Příběhy dobrovolníků v časech pandemie: Odcházím domů s dobrou náladou a pocitem, že to byl skvěle strávený čas

Ve Vinohradské 12 své příběhy vyprávějí Barbora Štěpánková, Jan Morávek, Anna Kasanová a Dobroslava Sehnalová.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU ↓

23. 12. 2020 | Praha

Barbora Štěpánková, Jan Morávek, Anna Kasanová a Dobroslava Sehnalová se navzájem neznají, spojuje je ale ochota dobrovolně pomáhat druhým. Co je motivovalo k tomu, aby se v koronavirové krizi vydali nezištně pomáhat druhým? Co je na dobrovolnictví překvapilo? A co se o sobě i ostatních během pandemie dozvěděli?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Lukáš Matoška, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Barbora Štěpánková

Jelikož můj taťka je primář na ARU v Náchodě a jeho manželka vrchní sestra, vlastně tam teď vedou covidové oddělení. Už déle jsem chtěla zkusit pracovat v nemocnici a teď se ta příležitost naskytla. Tak jsem si řekla, že to zkusím a třeba i trochu pomůžu.

Do nemocnice chodím jednou, dvakrát týdně. Přes týden moc nemůžu, protože mám normálně svoji školu. Teď zrovna ale mám pauzu, protože jsem covid pozitivní. Takže zůstávám doma.

Nemocnice dobrovolníky sháněla, protože teď je úplně výjimečná situace. Kvůli covidu se muselo otevírat úplně nové oddělení, kde pracují sestry a pracovníci odevšud z nemocnice. Tihle lidé ale mají pořád i svou práci tam, odkud na covidové oddělení přišli. Tím pádem tam nemůžou trávit tolik času. Proto je potřeba, aby jich bylo co nejvíc a aby pomohli i lidi zvenčí.

Pracuju jako sanitář. Naše práce spočívá v tom, aby pacienti měli splněné všechny základní potřeby. Staráme se, aby měli co pít, nosíme jim čaje, vodu… Protože spousta z nich to sama ani nezvládne, nebo potřebují podat hrníček a tak. Pomáháme lidi krmit, všechno jim tam nosíme. Děláme hygieny, myjeme je, převlíkáme postele.

Barbora Štěpánková (19)

Studuje na České zemědělské univerzitě v Praze obor zoorehabilitace. V Náchodě pomáhá jako dobrovolník na covidovém oddělení JIP.

Na sobě máme ten tyvek, což je velký bílý oblek s kapucí, ve kterém je hrozný vedro. Je dost takový „igelitový“, nedělá se v něm úplně dobře. Pak máme také čepici, štít, respirátor a dvoje rukavice. 

Přicházíme na 7. hodinu, oblečeme se. Ráno se pacientům vymění čaje a dáme jim snídaně. Potom se dělají hygieny, takže se pacienti myjí, převlékají se jim postele, čistí se zuby a tak podobně. Po hygienách následuje většinou oběd. Před ním se třeba ještě stihneme prostřídat, když jde někdo na pauzu. Co se týká obědů, někdo si ho sní sám, někoho je potřeba krmit, takže to pak taky ještě zabere docela dost času. Odpoledne se někdy ještě myjí pacienti, kteří jsou intubovaní a nestihli jsme je umýt dopoledne. Pak se zase znovu dolívají čaje. Pacienti si nás pak volají, když chtějí třeba obklady, opláchnout obličej, všechno možné. Pak jsou odpolední svačiny, ty roznášíme. A pak je večeře, a ta je třeba kolem šesté hodiny a v sedm nám směna končí.

Dost mě zasáhlo, že když jsem tam přišla podruhé - týden od první směny. Byli tam úplně jiní pacienti, protože je buď přeložili, nebo umřeli. Pro mě nebylo úplně lehké, že tam lidi hodně umírají. Ale snažím se to brát tak, že jim pomáháme, jak to jde. Aspoň jim ty poslední chvíle můžeme i zpříjemnit – trochu si popovídáme, pomůžeme jim, co se dá.

Do zdravotnictví jsem se dostala právě díky dobrovolnictví. Zjistila jsem, jak to tam víceméně funguje, práce i kolektiv. Byla jsem hodně příjemně překvapená, jak byli všichni hodní, vstřícní. Navzdory tomu, že jsem laik a nemám žádné vzdělání, pořád se na něco ptám, a chápu, že to pak už může být dost otravné, Určitě jsem se něco přiučila. Naplňuje mě to.

