Rok 2020 očima dětí: Online kroužky, virtuální třídy a babičky přes Facetime a roušky

Ve V12 vyprávějí Annika, Dora, Ella, Kašpar, Nika, Tonda, Vašek, Robin, Lukáš, Ela, Sofia, Jiří, Ema, Václav a Tereza.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU ↓

29. 12. 2020 | Praha

Rok 2020 se chýlí ke konci - k radosti mnoha lidí po celém světě, kterým pandemie koronaviru zpřevracela život vzhůru nohama. V posledních dnech jsme reflektovali uplynulých 12 měsíců se seniory a dobrovolníky. Tentokrát se ptáme dětí. I jejich svět se obrátil v důsledku protiepidemických opatření naruby. Jak to školáci nesou? Co je na roku stráveném z velké míry před obrazovkou počítače či tabletu bavilo a co naopak nudilo? Co je trápilo a na jaká přání a naděje ani koronavirus nedosáhnul?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Barbora Sochorová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Ella Bidrmanová: Jmenuju se Ellinka a jsem z Česka, je mi šest a půl, jsem z Prahy.

Ema Kedroňová: Jmenuju se Ema Kedroňová a je mi 7 let. Bydlím na Zbraslavi a chodím do druhé třídy.

Annika Papoušková: Já se jmenuju Annika, je mi 6, chodím do první třídy a jsem z Jablonce nad Nisou.

Tereza Kedroňová: Jmenuju se Terezka, mě je 4, bydlím na Zbraslavi.

Dora Zbiejczuk: Jmenuju se Dora, je mi osm, jsem z Brna a chodím do druhý. Koronavirus je nemoc. Je to nemoc, kterou nikdo asi nechce mít, protože se na ní dá umřít. Slyšela jsem o něm asi poprvé doma. Jo, bála jsem se, hodně jsem se bála. Bála jsem se, že to chytím. A že to chytí ostatní a nedostanou se z toho.

EB: No že jsou blízko sebe ty lidi a že to vylítne z nosu, ono ti to jde do pusy a máš to pak v sobě.

TK: Slyšela jsem o něm (o koronaviru) od rodičů. Děláme jinak to, že nosíme roušky.

EK: Víc si umýváme a dezinfikujeme ruce a musíme nosit roušky. A většina akcí je omezena. Třeba kroužky… Nejvíc mi chybí gymnastika, protože tam děláme různý kotouly a hvězdy. A to mě baví.

DZ: Online škola? Vídali jsme se přes počítač, někdy jsme měli třeba odpočinek a třeba jsme mohli mít kousek v posteli. Mohli jsme dělat víc věcí, ale přitom i míň. Měli jsme prvouku, matiku, češtinu, angličtinu. Předměty jsme měli skoro všechny, až na tělocvik. Ten jsme teda měli taky, ale jinačí. Neběhali jsme třeba venku, ale cvičili jsme třeba kliky, dřepy, takové cviky. Chápete, myslím…

EB: Moc se mi to nelíbilo, protože to bylo těžký. Moc jsme se neslyšeli, někdy se někdo odpojil. Dokonce i paní učitelka. A učit se angličtinu přes počítač vůbec nešlo. Na jedný angličtině jsem prostě nebyla, protože se to vyplo. Pak se to zaplo, ale beze mě.

DZ: Docela dost jsem se naučila pracovat s počítačem a to je všechno.

EB: Roušky nejsou dobrý. Prostě moc nemůžu dejchat, je to takový nepříjemný a potím se pod ní.

AP: Nosit roušku mi někdy nevadí, jindy mi to vadí. Třeba v lavici. Vídáme se přes roušky nebo přes Facetime. Když vidím babičku přes Facetime, tak se mi po ní stýská, i po dědovi. Je to nepříjemný, tak bych si přála, aby koronavirus zmizel.

Kašpar Hůla, 9 let

Já se jmenuju Kašpar Hůla, je mi 9 let. Jsem z Prahy a chodím do 3. třídy.

