Bude to zanedlouho rok, co se Američanka Kimberley Ficenec přestěhovala do Česka. „Zatím jsem se změnou spokojená. Nejvíce mi tady chybí pláže a obzvlášť teď o Vánocích některé americké tradice,“ říká běžkyně, jejíž specialitou jsou běhy na 800 metrů. Jak hodnotí po roce pobytu Českou republiku? A čím se podle ní místní lidé nejvíce liší od Američanů?
Kimberley Ficenec žije v Česku teprve od ledna. I když se narodila a vyrůstala v Americe, její rodiče jsou Češi – bývalí sportovci Zdeněk a Hana, kteří do USA emigrovali za minulého režimu.
Při studiích na alabamské univerzitě reprezentovala školu v atletice. Její hlavní disciplínou byl běh na 800 metrů. Po konci studií mohla sice Kimi trénovat dál i bez záštity školy, aby se uživila, musela si ale najít dvě zaměstnání. Pracovala jako prodavačka a na oddělení reklamací, což jí vyhovovalo kvůli možnosti plánovat si směny podle tréninků.
Každý den stála v práci osm hodin na nohou, teprve potom šla trénovat. Není divu, že si náročný životní styl vybral svou daň v podobě únavové zlomeniny. Po této špatné zkušenosti se Kimberley Ficenec rozhodla začít od znovu. Přestěhovala se do Česka – země svých předků, kde už rok trénuje a snaží se zaběhnout olympijský limit pro Tokio.
Dotazník
V Česku bydlíte od ledna, jak zatím hodnotíte svůj pobyt?
„Zatím jsem se změnou spokojená. Kvůli pandemii koronaviru to ale v některých ohledech bylo trochu těžší. Například v hledání práce nebo v možnosti socializovat se a získat nové přátele. Kvůli vládním opatřením byly také částečně omezené tréninky. Během karantény jsem si tak většinou chodila zaběhat sama do lesa nebo se jen tak poflakovala doma s tátou a jeho přítelkyní.“
Co vás v Česku nejvíc překvapilo?
„Největším překvapením pro mě bylo vykání a tykání. Nikdy předtím jsem o tom totiž neslyšela. Jako dítě jsem každé léto až do roku 2008 jezdila k babičce do Česka. Za těch 12 let jsem tedy z češtiny už docela vypadla. Když jsem se sem v lednu přistěhovala, často se mě někdo ptal: „Můžeme si tykat?“ Zpočátku jsem si vždy myslela, že mě lidé ptají, jestli nemám mentolku, Tic-Tac. Teď to bude sice rok, co tady žiju, ale stále s tím trochu bojuju. Ahoj říkám snad úplně všem.“
Co je podle vás v České republice lepší než v Americe?
„Rozhodně systém zdravotní péče, doprava a možnost stravovat se zdravě. Také mi připadne, že je tu daleko lepší výuka ve školách. Dětem se navíc v jídelnách dostává kvalitnější a zdravější stravy než je tomu v Americe. Moc se mi tady líbí také historické hrady a lesy.“
A co je naopak lepší v Americe?
„Hodně mi chybí pláže. Vyrostla jsem v Kalifornii a oceán úplně miluju. Česká republika je ale vnitrozemský stát. V Americe je také celkově lepší zákaznický servis a oceňuju také Universities - College sports, tedy systém univerzitního sportu. V USA můžete dělat obojí - můžete být student i sportovec a škola vám v tom vychází hodně vstříc. Já jsem například chodila na univerzitu v Alabamě, kde jsem studovala a zároveň reprezentovala školu v atletice.“
Jací jsou podle vás Češi?
„Češi mají velký smysl pro humor, pořád se tady směju. Jsou také pracovití a přijdou mi hodně uvolnění a neformální.“
Jaký je největší rozdíl mezi Čechy a Američany?
„Řekla bych, že největší rozdíl je v tom, že se Američané celkově více usmívají a jsou přístupnější a otevřenější druhým lidem.“
Máte tady v Česku už nějaké přátele?