Mám ráda komunikaci s lidmi. Je hezké, když si pak třeba sami chtějí povídat, začnou nám říkat o jejich životě, tak to je takové milé. Nebo hodně děkují, což je samozřejmě hezké. Jsou krásné okamžiky, když se z toho někdo opravdu dostane a pak jde domů. A třeba nám přijde i poděkování. Teď nám třeba dorazila krabice plná krásných nazdobených perníčků a v ní byl ještě nádherný děkovný dopis od paní. Chodí nám fotky s rodinou od lidí. A to je moc krásné.

Jan Morávek

Když se letos začala zhoršovat druhá vlna, cítil jsem potřebu do toho zasáhnout. A zároveň i velkou bezmoc. Chtěl jsem udělat něco pozitivního. Potom, když jsem viděl reklamu v metru na akci Pomáháme Praze, přihlásil jsem se na školení Českého červeného kříže. A už jsem si vlastně začal představovat, že půjdu někam pomáhat. No a pak se objevila na Facebooku výzva, že jeden domov seniorů urgentně hledá pomocníky. Tak jsem se tam přihlásil.

V domově seniorů, kam jsem se přihlásil, nastala taková krizová situace, myslím, že ze dvou důvodů. Jednak zakázali návštěvy, a tím pádem se jejich klientům neměl kdo věnovat, nikdo tam nemohl docházet, zrušili všechen program, ani klienti se navzájem nemohli mezi sebou stýkat. Druhá věc je, že se dostalo do karantény několik zaměstnanců. Myslím, že to vyčíslili asi na jednu třetinu. Takže měli podstav a zároveň potřebovali pečovat o lidi víc než předtím.

Jan Morávek (41)

Pomáhá jako dobrovolník v jednom domově seniorů v Praze. Pracuje jako překladatel.

Chodím tam od začátku listopadu třikrát týdně. Ze začátku jsem chodil na 4 hodiny denně a teď jsem to zkrátil na dvě a půl, protože už mají dost lidí na tu základní aktivitu. Když jsem začal, přišel jsem vždycky před sedmou ráno. Účastnil jsem se ranní porady, oni tomu myslím říkají hlášení. Tam se řeklo, co se zhruba bude ten den dělat a kdo bude jak pomáhat. Podle toho, co přišlo za dobrovolníky, se nějak rozhodily činnosti. Já jsem dělal pokaždé trochu něco jiného. Někdy jsem pomáhal se snídaněmi, někdy jsem třeba uklízel, jednou jsem pečoval o květiny na patře a jednou jsem šel do covidu, to znamená do izolace. Tam klienti z domova, u kterých byl pozitivní test, čekali, až budou zase moct ven. Vlastně bych ani neřekl že se léčili. Poslední dobou se věnuju aktivizaci klientů, protože už je dost běžných pečovatelů a sanitářů, takže to je prostě o povídání, procházkách nebo třeba čtení z knížky.

Mně je strašně smutno z toho, jak ti klienti skončili. Já si prostě nedokážu představit, že bych v dnešní době bydlel v domově seniorů, najednou by mě zavřeli na pokoji a řekli: „Teď nebudete vycházet a nebude program, nebudete se vídat se svou rodinou. Tady máte telefon, a když budete něco potřebovat, tak na nás zazvoňte.“ To je prostě nesmírná samota, izolace, narušení životního rytmu, programu a všech rituálů, na které jsou ti lidé zvyklí. V tom vyšším věku je to o to těžší. Chodím tam krátce, ale co jsem tak zaslechl, hodně lidí se zhoršilo. Psychicky nebo fyzicky schází prostě rychleji, protože je tam najednou všechno jinak. A když je člověku pětadevadesát, tak se těžko přizpůsobuje.