Na jaře jsem se docela bál, nechodil jsem do školy, na kroužky, musel jsem nosit roušku. Moji kamarádi a známí měli koronavirus. Jedna kamarádka byla unavená a bylo jí hodně špatně. Dokud nám o tom neřekla, ani jsem skoro nevěděl, že to má. Na jaře jsem se bál, protože jsem ještě ten koronavirus neznal. Bál jsem se i na podzim, protože mi z e-roušky přišlo, že jsem se setkal s nakaženým. Ale teď už se nebojím.

Hodně mi vadila ta rouška, kterou jsme museli nosit, stejně jako teď. Nevídal jsem se s kamarádama a příbuznýma, to mi taky docela vadilo. Třeba s tetou jsme se na jaře moc neviděli, stejně jako s druhou babičkou a druhým dědou.

Měli jsme hodně úkolů a neučili jsme se společně, což už nemáme, když už chodím do školy. Ráno jsem vstal a měl jsem on-line výuku, pak jsem dělal úkoly a odpoledne jsme chodili na procházky. Já jsem se s kamarády nevídal, chodili jsme ven spíš s mámou. Bylo to docela dobrý, mě to bavilo. Výuku jsme neměli od osmi, mohli jsme vstávat později a taky mě to bavilo on-line, ale ne všechny předměty. Třeba prvouka mě nebavila. Ta učitelka na prvouku to on-line neuměla a třeba se připojovala na špatnou schůzku. Naživo je to asi lepší.

Byl jsem docela rád, že jsme doma spolu. Ale pak mi přišlo, že už jsme doma moc. Škola mi asi moc nechyběla. Ale spolužáci dost.

Nika Čechlovská, 8 let, 3. třída

Jmenuju se Nika, chodím do 3. A, bydlím v Praze 4 a je mi 8 let. Vím co to (koronavirus) je. Je to nemoc, kterou má docela dost lidí a můžou na ní umřít. Moc jsme si o ní nepovídali.

Měla jsem strach, když to moje kamarádka chytla, ale jinak se tý nemoci zase tolik nebojím.

Mám jenom on-line gymnastiku a žádný kroužky jinak mít nemůžu. Máme žíněnku, která se někam položí. Někam nastavíme počítač jako kameru, a pak máma řekne: „Hele, učitelka nebo trenérka nám poslala meet, takže se jdeme připojit.“ Tak se připojíme a pak mám normálně hodinu gymnastiky. Cvičíme všichni, ale někdy se stane, že se někdo odpojí.

Měli jsme (ve škole) rozvrh a tam bylo napsaný, kdy máme jakou hodinu a co si na ní máme připravit. Když začínala v 8:15 matika, vzbudila jsem se v 8:10. Nasnídala jsem se, vyčistila si zuby a šla rovnou k počítači. Pak byla třeba hodinová přestávka a pak až čeština. Někdy mě to bavilo, někdy jsem se nudila, protože už jsem měla věci hotový a správně. Škola mě baví normálně i přes on-line, tak mně by to bylo jedno.

Antonín Hubka, 11 let, 5. třída

Já se jmenuju Tonda Hubka, je mi 11 let, bydlím v Praze na Karlínském náměstí. Chodím do 5. třídy, ale měl jsem odklad, takže jsem měl být v šesté.

Doma jsme se občas dívali na zprávy a prý to (koronavirus) nějak vymysleli Číňani. Někdo měl hodně nemocí dohromady a z toho se stala jedna velká. Tak takhle nějak si to myslím. Koronavirus mi přišel jako divnej název, trochu strašidelnej.

Na začátku jsem se trošku bál, ale pak jsem říkal, že děti to prý nemají zas tak kritický, takže budu jen deset dní hnít doma. Ale pak už jsem se bál víc, že to chytnu, protože jsem chodil okolo spousty lidí. Chytil to můj táta, já jsem byl moc smutnej, že se to stalo. Chodil jsem k němu skoro pořád a chytil to od něj. Nebo jsem možná šel na ulici a někdo si odkašlal. Byl jsem na testech, hodně nepříjemný. Ptali se tam na e-mail a tak něco, pak nám dali papír, že musíme dát vzorek z hloubi nosu. Bylo to dost nepříjemný. Čekal jsem trochu, že to budu mít, protože jsem byl u táty nejblíž. Bolela mě hlava, ale kašel jsem moc neměl. Nic jsem necítil, jen malý bolení hlavy.

