A tak toho času čerstvý šedesátník Voskovec, v obleku, s ustupujícími vlasy sčesanými dozadu, povstane, a aniž by se deset minut hnul z místa, gestikuluje, zvyšuje hlas, párkrát se nepatrně usměje pod knírem. Občas mu stačí pohyb hlavy. Řeční, pak vyslýchá protagonistu v podání slavného Richarda Burtona a jeho milenku hranou Claire Bloomovou. Má takřka dokonalý přízvuk.
Scéna pochází z filmu Špion, který přišel z chladu, natočeného roku 1965, a donedávna představovala nejznámější "českou" stopu autora předlohy, britského spisovatele Johna le Carrého. Někdejší pracovník tajných služeb a klasik špionážní literatury, který tuto sobotu zemřel ve věku 89 let, natáčení v Anglii osobně sledoval a připomněl ho také v česky letos vydané autobiografii nazvané Holubí tunel.
Vzpomínka na československého emigranta Voskovce se do ní nevešla, zato kniha obsahuje dvě jiné. Tou první je popis le Carrého porevolučního setkání s šéfem české rozvědky Oldřichem Černým. Strávil s ním dva dny v Praze, z toho část popíjením skotské v barech, a Černého si zafixoval jako muže, jenž nejen navázal úzkou spolupráci s britskými rozvědčíky, ale také uměl "přesvědčivě klít v angličtině". Černý byl ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace v letech 1993 až 1998.
Ještě podstatnější je epizoda z druhé poloviny 60. let minulého století, nedlouho po premiéře Špiona, který přišel z chladu. Le Carrého tehdy k sobě do bytu zve britský režisér českého původu Karel Reisz a představuje mu "okouzlujícího mladíka s klasickými slovanskými rysy", herce Vladimíra Pucholta, hvězdu filmů Miloše Formana jako Lásky jedné plavovlásky.
Do Anglie přicestoval legálně, už tam ale chce zůstat a dát se na medicínu. A hlavně to potřebuje zařídit bez politického azylu, aby vlastní emigrací neohrozil rodinu za železnou oponou.
Toho času již známý britský spisovatel se do věci vkládá a píše přímluvu. Aby se skutečně dostala do rukou ministra vnitra, chytře ji posílá ne jemu, nýbrž jeho manželce. Za osmačtyřicet hodin Pucholt získává souhlas k pobytu ve Velké Británii a může přestat nervózně přecházet po le Carrého střešním apartmá. Později v kanadském Torontu udělá kariéru váženého dětského lékaře. A ještě desítky let bude svému anglickému příteli "s nepolevujícím nadšením psát o tisících dětech a nemluvňátek, o které pečoval".
Žádná černá a bílá
Češi samozřejmě sledovali Johna le Carrého i bez toho, aby se o ně zajímal. Jeho špionážní romány dosáhly snad ještě většího renomé než ty od starších kolegů Grahama Greena nebo Normana Mailera.
Přestože se světem takzvané vážné literatury se na rozdíl od nich míjel a odmítal ocenění, jako když se roku 2011 zřekl nominace na Mezinárodní Bookerovu cenu, le Carré si vysloužil uznání Philipa Rotha, Iana McEwana a ke konci života dokonce Salmana Rushdieho, s nímž se kdysi v tisku slavně rozhádal kvůli Rushdieho románu Satanské verše. "Le Carré se vymanil ze škatulky žánrového autora a zapsal se jako dost možná nejvýznamnější britský prozaik 2. poloviny 20. století," napsal McEwan.
Le Carré v žánru významně zvedl laťku, a především změnil to, jak svět tajných služeb vnímala širší veřejnost, do té doby ovlivněná filmy o agentovi 007 Jamesi Bondovi. Zatímco k němu patřila rychlá auta, krásné ženy, přestřelky a jasné dělení světa na hodný Západ a zlé Sověty, v le Carrého románech bylo vše ponurejší a hranice rozostřené.
