Nejméně ohrožení covidem jsou dřevorubci a výtvarníci, říká galeristka

18. prosince 2020

foto Karolína Jírová

Pohráváte si s myšlenkou na koupi výtvarného díla? „Stačí mít pár tisíc a můžete sbírat super kvalitu,“ říká Olga Trčková z pražské DSC Gallery, která se netají tím, že za klíčové měřítko považuje i možnost finančního zhodnocení obrazů či soch. Nabádá: „Zapomeňte na Fillu nebo Špálu. Výtvarné školy jsou plné talentů, jejichž práce může mít brzy mnohonásobnou cenu.“

Jak v českých umělcích poznáte světový potenciál?

Sleduju jejich práci, mluvím s nimi, znám jejich příběhy. Navíc už patnáct let objíždím umělecké univerzity v New Yorku a Londýně, navštěvuji ateliéry umělců po celém světě, mluvím s jejich manželkami a milenkami, se sběrateli, kurátory, lidmi z muzeí, učím tady i v zahraničí. Mám srovnání a na základě toho všeho hledám kvalitu, která přetrvá. Zajímají mne díla, ve kterých vidím nějakou hloubku a palčivost, přesvědčivost.

Vaše galerie zastupuje umělce, jako jsou Jiří Černický, Jiří George Dokoupil, Pasta Oner, Vladimír Skrepl, Jakub Matuška, Viktor Frešo, Lubomír Typlt, Jiří David nebo David Černý. Co mají ve vašich očích společného?

Nebojí se kontroverze, není jim lhostejný stav společnosti, mají smysl pro humor. Líbí se mi na nich kombinace osobní statečnosti, neuvěřitelného talentu a určité spektakulárnosti, kterou u nás hodně lidí opovrhuje. A cítím v nich potenciál prorazit na mezinárodním trhu, což je v mých očích úplně nejpodstatnější. Ostatně některým se to povedlo, a považuju za životní štěstí, že jsem mohla být u toho.

Jak taková pomoc při vstupu na mezinárodní scénu vypadá v praxi?

Oslovili jsme například galerii Dukan, která má výstavní prostory v Paříži a Lipsku a soustředí kolem sebe umělce podobného ražení jako my. A podařilo se nám Sama Dukana nadchnout, aby udělal sólo show Maskerovi (Jakub Matuška, absolvent ateliéru Vladimíra Skrepla na AVU, pozn. red.). Jeho věci jsou nezaměnitelné, baví mě, mám z jeho práce dlouhodobě radost. A věděla jsem, že když se objeví u Dukana, dostane se na mezinárodní veletrhy. Celé situaci pomohlo, že na Maskerovy obrazy jsou čekací lhůty zhruba dva roky. Dali jsme proto některým našim netrpělivým českým sběratelům možnost koupit Maskera na výstavě v Paříži, což bylo Samovi jako galeristovi samozřejmě sympatické. V podstatě jsme se vzdali svých provizí.

Na Vysoké škole ekonomické v Praze přednášíte obor umění a finance. Kdo jsou vaši studenti a co se jim snažíte vštípit?

Jsou to lidé, kteří – alespoň doufám – jednou budou mít svoji galerii, povedou divadlo nebo nějaký festival, budou z nich hudební producenti. Snažím se jim ukázat, jak se postavit na vlastní nohy a být soběstačný. Jak získat přízeň sběratelů, sponzorů a mecenášů, aby nemuseli žádat o granty a pak se zlobit, když je nedostanou. Dávám jim know-how a vlévám sílu, aby uměli být svobodní a nebáli se rozjet něco vlastního. Aby dokázali přesvědčit investory, že své peníze nevyhodí oknem, když je svěří jim.

Jak se tohle všechno daří naplňovat vaší DSC Gallery?

Děkuji osudu, že jsem potkala dva úžasné lidi, kteří do toho šli se mnou a stali se partnery galerie. Tím prvním je podnikatel a vášnivý sběratel Petr Šec. O něco později se k nám přidal mladý šikovný právník Edmund Čučka. Podařilo se mi je získat pro svoji představu galerie, ve které člověk nepozná, jestli je v Praze, nebo v New Yorku. Také jsem od začátku věděla, že chci zastupovat největší česká jména a dopřát jim úspěch.

Máte k dispozici rozlehlý dvoupatrový prostor na skvělé adrese v centru Prahy – kousek od Pařížské ulice a Staroměstského náměstí. Jste tady ve svém, nebo platíte nájem?

Podpořte Reportér sdílením článku