Když už se rozhodl popsat svůj život, šel do toho natvrdo. Žokej a dostihový trenér Josef Váňa vložil do autobiografické knihy z edice deníku Sport „VÁŇA – Dělám si, co chci!“ celé srdce. Otevřeně vyprávěl nejen o svých slavných triumfech, ale také o těžkém dětství nebo bolavých pádech. Vzpomínka na jeden osudový si získala pozornost i v tradičním žebříčku sportovních výroků deníku Sport. Protože ne každý vám o sobě může říct: „Viděl jsem poslední okamžiky svého života.“
Život Josefa Váni je opravdu neobyčejný. Už tím, že svou dostihovou kariéru začal ve věku, kdy ostatní sportovci už skoro končí, a pak fanoušky fascinoval celá tři desetiletí. Má o čem mluvit. A když už začne, nedělá polovičatou práci. Říká věci jasně a upřímně. Z knihy je navíc slyšet jeho osobitý slovník. Proto jí sám přeje toto: „Je psaná, jak mně huba narostla. Tak aby čtenáři byli shovívaví k některým mým výrazům, protože já jsem mluvil, jak jsem zvyklý, a nebral jsem si servítky.“
Jaké reakce čtenářů se k vám dostaly?
„Že je to dost drsný, ale tvrdý a dobrý, že se to dobře čte. Já na tom nic dobrého na čtení nevidím, ale to je můj názor. (směje se) Většinou si ještě nikdo netroufl říct, že je to špatné. Aspoň vijó, co jsem musel všechno v tom svém krásném životě zvládnout.“
Vy sám jste měl čas si knížku v klidu přečíst?
„Jak jsem dělal korekturu, tak jsem to přečetl asi během dvou dnů, ale nijak jsem o tom nepřemýšlel. Teď jsem někde u Vronského a doufám, že se pan Komárek nenaštval. (Váňa v knize vypráví, že musel Vronského jednou ve Velké pardubické zastavit kvůli únavě po vyjížďkách s majitelem) Já si myslím, že takhle to bylo. Ale mám odezvu třeba od našeho Honzy Kratochvíla, že ho tam pomlouvám.“
V knize jste si posteskl, že šampion Velké pardubické z roku 2017 podle vás nevyužívá všech svých rezerv…
„Já ho nepomlouvám, já tam píšu jenom, co cítím a co tak je. Pravda je, že s takovou fyzickou kondicí, jako má on, kdyby ještě trošičku víc přemýšlel, tak mohl být úplně někde jinde. Ale to je jeho problém. Já jsem udělal maximum, co jsem mohl.“
- Autobiografický rozhovor se slavným žokejem
- Otevřenou zpověď o cestě z malé vesničky do legend
- Svébytnou filozofii s valašským slovníkem
- Vyprávění o tvrdém dětství a sporech s otcem
- Líčení momentů, kdy šlo Váňovi o život
- Vzpomínky na životní koně i velké soupeře
Mně právě přišlo skvělé, že jste v knize mluvil otevřeně o všem, neřešil…
„…co si lidi budou o tom myslet. Tak to by asi nebyla ta správná knížka, kterou jsme chtěli vytvořit, kdybych si vymýšlel nebo ubíral někde, kde to jde na tu dřeň.“
Pro knížku to bylo samozřejmě naprosto zásadní, máte tuhle otevřenost v sobě přirozeně?
„Když jsme to psali, povídali jsme si a já jsem to říkal, jak to bylo. Nic jsem si nevymýšlel. Tak to bylo, jestli to bylo někdy trochu drsné, někdy trochu úsměvné, tak to v životě chodí. Není všechno jenom špatné, sem tam se i něco povede.“
Říkáte všechno na rovinu, nevrátil se vám tenhle přístup někdy v životě?
„To je samozřejmé, že když dneska od rána řádím jako tajfun, tak holky z toho nemají dobrý pocit. To je normální. Štve mě, že jsou tady dvacet let, ptám se, která umí inhalovat, a ony, že nikdo. Škoda mluvit… Já mám obavu, že koně skončí, protože to nebude mít kdo dělat. Když vám holka, která se učí u koní, začne bandážovat koně, který je celý vyválený od bláta, a řeknete jí, že to dělá špatně, tak ona řekne, co jí do toho kecám, že má v tomhle oboru vzdělání… My jsme dělali koňařinu, protože ji máme rádi. Průser je, že to není jenom u nás, to je v celém světě.“
Že trochu dupete na děvčata ve stáji, to je jedna věc, ale jde o to, že nemáte problém stát si za tím, co řeknete…
„Samozřejmě, že odezva mých výroků kolikrát nebyla moc příjemná. Ale já jsem to bral tak: Já si stejně budu dělat, co chci, a hotovka! Jestli jsem toho někdy litoval? Možná vůči ženám, že jsem někdy řekl něco, co jsem říkat nemusel. To jsou věci, které se nedají vzít zpátky. A buď se s tím lidi naučí žít, nebo ne. Ale že bych litoval toho, že jsem někomu něco vytkl… Horší je, když se spletete. Když někoho zpražíte a pak zjistíte, že jste neměl pravdu.“
Co pak?
„To je špatně. Omluvit se můžete, ale ty omluvy už nestojí za nic, protože postižený to má v srdci a asi ho to hodně bolí. Nevzpomínám si na moc takových případů, ale nemůžu říct, že bych žádný nenašel, kdybych o tom začal trochu přemýšlet.“
Jak se vám ta knížka vlastně líbí?
(usmívá se) „Samozřejmě si myslím, že ve skutečnosti vypadám líp než na úvodní stránce. Snad nemám takové vrásky kolem očí. Ale je pravda, že vevnitř je pár fotek z mého mládí. Myslel jsem si, že fotka, když jedu na Méďovi, na své nejlepší přiježděné krávě, se někde ztratila. Ale ona se zase objevila, takže jsem rád, že ta fotka je znovu tady. Já už jsem ji skoro oplakal.“
Jaké bylo prostřednictvím vyprávění znovu prožívat svůj život?
„Co na to říct? Člověk na dobré chvíle vzpomíná rád, na ty špatné je lepší zapomenout. Já si myslím, že je tam víc těch dobrých chvil než těch, které byly negativní a ne moc příjemné.“
Bylo pro vás obtížné o něčem mluvit?
„Myslím si, že když je to pravda, co člověk vypráví, tak se o tom mluví docela dobře. Samozřejmě, že je lepší vzpomínat na příjemné chvíle. To je život. Radši se bavím o příjemných věcech, které jsme prožili.“
Koho může tahle knížka zaujmout?
„Myslím, že lidi z koňského prostředí si ji rádi přečtou. A myslím si, že i nekoňaři. Já, když jsem někde viděl knížku o Panenkovi nebo kterémkoli významném sportovci, tak jsem si ji taky rád přečetl. Snad se ta kniha bude líbit i těm, kteří koním moc nerozumí.“
Knihu objednávejte na iKiosek.cz ZDE>>>