Napětí narůstalo psychologickými detaily, dlouhým pozorováním, mlčením. V cynických dialozích plných narážek a intrik zůstávalo mnohé nedořečené. Špiony ubíjelo papírování, na střelbu nebo výbuchy skoro neměli čas.
Le Carrého protagonisti váhali, jak se zachovat. Mýlili se, trpěli výčitkami, strachem či samotou. Neměli peníze ani povolení zabíjet. Zrazovali a obětovali druhé, případně se sami stávali oběťmi taktických her a širších geopolitických proměn světa, v němž vliv někdejší koloniální velmoci Velké Británie po druhé světové válce rychle upadal.
Cirkus
Nejznámější z le Carrého někdy hrdinů, jindy jen vedlejších postav nebyl elegantní, mrštný ani tak úspěšný u žen jako James Bond. Agent George Smiley se špatně oblékal, měl nadváhu, málo mluvil, věčně se mračil, nedělal si iluze a čím dál hůř vnímal etickou stránku toho, co činí.
Bylo to plně v intencích autora, jenž ve svém životopisu později kvitoval, že sovětská KGB "nás během studené války dokázala přelstít a infiltrovat téměř na každém kroku".
Le Carré samozřejmě neříkal, že mezi západními agenty a těmi ze zemí východního bloku není rozdíl, jen že svět špionáže je mnohoznačnější než v nadnesených bondovkách. Tajná služba jej sice fascinovala a zůstal jí věrný, přesto ji v románech přezdíval Cirkus v dvojsmyslné narážce na její někdejší londýnské sídlo u křižovatky Cambridge Circus.
Po debutu začátkem 60. let minulého století si od aktivních špionů vyslechl kritiku, že je dehonestuje. Pozdější šéf britské rozvědky sir Colin McColl se ale nechal slyšet, že právě díky autorovi bondovek Ianu Flemingovi a Johnu le Carrému mohli jeho zaměstnanci "zabouchat na kterékoliv dveře na světě, a když řekli, že jsou britští tajní, ty dveře se ochotně otevřely".
"V žánru špionážních románů odhalil, jak systém ve skutečnosti funguje," pochválil le Carrého v 70. letech prozaik Anthony Burgess, autor Mechanického pomeranče. "Lidé, kteří řídí britskou tajnou službu, nežijí v přepychu. Věčně jim chybí peníze, musí se zpovídat zabedněným politikům. Muži, které vysílají do akce, jsou často vyděšení, chybují a postupně začnou nenávidět práci, v níž je čím dál těžší rozeznat jednu stranu od druhé," shrnul.
Nevím co, nevím komu
Do světa tajných služeb John le Carré, vlastním jménem David Cornwell, část života patřil. Už když začal publikovat, obestírala jej pověst skutečného špiona, za něhož jej později Sovětům údajně označil Kim Philby, slavný vysoce postavený důstojník britské MI6, který přeběhl ke KGB a jehož osud spisovatele inspiroval.
Až roku 2000 však le Carré poprvé veřejně přiznal, že do poloviny 60. let pracoval pro britskou tajnou službu, a teprve v poslední dekádě alespoň obecněji popsal okolnosti.
Faktorem mohl být le Carrého otec, podvodníček zapojený do nejrůznějších kšeftů, který rodinu několikrát přivedl ke krachu a nechtěně seznámil syny s přetvářkou, ale také fakt, že budoucího spisovatele a jeho bratra v pěti letech opustila matka. Le Carré, spolužáky utlačovaný solitér, nadto cítil výčitky, že byl příliš mladý, aby bojoval ve druhé světové válce. Chtěl sloužit vlasti.
První krůčky udělal ve švýcarském Bernu, kde jako student němčiny "doručil nevím co, nevím komu". Později už na Oxfordu dostal za úkol sledovat komunisticky smýšlející studenty. Roku 1956 byl jako pětadvacetiletý přijat do britské kontrarozvědky MI5, čtyři roky nato požádal o přeložení k MI6 zaměřující se na zahraniční špionáž.