Robin Čechlovský, 10 let, 5. třída

Jmenuju se Robin, je mi 10 let, bydlím v Praze a v Neratovicích a chodím do 5.C.

Můj kamarád Tobík, který bydlí v Neratovicích, měl covid. A byli v karanténě. My jsme se moc nestýkali, protože do Neratovic moc nejezdím a on byl zavřený pořád doma. Nechtěl bych být v karanténě, protože bych nemohl jít s kamarády ven. S jedním spolužákem chodíme ven i s koloběžkami. Hrajeme si na hřišti před školou, z písku stavíme vesnice.

Při vyučování mi často nefungovala kamera a někdy se paní učitelka sekla. Vyučování probíhalo tak, že jsem vstal, šel se obléknout, potom jsem si vyčistil zuby. Snídani jsem nestíhal, takže jsem šel hned na online hodinu. Některé začínaly v 8:15, některé až v 9:00. Předtím jsme měli v onlinech jenom češtinu, matiku a angličtinu. Teď nám přidali i vlastivědu a přírodovědu. Když jsme byli doma, tak jsem se trošku nudil.

Lukáš Žďárský, 14 let, 8. třída

Já se jmenuji Lukáš Žďárský, je mi 14 let, jsem z Ústí nad Orlicí a chodím do 8. třídy.

Už od jara jsme byli na on-line výuce, to bylo něco nového, co nikdo neznal. Díky tomu, že se věnuju programování webů, tak jsem to oproti ostatním zvládal. Ve druhé vlně jsem se apoň víc začal věnovat koníčkům.

Myslím si, že jsem se o koronaviru poprvé dozvěděl z médií. Nebral jsem to jako nic moc závažného. Nejdřív jsem si myslel, že je to chřipka, která má horší průběh. Vím, že je to trochu horší, ale já pořád tu celou pandemii vnímám pozitivně, moc se nestrachuju. O sebe se moc nebojím, já mám imunitu dobrou, v té chvíli, kdy je vir slabší, tak bych se snad neměl nakazit. Vic se bojím o blízké, hlavně o prarodiče. Tím, že rodiče nejsou na homeofficu, tak chodím k babičce a dědovi na obědy. Takže se s nimi vídám. S druhými tedy ne, protože bydlí v jiném okrese, to je hlavní důvod. Co mě na tom všem štve? Že se nevídám s kamarády, po síti je to jiné než v realitě. Teď jsme se viděli po dlouhé době ve škole, asi po 2 měsících. Ale teď je to pořád omezené, bojím se, abych se nenakazil a pak to neroznesl. To je můj největší strach.

Na jaře to bylo volnější, školu jsem nevnímal, někdy hodina byla, někdy ne. Teď máme tak třikrát více hodin, než jsme měli předtím. A upřímně jsem za to celkem rád, protože já jsem v 8. třídě, pro mě to je důležité kvůli přijímačkám. Pro mě je důležité, abychom měli co nejvíc hodin, abych se toho co nejvíc naučil. Tím, že jsme měli ty hodiny on-line, tak to bylo celkově uzavřenější, neměli jsme kontakt s učitelem, i když někteří měli zaplou webkameru. Kdybych byl ve škole, tak se rovnou zeptám. Takto jsem nevěděl, jestli se mám ptát nebo ne. Bylo to strašně jiný oproti normálu a i já jsem s tím měl problémy, ale nevím které konkrétně říct.

Nejvíc mi chybí kamarádi, kontakt s živou osobou. S někým jiným, než je rodina a příbuzní. 

