy ze Stránské skály a Moravského krasu jej osudově směrovaly k odborné specializaci na fosilní obratlovce, v níž dosáhl mezinárodního věhlasu.
Vždy jsem se snažil jít správnou cestou aneb S ďáblem se nedá spolupracovat
Číst článek
Začátky byly ovšem poměrně složité – když na krátkou dobu mezi ukončením studia a nástupem základní vojenské služby hledal místo, nabídli mu učitelské místo v Petřvaldě na Karvinsku. Vzal to, aniž by tušil vážné komplikace v budoucnu. Po návratu z vojny se totiž chtěl věnovat právě zmíněným fosilním savcům, což bylo tehdy možné pouze v Moravském muzeu v Brně. Odejít ze severomoravského kraje ovšem tehdy v podstatě nebylo možné, nepomohly opakovaná jednání na krajském národním výboru ani na ministerstvu.
Teprve po intervenci jednoho známého na ostravském KNV se to podařilo, tím ale komplikace zdaleka neskončily. V Moravském muzeu v té době zrovna neměli volné místo, mladý vědec tam tedy půl roku chodil denně pracovat zadarmo, žil z manželčina platu a hrozilo mu trestní stíhání za příživnictví. A ani po řádném přijetí (v Moravském muzeu pak působil až do roku 1976, posledních 5 let byl jeho ředitelem, pak po úspěšném konkursu nastoupil na brněnskou přírodovědeckou fakultu, kde je zaměstnán dodnes) nebylo zdaleka vyhráno.
„To nebylo jednoduché dostat se k tomu, co chci dělat, ale nebylo to jednoduché ani potom z hlediska odborného. Protože jsem byl jediný, kdo dělal tuto skupinu – fosilní obratlovce, jinak nebyl v republice nikdo a dostat se k podrobným informacím ze zahraničí v podstatě nešlo. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy pořád tloukl do hlavy: Proboha, jak oni mohli zjistit, na základě čeho rozdělili třeba ten materiál, že tohle patří tomu druhu, tohle onomu druhu. Nemohl jsem na to přijít, trvalo mi to dlouho, byl jsem z toho zoufalý. Ale překonal jsem to, manželka mi pomáhala i při terénní práci. Taky pak byla u toho, když jsme spolu s prof. Špinarem z Karlovy univerzity jako první v republice obdrželi v Carolinu titul doktor věd v oboru paleontologie. Spolu s ní tam seděla i moje máma, pro tu to taky musel být nezapomenutelný zážitek, však si jej taky zasloužila! Později jsem obdržel i další tituly a ocenění, ale tím hlavním asi vždy bylo, že jsem celý život dělal něco, co mě bavilo, co bylo mým koníčkem. Jinak bych to asi dělat nemohl.“
