„Odcházení není jednoduché. Podívejte se na řadu sportovců, kteří ohlásí konec, a pak se vracejí, není lehké vyskočit ze zaběhnutého kolotoče,“ říká Pavel Petřikov starší.
V situaci, kdy už několik týdnů ví, že přišel o svěřence, kterého vedl nejdéle v celé své trenérské kariéře, jež následovala po úspěšné závodnické. Vzájemná spolupráce otce a syna Petřikovů, jejichž jméno se českým judem táhne už více než čtyřicet let, bude přesto pokračovat.
Petřikova mladšího jako asistenta u juniorské reprezentace a zároveň šéfa hradeckého střediska mládeže i Petřikova staršího, jenž dostal nabídku pomáhat u seniorské reprezentace.
Vlastně se toho zase tolik nezmění, když bude potřeba, Petřikov starší bude jako doposud svému synovi prvním rádcem.
Věděl jste, že se Pavel po mistrovství Evropy opravdu chystá skončit?
Už asi dva roky. Tohle téma bylo na stole už po olympiádě v Riu (2016 -pozn. autor), ale mistrovství Evropy v Praze bylo velké lákadlo.
Přemlouval jste ho, aby vydržel? Třeba i poté, co se několikrát odložilo?
Přemlouval, nepřemlouval. Kdy chtěl skončit, bylo na něm.
Do Prahy jste to dotáhli. Když jste šli do turnaje, věděl jste, že tam budete naposledy jako jeho trenér?
Ano. Už od začátku roku jsem věděl, že pokud neskončí do sedmého místa, je konec. Sice ještě byla šance dostat se na olympiádu do Tokia přes turnaje i při neúspěchu na mistrovství Evropy, ale na to už Páča neměl hlavně psychicky a také zdravotně. Bylo toho moc.
 |
Důvody podle vás?
Je to těžké. Oženil se, přišla rodina, začal stavět, což se táhne už tři roky. Kdo staví, asi ví své. Navíc se objevila vrozená vada a reálně mu hrozí operace.
Jak jste prožíval jeho poslední start vy? Trenér vždycky věří a pak je nervózní.
Já byl ale úplně klidný, tepovka byla v normě. Teď už to asi mohu říct, nevěřil jsem, že můžeme projít v prvním kole. Znám Páču dost, viděl jsem ho při rozcvičení i při trénincích před mistrovstvím Evropy. Mrzelo mě, že to dopadlo takhle, ale čekal jsem to. Páča to těžko kousal, ale nemluvili jsme o tom, nebyl důvod. Věděli jsme, že je konec kariéry, že je to poslední zápas, po něm poslední poplácání... Bylo to jeho rozhodnutí.
Co všechno proletí hlavou, když najednou skončí něco, co trvalo pětatřicet let, vlastně od Pavlova narození?
Hodně věcí, najednou byl čas si všechno promítnout. Bylo to opravdu trochu jiné než u jiných.
Jaký byl Pavel jako dítě?
Jako každý, takový čertík s duší anděla. Vlastně bez problémů. I když jeden ano, který bych u jiných svěřenců nezažil. Měl jakýsi boj s učitelkou v jeslích. Nevím, co se tam přihodilo, ale když tam měl jít, vždycky brečel. Neřešil jsem to, musel si poradit sám.
Vyřešil to?
Na svůj věk neuvěřitelně: utekl oknem a z druhé strany zamknul… Naštěstí přecházel do školky, kde pracovala jeho mamka, tak to tím i skončilo.
A co judo, váš sen jako medailisty z mistrovství světa?
Určitě ne. Jenomže asi v šesti letech si ho vzal trenér hradeckého Sokola a bývalý reprezentant Pavel Babka a společně s jeho trenérkami mu dali velice dobrý základ. Pak už to šlo rychle. Už v žákovských kategoriích začal získávat medaile a od dorostu přešel ke mně.
„Já byl ale úplně klidný, tepovka byla v normě. Teď už to asi mohu říct, nevěřil jsem, že můžeme projít v prvním kole. Znám Páču dost, viděl jsem ho při rozcvičení i při trénincích před mistrovstvím Evropy. Mrzelo mě, že to dopadlo takhle, ale čekal jsem to.“
Pavel Petřikov starší o ME v Praze
Výhoda?