Zřejmě nedosáhl vysoké hodnosti, byl však poslán na ambasádu do západoněmeckého Bonnu. Tam zpovídal přeběhlíky zpoza železné opony včetně Čechoslováků, odposlouchával telefony, komunikoval s agenty a snažil se získávat nové mezi vysoce postavenými komunisty koketujícími s emigrací. Díky diplomatické imunitě měl le Carré přístup do primátorských salonů či Bundestagu, doprovázel německé i britské hodnostáře.
Z tajné služby odešel roku 1964 jako třiatřicetiletý a "můj přínos za tu dobu byl zanedbatelný", shrnul později. Ještě ve službě publikoval první tři romány. I proto David Cornwell, vázaný mlčenlivostí, zvolil pseudonym John le Carré. Rukopisy svých děl však do MI6 posílal před vydáním až do 80. let.
Kdo klame, bude oklamán
Definitivně se věnovat jen literatuře, a dokonce si postavit malou horskou chatu ve Švýcarsku umožnil le Carrému úspěch jeho třetí prózy Špion, který přišel z chladu. Vyšla s dobrozdáním od renomovaného Grahama Greena, který ji označil za "nejlepší špionážní román, jaký jsem kdy četl".
Přestože tematicky se točí okolo dění ve východním Berlíně, tam se odehrává jen zlomek příběhu. Na jeho začátku je prozrazena síť britských agentů v NDR a jejich nadřízený Alec Leamas, padesátník plynule hovořící německy, který vypadá "jako někdo, kdo není tak docela džentlmen", se vrací do Londýna. Je zasvěcen do ambiciózního plánu zlikvidovat protivníka z východoněmecké tajné služby Mundta, bývalého nacistu, jemuž ve tváři "chybí jakýkoliv náznak humoru nebo fantazie".
Začíná vysoká hra. Leamas finguje vyhazov ze služby, závislost na alkoholu. Končí ve vězení a bez peněz, aby se stal možnou kořistí pro východoněmecké rozvědčíky a mohl se přiblížit Mundtovi, kterého má za úkol zdiskreditovat. Jenže plán se Leamasovi vymkne z rukou. Z dvojité hry se stává trojitá, nikdo nic neříká naplno, všechno může být jinak.
Celek je důležitější než jedinec. Tajné služby neváhají obětovat své věrné agenty i nevinné občany. Do všeho navíc vstupují osobní vazby. V podtextu dramaticky vrcholícího románu zůstává otázka, jak daleko lze zajít pro ochranu západních hodnot, "aby obyčejní lidé tady i jinde mohli v noci bezpečně spát", a zda jsou západní tajné služby automaticky lepší než ty komunistické.
"Co myslíš, že jsou špioni zač? Kněží, světci a mučedníci? Je to truchlivý průvod ješitných hlupáků, a taky zrádců, ano; slabochů, sadistů a opilců, lidí, co si hrají na četníky a lupiče, aby si zpestřili svůj nepovedený život," říká ke konci knihy Leamas.
Mafián v izolaci
Dva romány Johnu le Carrému ještě za komunismu vydaly Lidové nakladatelství a Československý spisovatel. Když se o nich ale výjimečně napsalo, jako v Literárních novinách roku 1965, musela to z ideologických důvodů doprovodit floskule, že britský hrdina je "opuštěn svými londýnskými chlebodárci".
To nejdůležitější z autorova díla se k českým čtenářům dostalo až po sametové revoluci, kdy se ostatně le Carré setkal s prezidentem Václavem Havlem a tehdejším velvyslancem v Londýně Michaelem Žantovským - i na něj Brit v autobiografii vzpomíná. Žantovský, jenž sám napsal špionážní román, letos do češtiny převedl vzpomínkový Holubí tunel pro nakladatelství Argo. To zároveň začalo publikovat le Carrého nejznámější díla v nových překladech Veroniky Volhejnové a Jiřího Hanuše.
Čeští čtenáři už dnes nejsou odkázáni jen na romány z prostředí studené války, z nichž k těm zásadním patří ještě Jeden musí z kola ven a obecně celá takzvaná Trilogie Karly, popisující střet agenta Smileyho s šéfem sovětské tajné služby.