Každý den přemýšlím, jestli se dá říct, že s těmi klienty navážu přátelství nebo nějaký vztah. Myslím při tom samozřejmě na konkrétní lidi, se kterými jsem mluvil nebo se kterými jsem něco zažil. Zatím nevím, jak se k tomu mám stavět. Jsem tam krátce, ty zážitky jsou hodně silné. Mám pocit, že když člověku věnujete nějakou neomezenou, nedělenou pozornost, dostanete zpátky takovou dardu dobrého pocitu, vděčný pohled nebo pár slov, podle toho, čeho je ten klient schopen. Stačí třeba 10 minut nebo půl hodiny. A samozřejmě se tam pak člověku chce vracet, chce ten vztah prohlubovat. Ale já vlastně nevím, jak dlouho tam budu schopen chodit, ani nevím, jak dlouho ten který člověk zůstane naživu. Vlastně jsem si sám pro sebe ještě neujasnil, do jaké hloubky chci ty vztahy navazovat. Já tam určitě chci být pro ten okamžik, kdy se ta nálada na chvíli projasní, kdy spolu prostě navážeme kontakt, kdy přeskočí nějaká myšlenka, nějaké propojení mezi dvěma lidmi. Ale nevím, jestli z toho budou přátelství.

Od koronakrize jsem vůbec nečekal, že objevím zrovna tohle. Že najdu nový způsob, jak si posílit vlastní sebejistotu nebo sebedůvěru, jak zjistit, v čem jsem platný a jak snadno to jsem schopen vykonávat. Nikdy jsem nezažil práci, ve které bych se cítil tak bezprostředně propojený s lidmi. Dělal jsem v kanceláři, na vysoké škole nebo u počítače, analytickou práci, výzkum. To všechno je intelektuálně stimulující, s vysokou přidanou hodnotu atd. Ale tohle, co jsem zažil při tom dobrovolnictví v domově seniorů, to má úplně jinou kvalitu. To je práce, u které hned vidím výsledek, který je hrozně povzbudivý. Pro nás pro oba, jak pro toho klienta, kterého třeba na chvíli vytrhnu ze stereotypu, on se na mě usměje. A samozřejmě i pro mě, protože respekt, který tomu člověku na chvíli dám, se mi hned vrací. Takže já odtamtud odcházím s dobrou náladou a s pocitem, že to byl skvěle strávený čas.

Anna Kasanová 

Mediky na ulici jsem sledovala už delší dobu. Od začátku, kdy projekt v Brně vznikl, mě hodně nadchl a těšila jsem se na chvíli, kdy se otevře dobrovolníkům zvenčí. Ten moment přišel na jaře.

Osobně jsem ošetřování zažila pouze v době pandemie. Určitě tam jsou určitá specifika, která ho odlišují od běžného režimu. Pro nás to byly hlavně ochranné pomůcky, kdy na běžnou směnu každý z ošetřujících nosil respirátor, pak ochranné štíty. Obojí jsme dostali v době pandemie darem. Další velký rozdíl oproti běžnému režimu, který pomohl rozjet to ošetřování v Brně, bylo předcházení komunitní nákaze. Protože byla situace na ulici hodně sledovaná, vzniklo několik center právě v místech, kam jsme na jaře během té běžné směny jezdili. Navíc jsme si zachovali místa ještě z doby před pandemií, kde byli lidé bez domova zvyklí nás hledat. 

Na jaře jsme měli celodenní směny. Začínali jsme v židenických kasárnách. To je velmi zajímavé místo, které spravuje romský pastor. Ten tam poskytuje lidem bez domova nějaké sociální zázemí. Naším hlavním posláním na ulici je obecně ošetřování základních ran. Nejčastěji se setkáváme s bércovými vředy, různými popáleninami nebo infekcemi kůže. Je to hodně široká škála. Velký význam vidím v tom, že i díky těm komunitním centrům nebo stanovým městečkům na jaře si lidé bez domova zvykli k nám opravdu pravidelně docházet dvakrát týdně na převazy. Díky pravidelné, kontinuální péči se ty rány opravdu hojí. Když nám přijde pacient, tak se napřed ptáme, co má za potíže, podíváme se, jestli už u nás někdy byl, jestli je v naší databázi. Pokud už u nás byl, tak tam máme vedené záznamy i a nějakou fotodokumentací jeho ran, jak vypadaly, co jsme použili za ošetřovací postup…

Anna Kasanová (22)

Jako dobrovolník funguje u Mediků na ulici. Pochází z Brna. Studuje 3. ročník všeobecného lékařství na Masarykově univerzitě.