Ela Holcová, 13 let, 7. třída

Já jsem Ela Holcová, je mi 13, jsem z Prahy a chodím do 7. třídy.

Poprvé jsem o koronaviru slyšela po Vánocích minulý rok. Ale myslím, že jsem to hodně podceňovala a nebála jsem se. Pak se to změnilo, jak začal lockdown a bylo to vážnější.

My jsme hodně snažili, aby se babička s dědou se nenakazili. Ale děda se potom dostal do nemocnice, ne kvůli koronaviru. A nakazili se oba dva. Díky bohu neměli žádné příznaky a tu nemoc snášeli dobře. Bylo to těžké, ale každý den jsme si volali, nebo jsme se alespoň snažili.

Já jsem se snažila, abych neonemocněla, ale věděla jsem, že je velká šance, že alespoň nějakou menší verzi dostanu. Tak jsem se snažila jíst vitamíny C a D, abych tu nemoc líp přešla. A taky jsem se tolik nebála, jsem dítě a mám silnou imunitu.

Škola se změnila tak, že jsme museli mít on-line školu přes internet, což není nejlepší. Někdy se to seká a když nefunguje některým dětem wifina nebo nemají počítače, tak je to problém. Ale mně to vyhovovalo a pro mě osobně v tom nebyl problém. Můžeme déle spát, což je fajn. Chybí mi kamarádi, ale aspoň on-line se vidíme a můžeme si povídat. Na jaře to všechno bylo hodně nové, nevěděla jsem, co od toho očekávat, ale už jsem si to prožila, tak mi to přijde lepší. Učení z domova mě bavilo, ale nepřijde mi tak výkonné, jako kdybych seděla ve škole v lavici. Když jsem ve škole, tak dávám víc pozor, nebojím se zeptat a učitel to lépe vysvětlí, třeba může malovat na tabuli nebo tak.

Teď už začaly atletické tréninky, ale pořád v méně lidech a méně často. Tréninky mi chyběly, ale naši trenéři jsou dobří a posílali nám různé úkoly a výzvy. Takže to bylo fajn. A oddílové schůzky byly přes internet.

Co teď nemůžu dělat? Chybí mi srazy s kamarády, kina, aquaparky. S babičkami se vídám, snažím se s nimi být co nejvíc, už jsou zdravé. Jedna babička na celé Vánoce odlétá do ledna na Kanárské ostrovy, tak té se vyhnu. A s druhou babičkou jsem strávila 3 dny, protože jsem s ní chtěla být. Jsou to těžký časy, je to na nic, ale dá se to přežít.

Václav Hubka, 14 let, 8. třída

Jmenuju se Václav Hubka, je mi 14 let, jsem z Prahy a chodím do 8. třídy.

Ve spojení s virem se mi jako první vybaví Čína. Už tehdy když to tam začínalo, tak jsem o tom věděl, ale nenapadlo mě, že za rok tady budeme všichni nosit roušky.

Ze všech věcí, i když bych neměl, si se spolužákama dělám srandu, takže veliký strach jsem neměl. Když to přišlo, říkal jsem si, že to nějak přežijeme. A přežíváme.

Já a on-line výuka? Rozumíme si velmi dobře. Vstávám pět minut před vyučováním, počítač mám v pokoji. Jsem teda jeden z mála, co komunikuje. Máme strašně fajn učitele na matiku a na fyziku, to jsou předměty, které nikdo nemá rád. Já jo. Celkem mi jdou, hlavně matika. S učiteli si povídáme a na on-line výuce je skvělé, že máme k dispozici internet a kalkulačku a nikdo nic neví! To je úplně nejlepší! Já to zas tak často nevyužívám, ale když se mi při matice nechce přemýšlet, tak si to tam dám.

Já jsem puberťák. Rodiče vůůůbec, to nejde... Já jsem si téměř všechno obstarával sám. Možná otec který je odborník na matiku, fyziku, chemii, tak mi někdy poradil v matice - mocniny, odmocniny, ve fyzice tlak. Jinak jsem byl téměř stoprocentně samostatný. Rodiče jeli v pohodě, to bylo dobré. Já jsem furt zalezlý v pokoji, ať je korona nebo ne, na mě má ta karanténa nulový efekt.

