Český kulturní svět je vitální

S Xavierem Galmichem o žvatlání a narcismu malých rozdílů

Letošním laureátem ceny Premia Bohemica, udělované Moravskou zemskou knihovnou, se stal profesor češtiny na pařížské Sorbonně a překladatel Xavier Galmiche. Zeptali jsme se ho, zda lze z jeho pohledu českou literaturu nějak charakterizovat a co ho k jeho životnímu zájmu přivedlo.

Xavier Galmiche. Foto Jean Delpech

Kdy jste se setkal s českou nebo středoevropskou literaturou poprvé?

Československo jsem objevil až díky setkání s Václavem Jamkem na École normale supérieure. V mém životě ale existovaly už předtím prvky, byť velice anekdotické, které vztah k českému světu měly. Tím nejhezčím příkladem byly dětské knihy od Josefa Čapka, přestože jsme jeho jméno tehdy neznali. Jednalo se totiž o překlady povídek a pohádek do francouzštiny, koncipované jako lidová literatura a vydávané v proslulém nakladatelství Père Castor. A lidová literatura autora přece nepotřebuje.

 

U vás v rodině se tak o české literatuře nic nevědělo?

Ani ne. Já pocházím ze středoburžoazní katolické rodiny z Lotrinska, pro niž byl komunistický svět vlastně daleko. Pamatuji se, že když mi bylo asi sedm či osm let, nějací přátelé z Kanady nám vyprávěli, jak byli o víkendu v Praze. Nám to znělo, jako kdyby byli třeba v Moskvě. Pro nás to byla ta exotická část světa, kterou jsme neznali.

 

Poprvé v Československu jste byl až v osmdesátých letech?

Ano, v roce 1984. Jel jsem tenkrát autem do Prahy navštívit právě Václava Jamka. Ocitl jsem se najednou v Berouně. A Beroun v osmdesátých letech, to bylo něco! Dost tristní, všude šedavé barvy, vypadalo to jako z padesátých let. Pamatuji si, že jsem si tam dal zmrzlinu, která byla ale opravdu hodně špatná.

 

To vás ale evidentně od české kultury neodradilo…

V té době na nás působila hlavně díky své jinakosti, měla své kouzlo. Česká kultura nám ve skutečnosti byla velmi blízká, a přesto se nám zdála velmi odlišná. Myslím, že to byl Sigmund Freud, kdo mluvil o „narcismu malých rozdílů“ v souvislosti s Rakousko­-Uherskem. Literatury, jako je česká nebo slovenská a maďarská, spadají do kultur malých rozdílů. Cit pro malé, velmi subtilní rozdíly jsem identifikoval jako podstatu tehdejší československé kultury. Pak jsem si ale uvědomil, že se česká literatura nedá vysvětlovat bez komplexního středoevropského kontextu. A takový přístup je dost intelektuálský, protože musíte rozebírat třeba konkrétní civilizační prvky. Citově je tedy příčinou mého zájmu o českou literaturu jinakost, intelektuálně pak mnohoznačnost.

 

Proč je kulturní, ale i geografický a politický kontext pro zkoumání literatury tak důležitý?

Pocházím z kulturního prostředí, kde už od doby Francouzské revoluce jsou země, stát i kultura sjednocené. A to není běžný vzor, v mnoha zemích to nebylo pravidlem. Ve střední Evropě býval model jiný. Jednota státu a národa dlouho neexistovala. Kultura a fungování života v takovém multikulturním prostředí jsou odlišné. Teď navíc vidím, že má tato otázka co do činění se současným problémem jinakosti. Pro mě je střední Evropa vzorem komplexnosti nynějšího světa a s tímhle středoevropským modelem souhlasím, i když samozřejmě jen papouškuji cizí myšlenky.

 

Který autor nebo autorka vás v české literatuře nadchli?

Byl jsem v šoku, když jsem začal číst dílo Jakuba Demla. Bylo to napsané tak silně, přestože jsem tomu rozuměl jen velmi špatně. Fungovalo to jako nějaká enigma, záhada. Proto jsem se rozhodl přeložit Hrad smrti. Řekl jsem si, že tohle Francouzi musí poznat. Nikdy jsem ale nebyl schopný ten překlad dodělat, protože to prostě nejde…

 

Věnoval jste se ale i překladům básní Vladimíra Holana.

Ten se mi jevil jako náhradní spisovatel za Demla, i když působí jako moc složitý básník. Navíc ve francouzštině neexistovala ucelená kniha o díle Vladimíra Holana, tak jsem se do toho dal. Pro mě je to ale pořád Holan s Demlem v pozadí.

