Matěj Skalický: 2020 – rok, kdy jsme v nouzi poznali přítele
Drtivá většina z nás bude chtít na rok 2020 co nejdřív zapomenout. Dává to smysl. Spousta lidí přišla o práci, o peníze, a co je vůbec nejhorší – o své blízké.
Ale i v posledních 12 měsících byly momenty, kdy jsme doslova v nouzi poznali přítele. A právě tyto okamžiky by nám mohly pomoct odrazit se do let příštích.
Čtěte také
Začněme tím, že lidé si letos na jaře začali mnohem víc pomáhat. Na domovní dveře vyvěsili dobrovolníci inzeráty s nabídkou pomoci pro seniory, kterým pak chodili třeba na nákup, pro léky nebo vyvenčit psa. A to v době, kdy starým lidem hrozilo největší nebezpečí a kdy museli zůstat sami doma. Už to samo o sobě muselo být neuvěřitelně psychicky náročné.
Lidé k sobě byli ale skutečně ohleduplní, zvlášť pečlivě nosili roušky, šili je pro ostatní a vzájemně si byli oporou. I když se jejich život ztenčil na čtyři zdi vlastního bytu, jednou za den aspoň vystrčili hlavu z oken, aby hromadně zatleskali zdravotníkům, kteří v dobách nejtěžších drželi tuhle zemi a její obyvatele při životě.
Vůbec – právě letos jsme si pořádně uvědomili, jak medicína za posledních 50 nebo 100 let významně pokročila, co všechno dnes můžeme udělat pro záchranu člověka. Že máme přístroje, které umí za lidi dýchat. Že jsme schopní vyvinout v rekordně krátkém čase vakcínu, která s virem zvládne účinně bojovat. To všechno jsou fantastické úspěchy pokroku, lidské dovednosti učit se, tvořit a posouvat se.
Krize přinesla spoustu útrap
Koronavirus nám taky připomenul úplně základní poučky, třeba hygienická pravidla. Jak důležité je omývat si ruce, jak se to vlastně dělá, jak dlouho a jaké písničky si u toho můžeme zpívat, aby nám to rychleji uteklo. Lékaři dokola vysvětlovali, proč si ruce vůbec myjeme, a lidé jim vděčně naslouchali.
Čtěte také
Ale nejenom zdravotníci, třeba i učitelé se konečně dočkali uznání. Díky tomu, že rodiče museli se svými dětmi po práci ještě sedět hodiny nad knížkami a příklady, tak zjistili, jak trpěliví a obětaví jejich vyučující vlastně jsou a proč je jejich práce tak strašně důležitá. Na druhou stranu nebýt digitálních technologií a velkého pochopení právě mladých lidí, nebylo by možné udržet dálkovou výuku pohromadě.
A je tu ještě jedno zajímavé téma – spousta lidí se v době lockdownu vrátila do přírody, utekla daleko od ostatních, od civilizace a od špatných zpráv. K vodě, do hustých bučin a hvozdů. Do lesů, na louky a do hor. Z vyčerpávajícího a dlouhodobě neudržitelného koloběhu budíček-práce-spánek začali znovu objevovat přírodní krásy Česka. Dostali se do míst, která by jinak nikdy nenavštívili. Neměli by na to čas.
A příroda sama si za pandemie oddechla, když ji přestal dusit černý dým z továren, ve kterých utichla výroba, a z výfuků, které přestaly špinit ulice. Bohužel jen dočasně, ale o to podstatnější je, že téma globálního oteplování ani za pandemie nezmizelo v zapomnění, protože i když se na planetě zastavil život, neznamenalo to, že by se přestala ohřívat.
Čtěte také
Jinak nejde popřít, že krize přinesla spoustu útrap. Ve velkém tu umírali lidé, kteří mohli třeba ještě dlouho žít, a ekonomika se rapidně hroutila. Hospody zavíraly a otevíraly tak dlouho, až jednoho dne prostě zůstaly zavřené. Do obrovských problémů spadly samoživitelky a samoživitelé. A to nejen čistě zásluhou pandemie, ale pochopitelně i vinou řady nešťastných a špatných rozhodnutí našich vrcholných politiků.
Tato krize tedy mimo jiné upozornila na spoustu negativních témat, která teď můžeme konečně začít řešit. Psalo se o zvýšeném riziku domácího násilí, o katastrofálně pomalé digitalizaci zdravotnictví. Pandemie taky upozornila na klíčové podfinancované obory, namátkou právě učitele nebo zdravotníky, a znovu a opět zdůraznila téma ochrany životního prostředí.
Tahle krize způsobila škody, které už nepůjde nikdy pořádně napravit. Aspoň nás ale může posunout dál. Pokud se totiž nezaměříme na to pozitivní, co se během pandemie stalo, na změny, které snad dokázala pandemie nastartovat, nikdy se z roku 2020 úplně neotřepeme.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
