Vydání: 2020/51-52 Aby se vaše radost naplnila, 15.12.2020, Autor: Prokop Remeš

Příloha: Vánoce s KT

Mohou se však vynořovat i obrazy znázorňující polaritu temné a světlé stránky našeho nitra, našich vnitřních konfliktů, které jako zápas mezi silami dobra a zla probíhají, i s jejich vědomými a nevědomými dynamikami v hloubi duše každého z nás. Psychologie tyto protiklady označuje termíny persona a stín.
Slovo „persona“ znamená latinsky divadelní masku a v psychologii bývá tímto slovem označován osobnostní obraz, s nímž se každý z nás vědomě ztotožňuje. Jde o tvář, kterou nosíme před ostatními lidmi. Představuje naši sociální roli, kterou si o sobě vytváříme, když se ocitáme pod tlakem dvou požadavků: nároku, který na nás vyvíjí společnost, abychom byli nějací a nějak se chovali, a tlaku naší autenticity, abychom se mohli vyjádřit a spontánně projevovat. Většinou má každý z nás několik person, které používáme tak, aby vyhovovaly různým společenským situacím. Vysloveně za „svou“ pak přijímáme takovou personu, která nejlépe vyhovuje našemu niternému prožívání.
Chceme být Josefem
Lidé s příliš slabou personou neuznávají žádnou oprávněnost společenských tlaků, chovají se bezohledně a zcela asociálně požadují, aby svět bez výhrad přijímal jejich „spontánní“ chování. Příliš strnulá persona zase připomíná těsný oděv, který škrtí a omezuje. Můžeme to pociťovat zejména tehdy, když nechceme zklamat lidi, kteří nás oceňují a mají nás rádi, a ztotožňujeme se (leckdy s potlačovanou zlostí v srdci) se zvnějšku očekávanou úlohou. Existuje zákonitost, že čím více přijímáme určitý obraz o sobě samých, tím více v sobě potlačujeme vše, co se k němu nehodí. Proti personě tak vytváříme stínový obraz, který se snažíme vytlačit na okraj nevědomí. Zatímco persona představuje masku, kterou si nasazujeme, aby nás lidé viděli takové, jak si přejeme, stín představuje to, co se snažíme před ostatními (i před sebou samými) skrýt.
Být Josefem, pěstounem Páně, jak ho líčí vánoční příběh, je ideálem úžasné mužské persony. Představuje nárok, který vznáší na dospělého muže snad každá lidská společnost. Josef je vyrovnaný muž, odvážný, nerozdrobený neurotickými úzkostmi, myslí na druhé, na svou ženu, na své dítě (byť adoptované) a nechá se ve svém životě vést andělskými sny. Představuje-li Josef obraz mužské manželské a otcovské persony, stín je ve vánočním příběhu symbolizován nesporně postavou krále Heroda. S jeho sobeckostí, podezíravostí, bezohledností i krutostí. Každý z nás může být Josefem, každý z nás může být Herodem, ale ve skutečnosti jsme my lidé namícháni a sestáváme z mnoha person i z mnoha stínů. Jaké to vše má dopady na naše vnímání dobra a zla, ctnosti a hříchu?
Často dělíme lidi na dobré a zlé a vůbec si nepřipouštíme, že většinou jde o projekce našich vlastních person a stínů. Neboť snad jakýkoli čin, zlý nebo dobrý, který kdy lidská bytost vykonala, bychom za určitých okolností mohli vykonat i my sami. To je výrok nadaný velkou skandálností (vyslovil ho americký psycholog Philip Zimbardo) a mnohým může znít velmi pohoršlivě. Protože se většinou cítíme být lepší než ti druzí. Konec konců v dnešní době se stalo běžným morálně se pohoršovat zejména nad „těmi druhými“. Otázky typu: „Co by mě mohlo přimět udělat totéž?“ cítíme jako morálně ohrožující. Poznání zásadní rovnosti všech lidí není obhajováním zla, mravní laxnosti ani hříchu. Pouze nás může vést od namyšlenosti k opravdové křesťanské pokoře.
Svatí všech dob považovali sebe sama za ty nejhorší hříšníky. Nebyla to přehnaná pokora a už vůbec ne neupřímné pokrytectví, nýbrž upřímné poznání toho, co si nesli ve svém nitru. Totiž vědomí, že my slušní lidé se od veřejných zločinců nelišíme tím, co jsme, ale pouze tím, že se nacházíme v méně kritických situacích a temné stíny našeho nitra podřimují. Ale ve své nejhlubší podstatě jsme všichni stejní. Neboť všichni nosíme ve svém nitru svatého i hříšníka – a jak světec, tak hříšník v nás jen čekají, aby se mohli projevit.
Před více než čtyřiceti lety vybrali výzkumní pracovníci Princetownské univerzity John Darley a Dan Baton mezi věřícími studenty teologie dobrovolníky, kteří dostali za úkol přednést tříminutové kázání o milosrdném Samařanovi (Lk 10,30-37). Prý za účelem komunikačního výzkumu. Tito studenti se měli odebrat do střediska, které mělo zajistit videonahrávku, a cestou si rychle zkonstruovat hlavní myšlenky. Vše ale bylo zorganizováno tak, aby cestou narazili na neznámého člověka, který ležel v průchodu ulice a byl ve zjevně zbědovaném stavu. Dalo se očekávat, že mladí lidé (nadšení křesťané a studenti teologie) uvažující právě o Samařanově milosrdenství nebudou váhat s poskytnutím pomoci. Výsledky ovšem byly šokující: v určitém situačním nastavení (ve spěchu) minulo 90 % z nich tohoto člověka bez pomoci. Bylo selhání těchto lidí důsledkem jejich vadného charakteru, jejich necitelnosti, lhostejnosti a cynismu? Jednoduché proměny situačních parametrů ukázaly, že to podstatné, co určovalo jednání pokusných osob, byl prožitek času. Čím silnější měli studenti pocit, že meškají, tím větší měli tendenci minout zuboženého člověka a nevšímat si ho. Čím více měli za to, že času mají dostatek, tím větší ochotu projevovali k tomu, aby pomohli.
Poznatek nepříliš překvapující, zato morálně zarážející: Nebyla to osobní zralost, kvalita víry ani morální struktura jedinců, co nejzásadněji ovlivňovalo jejich mravní jednání. Nebyly to ani patologické sklony k necitelnosti. Šlo o jednoduchou proměnnou – prožitek dostatku, či nedostatku času.
Jsme snad i my slepí?
Ale zpátky k vánočnímu příběhu. Možná právě před jesličkami a pod vánočním stromkem bychom si mohli položit onu otázku, kterou tak často klademe v našich hagioterapeutických skupinách, například se závislými (hagioterapie je forma skupinové psychoterapie, v níž se otevírá téma transcendentna a pracuje s předpokladem, že biblické příběhy a příběhy vlastního života se vzájemně interpretují – pozn. red.). Tedy otázku, která má sílu tuny ekrazitu: „Co by mě mohlo přimět, abych jednal jako král Herodes?“ Že nic? A že za žádných okolností? Když si nepřiznáme (nevidíme), že i my máme v sobě kus Heroda, sklon ke zlému jednání, nejsme na tom podobně jako farizeové, kteří se ptali Ježíše: „Jsme snad i my slepí?“ Tehdy jim Ježíš odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ Dobrý podnět k vánočnímu rozjímání, ne?