Nevím, ale výhodu měl v tom, že měl dobré učitele na tréninku. V Hradci tehdy trénovaly české reprezentantky Štusáková, Nováčková, Pěchovičová, Groborzová či Křupalová, k tomu výborní kluci Jošt, Kvaček, Věnsek, Saksa, Kopeček a další. Ti se s ním kočkovali, on i díky tomu rostl, až je přerostl. Všichni měli velký vliv na jeho pozdější výkony.
I díky tomu se v dorosteneckém věku neprosadil jenom mezi domácí špičku své věkové kategorie, vždyť na jednom mistrovství světa juniorů byl pátý. Byl to asi dobrý odrazový můstek.
Tehdy už jsme byli v přípravě opravdu hodně nároční, navíc reprezentačním trenérem juniorů byl pan Lacina, který dal dohromady super tým, stmelil ho a kluci šlapali.
Dobře to vypadalo i na začátku seniorské kategorie, záhy přišla účast na olympiádě v Pekingu 2008, ale pak se to zlomilo. Proč?
Když Páča do seniorů přecházel, byla pravidla uvolněná a on si udělal svoje judo. Bylo to něco mezi zápasem, volným stylem a judem. Já jsem se v tom jako trenér ztrácel, ale Páčovi to sedlo, vyhrával. Jenomže po Pekingu se změnila pravidla, techniky, na které spoléhal, byly zakázány. Nastal bod nula, učili jsme se znovu techniky. Páča najednou vypadával v prvním kole se soupeři, které před tím mlátil. Těžké období.
Prý už tehdy hrozilo, že skončí. Je to pravda?
Možná něco takového v některých chvílích padlo. Neměli jsme výsledky, těžko jsme sháněli nejen finance hlavně na zahraniční akce, ale třeba i kvalitní sparing. Naštěstí se pomoc našla, hodně třeba od města Hradec Králové. Trvalo to dva roky, než jsme se dostali z nejhoršího a něco na troskách dřívějších technik vybudovali a než se zase mohl vyrovnaně prát a vyhrávat. Bohužel už nikdy to nebylo úplně ideální.
Jak to myslíte?
Jeho hlavním chvatem měla být takzvaná seoi, přehoz přes rameno, s touto technikou dominoval už v dorostenecké kategorii. Bohužel ho při jejím tréninku začal bolel loket, a tak řekl, že to dělat nebude. Kvůli tomu neměl pro lehkou váhu důležitý chvat vpřed, což byl jeho veliký hendikep oproti soupeřům. Myslím, že ho to stálo i medaile v rozhodujících utkání na mistrovstvích Evropy či světa a na olympiádách. Ale klobouk dolů, že to vše vydržel. Olympiáda v Londýně nám sice v roce 2012 ještě o bod utekla, ale Rio už byla příjemná realita.
Další olympiádou v Tokiu už ale nevyvrcholila a vysněný evropský šampionát v Praze jako rozlučka s kariérou také nedopadl podle představ...
K tomu není moc co dodat. Bohužel kvůli koronaviru byla příprava vlastně nulová a tušil jsem, že to bude propadák. My nemáme na rozdíl od východu tolik sparingu a jsme závislí na zahraniční přípravě, která byla bohužel špatná. Páča potřeboval soupeře, kteří ho dostanou pod tlak, což se těžko shánělo. Sice jsme byli dvakrát v Turecku, ale nebylo to kvalitní. Bylo všude zavřeno a silné státy si jely svoje. V Praze mi pak bylo nejen Páči, ale všech našich borců líto. I proto, že když jsme měli šampionát konečně doma, chyběli tomu diváci. Myslím,že tento hnací motor by změnil i některé výsledky.
Váš syn se teď vydává na trenérskou dráhu, co mu jako sám zkušený trenér poradíte především?
Že musí být trpělivý a strpět i kritiku, což ne vždycky jako závodník dobře snášel. A také se musí připravit na to, že kdo měl výsledky v kariéře, automaticky nemusí být i dobrým trenérem.