 

Na základě konkrétní situace postupujeme dál. Pokud jde na převaz, rozbalíme ránu, podíváme se na ni a ošetříme ji podle toho, co potřebuje. Velmi často se setkáváme třeba i se situacemi, kdy k nám ten člověk přijde s něčím, co vyžaduje lékařskou pomoc, například předepsání antibiotik. A v tomhle případě se snažíme je směřovat k adekvátní lékařské pomoci. Řekneme: „Tenhle problém si vyžaduje, abyste viděl kožaře, abyste šel na úrazovku.“ Pošleme je na konkrétní místo, kde už jim lékař pomůže. Když se ještě vrátím k tomu jaru, začínali jsme v židenických kasárnách. Tam jsme na jednom místě ošetřovali většinou tak pět, deset pacientů. Vždycky se snažíme ošetřit všechny, kdo to zrovna potřebují.

Daále jsme přejížděli do centra na Vlhké, které spadá pod obecně prospěšnou společnost Podané ruce. Tam byla vždycky nejživější směna. Každá ta směna na jaře byla v týmu čtyř lidí, kdy jeden asistuje a jeden ošetřuje. Snažíme se tím zajistit, aby nebyl nějak infikovaný batoh s mastmi a s lékařskými potřebami. No a poslední zastávkou pak bylo stanové městečko na Anthroposu, které bylo úplně uzavřené. Lidé bez domova tam měli všechno, co potřebovali - sociální zařízení, místa na spaní. A my jsme tam jezdili ošetřovat do vojenského stanu, kde byli pacienti s chronickými ranami, opět takové ošklivé bércové vředy. Ty jsme během pandemie jezdívali ošetřovat vždy třikrát týdně. Teď vyrážíme na kratší časové úseky. Nemáme na ošetřování vyhrazený celý den jako na jaře. Začínáme většinou kolem páté odpoledne, pokračujeme až do večera. Jezdíme na více míst. V pondělí vyrážíme do krizového centra, které slouží hlavně přes zimu jako noclehárna. A teď máme i něco jako improvizovanou ordinaci. V zimě není možné ošetřovat venku jako v létě. Takže za takové místo, zázemí jsme moc vděčni. A vlastně to umožňuje, abychom dělali to, co děláme. Bez toho by to nešlo. V úterý jezdíme opět na Vlhkou. Ve středy máme terénní den, kdy chodíme vyloženě do ulic, ošetřujeme na Římském náměstí, jezdíme na Mendelovo náměstí... Koncentrujeme se hlavně na místa, kam jsou bezdomovci zvyklí buď chodit spontánně, anebo tam vyráží třeba pro jídlo. A v pátek jezdíme zase na Vlhkou. Společně s židenickými kasárnami to jsou dvě místa, která po první vlně pandemie přetrvala a fungují.

Během směn se často ocitáme v komplikovaných situacích, kdy nejde o běžný převaz, který většinou děláme. Občas si vyžadují přímo výjezd záchranné služby. Setkala jsem se s několika epileptickými záchvaty. Různých příhod určitě bylo víc, ale konkrétně jsem si vzpomněla na jednoho našeho pacienta na jaře. Byl do jisté míry specifický kvůli pandemické situaci. Za jiných okolností by se asi na ulici nevyskytl. Mezi našimi pacienty ale často byli lidé, kteří třeba před pandemií pracovali načerno a jakmile začala, zrušili jim pracovní místa. Současně se uzavřely hranice, takže se nemohli vrátit do své země. Nejčastěji to byli Ukrajinci, stejně jako tento pacient. Někdy na začátku jara během nocování na ulici k nám přišel s poměrně rozsáhlými omrzlinami na dolních končetinách. Ze začátku jsme ho ošetřovali, ale věděli jsme, že to nezvládneme bez lékařského zásahu, protože už docházelo k odumírání tkáně. Bylo nutné odstranit odumřelé prsty, odstranit nekrotické tkáně. To bylo velmi složité vzhledem k tomu, že se jednalo o cizince z Ukrajiny a neměl evropské pojištění. Z administrativní stránky pak bylo velmi náročné zajistit mu lékařské ošetření. Snažili jsme se o nějakou komunikaci s nemocnicí, kde se nakonec opravdu podrobil zákroku. V tuto chvíli už je zpět na Ukrajině a pracuje, vrátil se do normálního života. Takže to byl takový náš častý pacient, kterého jsme ošetřovali každý týden během jara.