Později le Carré napsal skvělé prózy jako Malou bubenici z prostředí izraelsko-palestinského konfliktu, v Nejhledanějším muži zachytil situaci a přehmaty bezpečnostní komunity po teroristických útocích z 11. září, v posledním Agentovi na cizím hřišti nastínil Británii vypořádávající se s dopady brexitu.
K novodobým vrcholům jeho tvorby patří tituly Panamský krejčí, Noční recepční nebo zvlášť povedený Zrádce mezi námi. V něm se ruský mafián, jenž pere špinavé peníze, ocitá v ohrožení života. Rozhodne se přeběhnout k Britům a popsat jim koloběh financí v londýnském podsvětí předtím, než se zbaví zodpovědnosti za vlastní firmu, jež s přímluvami podplacených poslanců i finančníků z londýnské City míří na burzu. Protože Dima, jak se mafián jmenuje, je v izolaci na ostrově, ze zoufalství si pro kontakt s britskou tajnou službou vybírá mladý pár, učitele a právničku, kteří sem přijeli na dovolenou.
Nicnetušící Angličané se zaplétají do intrik tajných služeb, zatímco v Dimovi alkohol rozdmýchává prudké emoce. Chvíli pláče a myslí na manželku i patnáctiletou dceru, jindy zuřivě buší do stolu. Do příběhu opět zasahuje nespočet faktorů, od utajeného těhotenství přes osobní pomstu, snahu o nápravu vztahů mezi otcem a synem až po nevystopovatelné toky ruského kapitálu v současném Londýně. A opět to vrcholí nečekaně.
Sova pálená
Johnu le Carrému ke slávě pomohlo více než 15 televizních a filmových adaptací, v nichž zářili herci od Richarda Burtona, Aleca Guinnesse přes Seana Conneryho po mladší Ralpha Fiennese, Geoffreyho Rushe nebo Garyho Oldmana.
Spisovatel jejich přítomnost nevyhledával, střežil si soukromí. V hotelech se ubytovával pod svým skutečným jménem, aby na něj nečekali paparazzi. Nezajímala ho literární čtení, nerad poskytoval rozhovory.
Výjimky začal dělat až v posledních letech, kdy zpřístupnil svůj archiv životopisci Adamu Sismanovi, jenž z více než 50 hodin rozhovorů s le Carrém i jeho známými sepsal do češtiny zatím nepřeloženou, téměř sedmisetstránkovou biografii. A protože le Carré chtěl tu a tam cosi dopovědět či zkorigovat, krátce nato vyrukoval s vlastním Holubím tunelem, spíš na přeskáčku vyprávěnými historkami než chronologickým životopisem.
V knize podrobně líčí vztah s otcem i spoustu setkání, například jak se začátkem 90. let nemohl domoct omluvy od britských Timesů za nelichotivý článek, a tak se ozval přímo jejich majiteli Rupertu Murdochovi. "Britové, prohlásil, píšou skvěle, ale někdy se netrefí," parafrázuje le Carré, co uslyšel.
Jiná vzpomínka zahrnuje tanec s palestinským předákem Jásirem Arafatem, další setkání s někdejší britskou premiérkou Margaret Thatcherovou, kterou se le Carré u oběda pokusil upozornit na osud palestinských uprchlíků. "Nekrmte mě dojáky. Den co den nějací lidé útočí na moje emoce. Tak se nedá vládnout. To prostě není fair," opáčila. Železná lady dostála pověsti.
Většinu roku John le Carré trávil v Cornwallu na jihozápadě Anglie, kde měl dům na útesu. Chodil na procházky. Sedával za psacím stolem s výhledem na Atlantský oceán a nedaleko žijící rodinku sov pálených. "Něco si smolím se skloněnou hlavou a pro svět kolem sebe neexistuji, ale nikdy nepromeškám okamžik, kdy zlatobílý stín proletí nízko nad zemí pod mým oknem," napsal. Teď sám rozepjal perutě.