„Ano, mám tady už docela dost kamarádů. Většina z nich jsou sportovci, což je samozřejmě tím, že dělám atletiku. Prvním kamarádem, kterého jsem si tady našla, byl můj tréninkový parťák Janis Mach. Toho teď už beru spíše jako svého brášku. Cvičit bez něj už by nebylo ono.“
Jak trávíte čas, když zrovna netrénujete?
„Miluju objevovat nová místa. I po roce v Praze si připadám pořád jako turista. Mám moc ráda procházky městem a výlety do lesa. Často jezdím také k babičce do Desné nebo na návštěvu k tátovi a jeho přítelkyni do Hradce Králové.“
Co vy a čeština?
„Myslím, že já a čeština se shodneme, že se neshodneme. Pořád mi přijde, že mluvím jako dítě. Je to těžký jazyk, každý den se učím nová slova a dělám pořád spoustu chyb. Když jsem se sem přistěhovala, věděla jsem, že nemluvím moc dobře a hodně jsem se styděla. Pořád jsem někomu říkala: „Ahoj, já jsem Kimi a dopředu se omlouvám, moje čeština není moc dobrá.“ Teď už jsem tu ale skoro rok a začala jsem si věřit daleko víc. Teď už tedy lidem říkám „Ahoj, jmenuji se Kimi a přeju ti hodně štěstí, budeš ho potřebovat, abys mi rozuměl.“ (smích) Co se týče psané formy, čtení v češtině do jisté míry zvládám, ale stále mi občas musí přátelé pomáhat s překladem, a to obzvlášť v restauraci, protože často nevím, co si vlastně objednávám. A psát česky, to je pro mě to úplně nejhorší!“
Které místo v Česku máte nejraději?
„Místem, kde to mám opravdu ráda, je Hradec Králové. Vyrůstal tam můj táta a doteď tam žije s přítelkyní. Líbí se mi, že to není moc malé ani velké město a taky, že je v blízkosti les. V lese bych běhala klidně každý den a mohla bych se tam i ztratit a vůbec by mi to nevadilo. V Hradci Králové zkrátka získáte to nejlepší z obou světů, z přírody i města.“
Co říkáte na českou kuchyni?
„České jídlo miluju. Mohla bych ho jíst každý den, což se teď skoro děje, ale občas mi přijde, že by mohlo být trošku pikantnější. Exsituje ale jeden český pokrm, který opravdu nejím, a to je tatarák. Myslela jsem, že se táta s jeho přítelkyně zbláznili, když jsem viděla, že si dávají syrové maso na toust a začínají ho jíst. Bylo to během karantény, takže mě napadlo, jestli náhodou nejedí syrové maso kvůli tomu, že se jim nechce vařit. (smích) Každopádně moje nejoblíbenější jídlo jsou plněné bramborové knedlíky se špenátovou omáčkou.“
Blíží se Vánoce, kde je budete letos trávit?
„Svátky budu s největší pravděpodobností trávit u babičky v Desné. Už se těším, babička totiž bydlí v horách, takže je to tam moc krásné.“
Prožívají Češi Vánoce jinak než Američané?
„Ano, české a americké tradice jsou hodně rozdílné. Když jsem byla mladší, některé Vánoce jsem prožila podle českých tradic, ale v posledních letech slavíme po americku. V USA máme Santu, který chodí do rodin komínem, když už všichni spí. Dárky pak dává do připravené vánoční punčochy, takže je nenechává pod stromečkem jako Ježíšek. Pro Santu vždy přichystáme taky talíř čokoládových sušenek a sklenici studeného mléka jako svačinku. Pro jeho soby zase máme dobroty z mrkve a celeru. Dárky pak rozbalujeme vždy ráno po probuzení.“
Nebudou vám chybět Vánoce v americkém stylu?
„Některé tradice mi chybí. Letos jsem přišla o Díkůvzdání, což je můj oblíbený americký svátek, kdy se scházíme s rodinou a přáteli. Součástí je vždy také velká společná večeře. Ale docela se už těším i na české Vánoce, protože to je vůbec poprvé, co budu tady v Česku.“
Témata:
běžkyně, isportlife, Kimberley Ficenecová, Česko, Amerika, běh, USA, Hradec Králové, Vánoce, potravina, tradice