Jiří Komárek, 15 let, 9. třída

Já jsem Jiří Komárek. Je mi 15 let, jsem z Oseka, chodím do devítky.

Viděli jsme to hlavně při sledování zpráv, vybavuje se mi, že když jsem to slyšel poprvé, tak byla rovnou ta infekce ve Wuchanu, když vylezla z té laboratoře, nebo jak to bylo.

O sebe jsem se nebál, bál jsem se o babičku, o dědu, o ty starší. Protože bylo uvedeno, že ti starší lidi jsou ohroženější než já, tak jsem se o ně bál víc.

Myslím si, že to zvládáme dobře. Rodiče mají povolání, kde jsou sami uzavření v jedné místnosti, s nikým nemají kontakt, takže to zvládají v pořádku. U mě to bylo horší, já jsem člověk, co se sám neumí naučit, tak to pro mě bylo celkově strašný. Budu se hlásit na táborskou zemědělskou a v Písku na lesárnu. Snad proběhnou zkoušky normálně, to se uvidí až v lednu. Je to hroznej pocit, protože si nic úplně neozkoušíte. Třeba matiku si s učitelem nevyzkoušíte přímo na živo, jak by to mělo být. Během distančky se nedostane na všechny jako o normální hodině.

Pro mě se nezměnilo skoro vůbec nic, kromě té školy. Ještě jsem chodil závodně tancovat, takže jsem nemohl na tréninky. Trenérka nám poslala vždycky nějaké video, my jsme museli tancovat podle něj a pak jí to poslat. Jinak se nezměnilo nic. Žijeme u statku, kde máme svoje zvířata, tak jsem dělal pořád svoje domácí práce.

Kromě kamarádů se normálně vídám se všema, se kterýma jsem se vídal před covidem. Prarodiče bydlí skoro vedle nás. Když potřebují pomoci, tak tam zajdu. Já je nechci nijak ohrozit, kdybych covid náhodou měl a nevěděl to, tak k nim občas nosím i roušku. Děda měl teď něco s nohama, to jsem se úplně bál tam chodit.

Sofia Serbáková, 15 let, kvarta/9. třída 

Já se jmenuju Sofia Serbáková, je mi 15 let a chodím do kvarty na Vysokomýtském gymnáziu.

V únoru, ještě před první vlnou, jsme dokonce měli ve škole při slohu na češtině diskuzi o koronaviru. Všichni jsme si připravili skripta, měli jsme vedoucího diskuze a vedli debatu o tom, co si myslíme, jaké to bude mít dopady. To jsme ještě vůbec netušili, jak by to mohlo dopadnout. Takže ve škole jsme si o tom hodně povídali a jelikož moji rodiče jsou oba doktoři, tak se o tom průběžně bavíme i doma. Můj taťka dělá primáře na chirurgickém oddělení a moje mamka je praktická lékařka. Naštěstí taťka nedělá na covidovém oddělení.

Začala jsem si hodně uvědomovat čas. Při první vlně, na kterou školství nebylo tak dobře připravené, tak mi ten čas protékal mezi prsty. Bylo pro mě zajímavé si uvědomit, jak ten čas rychle letí. Včera jsem si zrekapitulovala, co se všechno stalo v roce 2020. A všechno mi přišlo tak nedávno, přitom se to stalo před půl rokem. Co se týče zájmů, tak jsem začala cvičit jógu. To je pozitivní stránka té pandemie. Kdybych chodila do školy, tak bych asi nezačala. Tím pádem jsem měla víc času, když jsem se nudila, mohla jsem zkoušet nové věci.

Distanční výuka probíhala tak, že jsem mohla vstát o hodinu později, protože jsem neztrácela čas cestováním, takže jsem se trochu víc vyspala. Potom jsem se nasnídala a měli jsme vyučování. Některé hodiny jsme měli on-line, některé offline. Pak máme pauzu na oběd a následují další online hodiny.