 

Došel jste při překládání díla Jakuba Demla k nějakému novému interpretačnímu klíči?

Ještě nejsem u konce, ale mám pocit, že jsem objevil, i když je to nejspíš velmi subjektivní dojem, že Deml píše, jako by nemluvil, ale šeptal nebo snad mumlal. V současnosti píšu o fenoménech hledání jazyka, který jako by zůstal pod prahem. Je to spíš žvatlání, dětský jazyk. Chci najít hranici mezi jazykem a tím, co je pod ním.

 

Jak byste popsal dílo Vladimíra Holana?

Holan je jeden z nejpřekládanějších českých autorů do francouzštiny, i když je tak obskur­ní a temný. Pustil jsem se do čtení francouzských překladů a zároveň jsem pak začal číst jeho texty i v češtině. A najednou jsem zjistil, že v češtině zní jeho dílo milosrdně, zatímco ve francouzštině toto milosrdenství, „caritas“, mizí! Proto jsem si začal pohrávat s myšlenkou textu o Holanovi, i když jsem tehdy už dlouho věděl, že je složité o něm psát. On ve svých básních používá slova jako život, smrt, bůh. O tom je těžké mluvit.

 

Dá se podle vás najít v české literatuře nějaká mentalita nebo charakter?

Obyčejně se očekává odpověď, že modelem české povahy je švejkovství. Pro mě je to ale mainstream. Samozřejmě Jaroslava Haška znám, četl jsem ho a o Švejkovi i vyučuji. Jsou to referenční modely, které jsou jistým kánonem národní společnosti. To může připadat pozoruhodné antropologům, ale není to nijak poetické, a mě zajímají modely spojené s kulturou. Česká realita, včetně té politické, je dnes dost zoufalá a je mi z toho smutno, i když kulturní svět a knihy stále existují. A mnohdy dokonce prokazují pozoruhodnou vitálnost. Je to paralelní, alternativní svět, ve kterém se dá jinak myslet a vlastně i žít. Ale neumím odpovědět na otázku, zda mohou tyto světy dlouhodobě koexistovat.

Musím se orientovat i v současné české literatuře, protože ji vyučuji, a místní produkce je bohatá a pestrá. V posledních letech mě zaujala hlavně poezie, překládal jsem třeba Radka Fridricha, protože můj zájem přitahují spíš diskrétnější projevy.

 

Je diskrétnost literatury spojena i s otázkou existenciální?

To je klišé, které provází země střední Evropy už po tisíciletí, že jsou v ohrožení svým umístěním mezi Německem a Ruskem. Platilo by to pro Česko, ale třeba ještě víc pro Polsko. I klišé má ovšem kus pravdy a existenciál­ní pocit je pro českou literaturu skutečně charakteristický. Existenciální otázky jsou patrné i u místních německy píšících autorů, třeba u Franze Kafky. Myslím, že počátek 20. století je takovým pravěkem existencialismu, který odráží původ slabosti člověka a jeho kultury.

 

Lze tuto kulturu popsat konkrétním pojmem?

Příští rok by nám měl vyjít slovník myslitelů střední Evropy, který bude sestávat ze dvou částí. První se zaměří na autory, druhá na po­­jmy. Chtěli jsme odhalit vlastnosti středoevropských kultur. Objevuje se tam samozřejmě i pojem „malost“, tak typický pro tento prostor. Zajímalo nás ale i to, zda existuje vlastnost, která je určující pro českou kulturu a odlišuje ji od zbytku. Já bych řekl, že je to „nesamozřejmost“. Pojem, který se dá těžko přeložit do francouzštiny – je třeba ho složitě opsat. Velice přesně vystihuje typickou váhavost v projevu, a přitom je tak dynamický. Navíc dodává nejen odvahu, ale i touhu po rozebírání smyslu existence.

Xavier Galmiche (nar. 1963) je profesorem české literatury a středoevropských kultur na Univerzitě Paříž IV. V roce 2001 spoluzaložil badatelské centrum CIRCE, v jehož rámci se podílí na vydávání časopisu Cultures d’Europe centrale. Věnuje se také překladatelské činnosti, do francouzštiny překládá Vladimíra Holana, Bohumila Hrabala, Bohuslava Reynka, Antonína Sovu, Jiřího Weila, Karla Hynka Máchu či Radka Fridricha. Česky vyšla v roce 2012 monografie Vladimír Holan. Bibliotékář Boha (Praha 1905–1980).