Když jsem zpětně přemýšlela hlavně nad tím jarem, uvědomila jsem si, že největší přínos to byl pro mě samotnou. Vidím, že ošetřování má fakt veliký dopad. Konkrétně v Brně nebyla žádná organizovaná skupina, tuto práci dělali jen jednotlivci. Tedy do chvíle, než začali fungovat Medici na ulici. Pacienti k nám dochází opravdu pravidelně a z naší dokumentace vidíme, že se rány velmi dobře hojí. Spousta pacientů už k nám pak chodit nemusí a jsou schopni být bez ošetření. Tato práce pro mě ale byla velmi důležitá i kvůli motivaci ke studiu. Medicína je náročná a hlavně její první roky velmi teoretické. Což je důležité, ale když člověk jen sedí mezi knihami a pořád se učí, učí, učí, snadno zapomenete na motivaci, proč jste na medicinu vůbec šla, proč to chcete dělat. Ulice mi v tomto ohledu dala opravdu velký impuls a utvrdila mě v tom, že je to cesta, kterou chci jít, škola, kterou chci studovat. To mi pak pomohlo i během zkouškového období. Často jsem se konfrontovala s tím, jak lidé na ulici žijí. Někdy u ošetřování můžete postupovat pomaleji a najde se i čas na osobní kontakt s pacientem, povídáte si s ním o jeho osobním příběhu. Ta konfrontace s jeho světem vás automaticky obrací ke vděčnosti. Uvědomíte si věci, které máte a za které můžete být ráda. Byla to taková oboustranná pomoc, dalo mi to strašně moc.

Dobroslava Sehnalová 

Vnitřně jsem strašně ráda, že už nepracuju pro korporát, který vydělává peníze a mám čas a prostor pomáhat lidem přímo. Je mi 51, takže děti mám velké. Nemá to co do činění s přemýšlením, jen vnitřní pocit, že je to potřeba. 

Nejdříve jsem jako kurýr vozila roušky, nákupy nebo takové záležitosti. Potom jsem právě začala chodit do hostelů, které začaly sloužit jako ubytování pro bezdomovce. Není ale slučitelné, abych zároveň chodila k bezdomovcům a k důchodcům. V tu chvíli jsem si začala telefonovat s důchodci. Absolvovala jsem školení on-linovou formou. A s několika důchodci si telefonovala v průběhu koronakrize. S jednou paní důchodkyní si volám doteď, telefonujeme si jednou týdně, někdy i častěji. Občas si napíšeme nějaký dopis, posílala jsem jí vánoční dárek. A tam už, víte, je to prostě takový dlouhodobější vztah.

DOBROSLAVA SEHNALOVÁ (51)

Bývalá bankéřka dlouhodobě vykonává dobrovolnickou činnost přes Červený kříž a Život 90. Pochází z Prahy.

Všechno to byly ženy, důchodkyně z domovů pro seniory nebo obdobných institucí. Mám pocit, že nebyl problém získat si jejich důvěru. Rády si popovídaly, ale spíš je k tomu nějaká zdravotní sestra přemluvila. Nebylo v tom nic hlubšího. Byly v pohodě, důvěru měly, říkaly hodně o svém životě, o minulosti, o tom, jak vnímají tu situaci. Ptaly se mě i na můj názor. Specifická situace je s tou paní, se kterou si telefonuju doteďka. Od začátku byl ten vztah úplně v pohodě. Náročné to bylo spíš třeba pro mě, protože paní je velice silně věřící osoba. Vyjadřovala se, že ten koronavirus na nás poslal pánbu za to, že nedodržujeme 6. přikázání, tedy samozřejmě cizoložství. V jejím pojetí to ale znamená jakékoliv žití na hromádce, bez toho, že jsou lidé sezdáni. A ona prostě je přesvědčená, že potom, co si přečetla, peklo existovat musí. Zároveň ví, že já nejsem věřící, byla jsem vůči ní naprosto upřímná od začátku. Ale na druhou stranu respektuju její názory a její potřebu se vypovídat.