Říkala jsem si, že to bude fajn. Na jednu stranu je to v rámci možností v pohodě, mám víc času, neztrácím čas cestováním. Normálně když mi skončí vyučování, tak mi ještě hodinu trvá, než se dostanu domů. Zatímco když mi skončí výuka doma, tak jsem pořád... doma. Na distanční výuku je pro mě těžší se soustředit. Myslím si, že lidský mozek má tak nějak nastaveno, kde se soustředit musí, což pro mě znamená ta škola. Není tam tolik vnějších vlivů jako u mě v pokoji. Tady mám postel, knížky a tak podobně. Je pro mě mnohem náročnější se soustředit. Zatímco ve třídě mám lavici, položené sešity, nic mě tam nevyrušuje.

Já jsem Slovenka, moji prarodiče jsou na Slovensku. Tam jsem naposledy byla na začátku července, to bylo poprvé a asi i naposledy tento rok, protože se tam asi do konce roku už nedostaneme. Zdá se mi, že trošku strádají - ne úplně doslova, ale jak bych to vysvětlila… Když jim zavolám přes Skype, mají radost, že mě vidí aspoň přes ten počítač. Zahrála jsem jim i na kytaru a měli z toho velkou radost. Tak mě těšilo, že jsem jim tu radost udělala. A už se moc těším až za nimi přijedu.

Kdybych si mohla něco do roku 2021 přát, co by se určitě splnilo, tak bych si chtěla na Slovensku zařídit občanský průkaz a hlavně se vidět s těmi prarodiči. 

A co si do roku 2021 přejí ostatní, se kterými jsme v dnešním dílu Vinohradské 12 mluvili?

Jiří Komárek: Já bych si přál, aby stoprocentně zmizel koronavirus, nebo aby alespoň někdo vynalezl lék, který by byl stoprocentně účinný a pro všechny lidi, co jsou na světě.

Robin Cechlovský: Asi bych chtěl novej kryt na telefon a aby nebyl ten covid.

Antonín Hubka: Očkování na koronavirus - takový vánoční světový dárek!

Václav Hubka: Kdybych si měl přát jedinou věc, která by se mi splnila, asi bych taky řekl vakcínu. Ale pak bych přišel o to pozdní vstávání... Takhle, vakcínu a aby zůstaly on-line výuky!

Nika Čechlovská: Přeju si, aby ten covid byl pryč, protože hodně dětí a lidí se už nakazilo, hodně lidí už i umřelo. A já nechci, aby umíralo víc a víc.

Ella Bidrmanová: Já chci mít ve škole další kamarády, protože mám zatím jen jednoho.”

Kašpar Hůla: Asi aby tady už nebyla ta nemoc, co se šíří po celým světe.

Ema Kedroňová: Aby nebyl koronavirus! Protože musíme nosit roušky a pod nima se nedá dýchat a je to nepříjemné.

Tereza Kedroňová: Mně by udělal největší radost domeček. Měla bych tam lego, kočičku a nevím, co dalšího. Nashledanou!

A to je z úterní Vinohradské 12 vše. Děkujeme ještě jednou všem dětem za čas a ochotu podělit se s námi o své dojmy z roku 2020. Jsou to Václav a Ella Bidrmanovi, Annika Papoušková, Tereza a Ema Kedroňovy, Dora Zbiejczuk, Nika a Robin Čechlovští, Kašpar Hůla, Antonín a Václav Hubkovi,  Ela Holcová, Lukáš Žďárský, Sofia Serbáková a Jiří Komárek. K této epizodě i všem dalším dílům Vinohradské 12 se můžete kdykoli vrátit na serveru iRozhlas.cz a také v podcastových aplikacích.

Lenka Kabrhelová a Barbora Sochorová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, děti, koronavirus, koronavirus Česko, koronavirus v Česku, distanční výuka, Distanční vzdělávání, rodina, COVID-19, škola