Foto Ahmad Ardity, pixabay.com
S odkazem na různé důvody je snadné tvrdit, že k diskuzi o daních není vhodný čas. V řadě zemí se poptávka drží nízko a většina daní vede k jejímu poklesu. Kdyby se daně za této situace zvýšily, omezilo by to ekonomickou aktivitu, narostla by nezaměstnanost a začaly by se zavírat podniky, což by hrálo do karet spíše hospodářské recesi než oživení ekonomiky. Ale právě kvůli tomu musíme přehodnotit, jakou funkci má plnit daň z finančních transakcí. Je totiž možné, že zrovna tuto daň na rozdíl od všech ostatních daní pro řešení koronavirové krize potřebujeme.
Všechny státy jsou nuceny fungovat s deficity veřejných rozpočtů, aby podpořily své ekonomiky, a tento trend tu ještě dlouhou dobu zůstane. Úrokové sazby už nelze použít k řízení ekonomiky, protože když se pohybují okolo nuly, přestávají mít vliv na lidské chování. Oba uvedené problémy ale ukazují, proč bychom určitou daň z finančních transakcí potřebovali.
Nástroje, které vytvářejí příjmy do rozpočtu
Daně z finančních transakcí jsou v tradičním pojetí velmi specifickým druhem daní, odváděných z velmi úzce vymezených finančních transakcí typu obchodování s finančními komoditami a měnami. Navrhované sazby daně byly často nízké, protože byly považovány – poněkud překvapivě vzhledem k politickému přesvědčení mnoha jejich zastánců – za nástroje vytvářející příjmy do státního rozpočtu, a nikoliv za Pigouovy daně, které mají významným způsobem měnit lidské chování.
Tato daň by měla být nastavena v robustní výši, aby mohla případně fungovat i jako náhrada ostatních daní, například daně z příjmu ze závislé činnosti nebo odvodů na sociální zabezpečení, které nyní výrazně brání vyšší zaměstnanosti.
Pigouovými daněmi se daní výrobky s nepříznivými dopady, například alkohol nebo tabák. Jejich primárním smyslem je spíše snížit poptávku než zvýšit příjmy do státní kasy, třebaže mají i tento efekt. Nicméně se zdá, že příjmy z daní z finančních transakcí mají sloužit z pohledu svých příznivců především sociálním účelům, z čehož plyne, že se jejich výše a dopady musejí omezit. Snahám stoupenců daní z finančních transakcí ovšem nepomohlo, že moderní měnová teorie přišla s jednou nepříjemnou pravdou: příjmy z daní nejsou předpokladem toho, že stát bude financovat sociální oblasti.
V současnosti potřebujeme diametrálně odlišnou daň z finančních transakcí. Monetární politika už není účinná, protože použití daně v rámci konvenční daňové politiky je mimořádně neohrabané. Kromě toho je teď třeba, aby byly daňové zásahy do ekonomik rychlé, aby zkrotily poptávku, zaměstnanost a inflaci, a to v prostředí přetrvávajícího deficitu státního rozpočtu. Právě proto jsou nezbytné nové nástroje daňového řízení – a tuto funkci by mohla plnit právě daň z finančních transakcí.
Finanční toky
Jednalo by se nicméně o daň jiného druhu, která se dříve téměř nepoužívala. Týkala by se bez výjimky finančních toků proudících přes úplně všechny (!) bankovní účty v ekonomice. Této dani by podléhaly příchozí i odchozí platby, což by mělo omezovat prostor pro daňové úniky. Celkově by tato daň měla být nastavena v robustní výši, aby mohla případně fungovat i jako náhrada ostatních daní, například daně z příjmu ze závislé činnosti nebo odvodů na sociální zabezpečení, které nyní výrazně brání vyšší zaměstnanosti.
Tato daň by měla být značně progresivní. Jak by se zvyšovaly toky přes bankovní účty vedené na konkrétní osobu, zvyšovala by se i samotná výše daně. Na jedince s průměrnými či nízkými příjmy by dopadla jen velmi nízká sazba. Bylo by dokonce jednoduché některým jednotlivcům daň snížit na zápornou hodnotu, a tím jim poskytnout finanční podporu. Naopak osoby s velmi objemnými finančními toky by do rozpočtu odváděly významné částky.