Ve finále jsem zjistila, že i když má názory naprosto odlišné, je to paní, která celoživotně trpí duševní chorobou. Já v ní ale vidím člověka, který je ve své podstatě hodný a který se nějakou hrou osudu dostal do situace, kdy ve vyšším věku žije sám. Nikdo se o něj nestará, žije v domově pro seniory. A kromě toho všeho paní téměř nevidí, takže nemůže čerpat informace z televize, ale jen z rozhlasu. Poslouchá tedy Proglas. To zjištění pro mě bylo straně moc. Že si můžeme takhle dlouhodobě povídat a že to, co je na lidech důležité, nejsou ty vnější efekty, postavení atd. Je to prostě strašně fajn paní a vážím si jí jako člověka. A jsem strašně ráda, že to mohu zažívat.

Upřímnost je v tomhle to nejlepší, a taky se to ukázalo. Ta paní je členkou sekulárního řádu františkánů, její bratři a sestry se v podstatě o ni nezajímají, a tady nějaká paní Sehnalová z Prahy, která je nevěřící, tak se o ni stará. Asi i ona vidí, že není důležité, jestli člověk vyznává stejnou víru.

Jeden čas jsem si telefonovala s paní, která měla ráda černý humor. Bylo jí myslím přes 90 let a obdivuju, jakým způsobem komunikovala a jaký měla přehled. Ráda četla třeba Fulghuma. Svůj přístup reflektovala tak, že se jednou vyjádřila: „No, nevím, proč nás tady takhle udržují. Každé ráno přijdou k nám, teploměrem zamíří na čelo, a já jen čekám, že to jednou vystřelí.“ Ale ona to brala jako vtip, jo! Je velice těžké přijít na to, jakým způsobem zareagovat. Vždycky jsem se snažila přizpůsobit té konkrétní osobě a dané chvíli. Při některém hovoru byli senioři čilejší a při některém zase míň. Protože každý z nás, i mladších osob, má horší a lepší dny, a u nich to je vidět opravdu hodně. Vždycky záleželo na pocitu, v jaké jsou právě situaci, a podle toho jsem jim řekla, co se momentálně děje. Většinou měli dotazy jako: „A která země je teď na tom nejhůř? Je to pořád USA, nebo...“ Na takovou otázku se dá samozřejmě jednoduše odpovědět. Horší je, když se ptali způsobem: „No a paní Sehnalová, co si myslíte, jak to dál bude?“ Tehdy jsem samozřejmě odpověděla, že nevím a že pokud jim někdo v jakýchkoli médiích říká, že ví, tak to stejně neví. A že je v zásadě potřeba, abychom se snažili žít teď a snažit se chovat správně a ohleduplně k ostatním. Že se nám to jednou vrátí. Všechny ty paní byly samozřejmě izolované. Ony tu ohleduplnost vůči ostatním dodržovaly. Takže jsem se spíš snažila říct, že teďka je řada na nás, abychom my svou ohleduplností chránili je.

U všech mi nejvíc vysvítávalo vyjádření: „Na mě už v podstatě nezáleží, já si tady ten svůj život dožiju, mám tady prostě postel, sestřičky se o mě starají, ale co ty děti?“ Vždycky říkaly: „Já strašně lituju vás mladé, jaký vy budete mít život, vždyť teď se dějí věci, co já jsem v životě nezažila.“ Prostě myslí na budoucí generaci. Což mnoha lidem chybí, vnímám spíš ve společnosti ohromné množství sobectví. Ale tyhle paní vypadaly nad věcí a myslely spíš na ostatní. Z různého úhlu pohledu, v obecné rovině, co ta budoucí generace, do jakého světa vlastně dorůstá… Anebo ta paní, co si s ní telefonuju, má vždycky spíš konkrétní dotazy. Třeba se zeptala: „A už se stalo, že na ten koronavirus u nás zemřelo dítě?“ Ten nesobecký přístup mi tam prosvítal hodně. A opravdu si myslím, že je ve velkém kontrastu s většinovou společností.

Já bych byla strašně ráda, kdyby si z toho posluchači odnesli ochotu omezit své pohodlí. Umět se starat nejen o sebe a uvědomit si, že jestli letos nepojedou na lyže, není to zas tak důležitý.

Lenka Kabrhelová a Lukáš Matoška

Související témata: podcast, Vinohradská 12, koronavirus, koronavirus Česko, koronavirus v Česku, pandemie, epidemie, COVID-19, druhá vlna koronaviru, Česko, dobrovolníci, medici, život 90, senioři