Osmdesát cigaret za večer. Nekončící alkoholové večírky. I to bývala část života legendárního žokeje Josefa Váni. V nové knize reportéra Sportu Martina Haška Váňa o těch letech otevřeně mluví. V ukázce knihy Váňa: Dělám si, co chci z Edice Sportu, kterou si můžete objednat na iKiosek.cz, zjistíte, kdy sám poznal, že už se dostal na hranu. A co mu pomohlo zpátky do života.
Část mládí jste strávil při výstavbě vysílače na Pradědu, jak na to vzpomínáte?
„To byly krásný dny… Bylo mi dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet, pětadvacet. Tam jezdili Brňáci, banda lidí, kteří jezdili na ty hory, protože je měli rádi. Vzali kytary… Když jsme stavěli ten Praděd, tak v Brigádě socialistické práce Evžena Mička bylo zvykem, že když se dozdil šár, tak byla tabáková. Akorát byl průser ten, že já jsem tehdy kouřil sparty a ostatní marsky. Takže po každém šáru, když nás bylo osm v partě, tak bylo osm cigaret v prdeli, protože sparty každému chutnaly a mně ty marsky moc ne… Když mně nabízeli marsku, radši jsem si vzal spartu… Ale pak se v noci hrály karty a to byla jedna za druhou… To byly hrůzy, co jsem do sebe dovedl dostat.“
Kolik cigaret jste za takový večer zvládnul?
„Třeba osmdesát… Ráno člověk otevřel oči, první, co bylo, že ruce šly na noční stolek. Zapálil sis cigaretu, vyšel´s ven na ten čerstvej vzduch a vypadla z tebe taková černá koule. To byla hrůza… Ale dobré, i tak jsem byl schopen dojet na tu Moravu do té svojí rodné vesničky. Už mi bylo jednadvacet a pryč. Ráno jsem hrál za žáky, odpoledne za staré chlapy. A byl jsem schopný to uběhat díky tomu, že jsem byl na tom Pradědu. Z toho Kurzáku (Sporthotel Kurzovní) jsem šel 1500 metrů do stěny skoro každý den. I když člověk hulil jako debil, tak organismus byl pořád trénovaný. A hlavně jsem byl mladej.“
Fyzičku jste měl, to je jasné, vždyť jste se pak účastnil i mezinárodních lyžařských závodů a porazil známého polského borce Gąsienicu…
„Každý ví, co bylo tehdy za problém dostat se do světa, získat devizové přísliby. Takže jsem strašně toužil potom podívat se někam do světa. V Německu, Polsku jsem jezdil dost. Byla to pro mě výzva. Tak jsem na sobě začal makat. Přestal jsem kouřit, protože jsem i na vojně dost kouřil. Když jsem jednoho dne kvůli těm lyžím zjistil, že je to kravina, že bych třeba mohl přestat kouřit, tak jsem přestal kouřit. A pak šla fyzička celkem rychle nahoru jako hrom.“
- Autobiografický rozhovor se slavným žokejem
- Otevřenou zpověď o cestě z malé vesničky do legend
- Svébytnou filozofii s valašským slovníkem
- Vyprávění o tvrdém dětství a sporech s otcem
- Líčení momentů, kdy šlo Váňovi o život
- Vzpomínky na životní koně i velké soupeře
Byl jste taky výborný horolezec…
„Já jsem měl takový myšlenky taky, vylézt El Capitan. Tenkrát nebyly umělé stěny, kde bychom mohli trénovat. Ale před barákem na Kurzáku byla žulová stěna. Pár kvádrů, kdo to vyleze? Tak jsme se tam drželi jako pavouci. To byly takové sny, naštěstí přišli koně, nebyl skoro na nic čas. Na kole jsem jezdil furt, kamarádil jsem s klukama se Závodu míru, porazil jsem je, když jsme jeli z Jeseníku na Červenohorské sedlo. Říkali: Kurva, jak je to možný? Po rovinách mě mučili hrozně. Tam se schováš, ale do kopce musíš mít tu sílu. Kyž jsem chtěl, dokázal jsem velký věci.“
Ono, přestat kouřit z osmdesáti cigaret denně taky nebyla žádná legrace, ne?
„Já jsem měl v životě takové éry. Teď žeru, teď nežeru… Tak to u mě bylo, že když jsem se na něco upnul, byl jsem schopnej třeba i nepít alkohol. Patnáct roků jsem nepil pivo, takových životních etap jsem zažil spoustu.“
Opravdu jste se patnáct let nenapil piva?
„Ano, ani jsem se ho nedotkl. Taky jsem k tomu měl hroznej důvod. Jednoho krásného dne jsem osiřel v Baden-Badenu a bydlel jsem ve Francii, v třípokojovém bytě. Plná lednička, nacpaná vínem. A dostal jsem se do stadia, že Pavla s klukama ve Světlé Hoře, já tam sám. A co teď? Co večer chceš dělat, že jo? Tak jsem otevřel první flašku, druhou flašku, třetí flašku. Pak jsem třeba ve čtyři ráno sedl na kolo, jel jsem patnáct kilometrů do práce.“
A tam?
„První cesta byla do ledničky, pivo první pomoci. Jezdil se první lot, pivo druhé pomoci. Jezdil se druhý lot, pivo třetí pomoci. Jezdil jsem těch lotů osm, to znamená, že to bylo devět piv. Skončili jsme, odpoledne už jsme nemuseli chodit do práce, tak jsem zajel do hospody nad závodiště, tam jsem vypil jedno Weinschorle, druhé Weinschorle, třetí Weinschorle, sedl jsem na kolo, přijel jsem domů, sedl jsem k ledničce… A tak to bylo každý den.“
Jak to skončilo?
„Jednoho krásného dne, jsem řekl: Tak, blbečku, jestli takhle budeš pokračovat, tak to je tvůj konec. V tu dobu jsem byl ještě překážkový jezdec v Německu, už jsem začal dostávat od trenérů špičkové překážkové koně. Tak jsem řekl: A končíš s pivem! A patnáct let jsem se opravdu piva nedotkl.“
Knihu objednávejte na iKiosek.cz ZDE>>>
