Rok 2020 se již překuluje do roku následujícího a v mé duši přetrvávají dva vánoční divácké zážitky, z pohádky Hodinářova učně a semaforského představení Kytice, o které se chci s vámi podělit.
Hodinářův učeň, ke kterému napsala scénář a zrežírovala ho Jitka Rudolfová, měl premiéru na ČT1 na první svátek vánoční a příběh měl v sobě silnou výpověď i nádherné vizuální ztvárnění. Zatímco dobří duchové Rodovít a Rodovoj se postarali o vtipné odlehčení děje, třeba nepochybně utkví v mysli jejich rada „dýchej, ať rychleji vystřízlivíš“, zlá sudička Lichoradka, ztvárněná Janou Plodkovou, si tak nějak po „pindrušovsku“ snaží pozohýbat osud hlavního hrdiny Urbana podle své škodolibé nátury. Její postava je výborně vystavěná herecky i co se týče pohybové stránky, chůze a póza a la vysloužilá modelka s rukami v boku a nezbytnou kabelkou. Skvělý je i hudební motiv, který zaznívá ve spojitosti s Lichoradkou. Slovní hříčka pro její jméno je také více než výmluvná.
Nic zlého netušící Urban ale dá na její doporučení a ve finále se vydává i na horu, kam slunce nezapadá, pro hodinky, co umí oznamovat smrt. Mimochodem filmaři vybraná lokace Panská skála v Kamenickém Šenově se také mimořádně povedla, jak už více strastiplnou cestu si lze jen představit, než tuto křivolakou s ostrými výčnělky. Nahoře na hrdinu čeká úkol, ale zejména dvojpostava Živy a Morany, která jsou jak dvě strany jedné mince a efektně se proměňují jedna v druhou. Bonusem je využití symbolů smrtihlavů a motýlků, coby smrt a život, a jejich následný souboj, kdo s koho. Za zmínku stojí herecký koncert Viktora Preisse, coby chamtivého hodináře. Kromě hudební složky je třeba pochválit i poeticky krásné záběry, například čekající Laura na svého milého v pokoji s výraznou tapetou evokuje obrazy francouzského malíře a grafika Jeana-Édouarda Vuillarda.
Ze semaforské Kytice, na kterou se bylo možné podívat online díky odkazu ze stránek tohoto divadla, je mojí oblíbenou baladou Svatební košile, kde se podobně jako v pohádkách temná stránka pokouší ovládnout tu nevinnou část nás samých a to pokoušení v podobě umrlce je svůdné a zrádné. Tomáš Novotný, kterého jsem předtím znala jen z Iaga, kde v divadle Hybernia ztvárnil postavu Othella, si postavu umrlce patřičně vychutnával a byla radost jeho výkon sledovat.
A tak přeji všem, abychom si z cest nad propastí, které se každému z nás v životě dějí, vzali ponaučení zvládnout je s odvahou a touhou vzlétnout každý den nad všedností ke krásám a poezii. A abychom poblíž měli nějakého toho Rodovíta a Rodovoje. Šťastný rok 2021!