Pro účely vyměření daně by bylo vhodné, aby si každá osoba mohla propojit veškeré své účty. Díky tomu by například odváděla daň ze splácení hypotéky (platby z běžného na hypoteční účet), z převodu úspor nebo splátky na účet ke kreditní kartě. Daňová povinnost by vznikala pouze v případě, že by dotyčný posílal peníze někomu jinému.
Složitější by v této souvislosti bylo rozhodovat o propojení mezi osobou a její domácností. Přeshraniční převody, dokonce i na související účty, by však podléhaly dani vždy. Když si to vše dáme dohromady, vychází z toho efektivní a progresivní daň ze spotřeby. Tato daň by se musela vztahovat i na obchodní účty, přičemž by mohla být vhodná určitá míra progresivity zdanění: malé podniky by dosáhly na nepřímou podporu v podobě konkrétní sazby příslušné daně. Firmy by se proti takové dani neměly stavět, zvláště kdyby jim po jejím zavedení odpadly některé náklady na sociální zabezpečení. Zároveň by bylo nutné upravit používání hotovosti: z právního hlediska by bylo nutné, aby se za účelem prevence zneužívání systému evidovaly hotovostní nákupy a prodeje.
Odhlédneme-li od tohoto posledního aspektu, správa této daně by byla jednoduchá, protože veškerý software pro zavedení daně by už měl existovat – a to dokonce i v případech, kdy jsou některé účty propojené a jeden uživatel má účty u několika bank zároveň. Vyměřit daň by bylo jednoduché, protože by byla stanovena jako procento z příchozích a odchozích plateb v rámci daných účtů. Stejně jednoduché by bylo tyto dílčí částky daně na konci roku sečíst, aby nebyla nespravedlivě vyměřena v případech, kdyby byla daň v určitém měsíci v režimu průběžného odvádění nepřiměřeně vysoká.
Fiskální kontrola
Jednalo by se o progresivní daň ze spotřeby – což není případ daně z přidané hodnoty – a základem daně by byly i finanční služby a transakce, které jsou výsadou nejbohatších a na které DPH nedosáhne. Daň z finančních transakcí by tedy mohla být významným nástrojem pro řešení příjmových a majetkových nerovností. Ale vůbec nejdůležitějším aspektem této daně by mohlo být její použití v oblasti fiskálních zásahů. Díky ní by bylo možné velmi jemně, cíleně a promptně podpořit či omezit poptávku – stačilo by pouze změnit sazby v algoritmech pro odvádění daně u relativně malého okruhu bank.
Pokud by tedy bylo například žádoucí udělit ekonomice okamžitý impuls, sazby by se mohly v krátkém časovém horizontu snížit. Obzvláště zajímavé je, že takové úpravy daně by bylo možné zacílit na konkrétní příjmové skupiny nebo jim v případě potřeby stanovit zápornou sazbu. Stejně tak by bylo možné sazbu daně z finančních transakcí rychle zvýšit, utlumit poptávku a působit proti inflaci, což je důležité hlavně pro stoupence moderní měnové teorie. Bývá totiž často zpochybňováno, že lze za tímto účelem použít právě daně.
Daň by mohla i nadále sloužit k omezení excesů na trhu s finančními službami, jen by možná bylo nutné nastavit specifickou sazbu daně. Součástí Spahnovy variace této daně, kterou původně v sedmdesátých letech doporučoval James Tobin, jsou automatické stabilizační mechanismy. V případě vypuknutí finanční krize se sazby automaticky zvýší, což vede k vyšším nákladům na provedení finančních transakcí. Účelem tohoto mechanismu je zklidnit situaci na finančních trzích, které ovládla panika. Nárůst sazeb by nastolil přesně takový klid, který by byl za dané situace nejspíše velmi zapotřebí.
V tuto chvíli nemá smysl prosazovat daň z finančních transakcí v takové podobě, v jaké byla navrhována posledních padesát let, když si ji takto nežádala ani ekonomika, ani ekonomie. Oproti tomu daň z finančních transakcí, která podporuje zaměstnanost a snižuje nerovnost a která může sloužit jako podpora určitých příjmových skupin a pomůcka pro fiskální řízení, je pro tento okamžik jako stvořená. Je to daň 21. století, kterou v současnosti potřebujeme a kolem níž by se měli semknout ti, kteří jsou ochotni ji prosazovat.
Autor je profesorem na Sheffield University Management School a ředitelem Tax Research LLP a Corporate Accountability Network.
Z anglického originálu The financial-transactions tax we need in the age of coronavirus, publikovaného na webu Social Europe, přeložil Jakub Jurenka. Český překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.